Zůstat v Barceloně, jít do Realu, nebo jinam? Luboš Bartoň chce hlavně jedno: "Být v týmu, co vyhrává!"

Po nedělní pařížské noci si Luboš Bartoň může odškrtnout další završenou kariérní misi: Zisk titulu v Eurolize - splněno. Až skončí sezona, zbývá mu rozlousknout ještě jednu otázku: zůstat v Barceloně, jejíž dres má šanci oblékat jen hrstka vyvolených, ale znamená také nyní asi největší interní konkurenční prostředí v Evropě, nebo zabrousit do nových vod podobného kalibru? 

Zkušený křídelník ví, že jeho budoucnost spočívá do značné míry v rukou kouče a generálního manažera Barcy. Sám by v ideální situaci rád zůstal a měl místo na hřišti. Jasněji však bude až po sezoně. Teď si chce hlavně užít radost ze zisku největší trofeje své profesní dráhy.    

Luboši, po finále jste si pohár v náručí hodně užíval. Bylo to i víc, než byste původně čekal?
Je fakt, že je to trochu sladkokyselý, ale teď už je jedno, jestli někdo hrál čtyřicet minut, dvě minuty, nebo vůbec. Protože já jsem si svoji práci odvedl v tréninku. To, že na mě spadl ten černý Petr, třináctý hráč, tak to někdo musel vzít. Samozřejmě bych byl radši, kdybych mohl nastoupit. Ale jsem šťastný. Protože tohle je poslední titul, který mi chyběl do skříňky.

Pojďme k vaší budoucnosti. Jak ji zisk euroligové trofeje ovlivní?
To se těžko říká. Všichni jsou spokojení s loňským i letošním týmem. Loni jsme měli hodně velkou smůlu v semifinále. A vlastně i letos, znovu v semifinále s CSKA, stačilo, aby pár střel proměnili a taky mohlo být všechno jiné. V tom je právě "kouzlo" Final Four, že se může stát cokoliv. I Partizan to měl vyhrané a nakonec prohrál. "Problém" tohoto sportu je, že favorit ne vždycky vyhraje, což se stalo loni nám.

Dá se říct, že Barcelona po zisku titulu nemá moc důvodů něco měnit?
Nemá... Mně je teď  třicet a už jsem vyhrál prakticky všechno. Bohužel jsem se na Final Four moc v dresu neukázal, ale nějaké maličkosti jsem k úspěchu taky přidal. Samozřejmě to člověka nemůže těšit tolik, jako kdyby byl součástí týmu a hrál aspoň těch deset minut. Je to složitý. Ta motivace ale určitě je být v týmu, co vyhrává. V téhle části kariéry bych nechtěl jít do klubu, bojujícího o udržení v lize. Někdy člověk může hrát dobře, mít 30 minut a dobrá čísla, to už pro mě ale teď není tak důležitý.

Přemýšlíte o své budoucnosti celou letošní sezonu?
Těžko říct... Tým hraje velmi dobře. Je to takový projekt s novým trenérem, který je tu od minulé sezony, a měli jsme s ním dobré výsledky. Já jsem hrál, někdy míň, někdy víc. Ne že bych byl zcela spokojený, ale určitě jsem měl svoji úlohu v týmu, která byla dostatečná. I když si myslím, že jsem mohl hrát víc a víc toho pro tým i udělat. To chce ovšem člověk vždycky. Určité věci ale někdy zabrání tomu, aby odehrál 20 až 25 minut a dal si 10 bodů na zápas... Pak ale přišlo zranění, které mě z týmu naprosto vyřadilo. Devět měsíců trvalo vrátit se do stoprocentní formy. V té teď už jsem, ale bohužel se se mnou už tak nepočítá. Tým má zažité své role a to se těžko změní, když jde o všechno.

Kdyby tým zůstal, byla by v přípravě startovní čára pro všechny stejná?
Tohle je hodně složitá věc. Někdo má kontrakt na další sezonu, někomu teď dobíhá, takže bude záležet na trenérovi a generálním manažerovi, jak se rozhodnou. Jestli budou chtít omladit tým, tak třeba podepíšou někoho mladšího než mě nebo Basilleho. Nebo povolají talentované juniory a z těch borců s velkým kontraktem někdo hrát nebude... Zranění se samozřejmě stávají, ale letos to vyšlo na kádr třinácti lidí, protože až někdy v září podepsali ještě Rickyho, což bylo výjimečné. Moc se s tím nepočítalo. Já tak nevím, co bude, a moc o tom teď nechci přemýšlet. Až po sezoně.

Co byste preferoval?
Zůstat a hrát. (usměje se) Ale to je sport, nejhorší ze všeho je zranění, pak si člověk nemůže vybírat, ať to je Barcelona, nebo jakýkoliv jiný tým, člověk prostě nehraje.

Kdyby to nebyla Barcelona, musel by to být minimálně jiný euroligový tým?
Určitě ano. Není mi pětatřicet, abych chodil někam jen proto, abych si zahrál. Poohlížel bych se případně po týmu v Eurolize, i když třeba s ne tak velkými ambicemi. Nechtěl bych jít seshora někam dolů.

Kolik je vlastně podle vás týmů, co tvoří absolutní evropskou špičku?
Ve Španělsku jsme to jen my a Real, kdo má skutečně dvanáct špičkových hráčů. My vlastně teď máme 13 hráčů, což je nevídaná věc. Sedm z nich jsou celoevropské hvězdy, další by byli v jiných kvalitních týmech v základu. To třeba Olympiacos nebo CSKA nemá, tam jej takových sedm. Zbytek je už druhý sled.

Kdyby to šlo, byla by první volba zůstat ve Španělsku?
Jistě. Mám tam velmi dobré jméno a bylo by to jednodušší, ale tam zase tolik týmů pro moji pozici... Nevím, co se bude dít v Realu...

Pořád ale platí, co jste už řekl dřív, že být hráčem Barcelony je především velká čest?
Ano, je a člověk musí leccos skousnout. Nejsem sám, kdo je v situaci, že v některém zápase se na hřiště nedostane. Taková je realita a člověk musí být absolutně připravený nastoupit v jakýkoliv moment, jakkoliv studený a nerozehraný, aby odvedl svou práci co nejlíp.

Petr Hamták