Welsch: Rád bych pomohl reprezentaci na ME 2013

Jiří Welsch, druhý a dosud poslední Čech, který hrál v nejslavnější basketbalové lize světa NBA, se po čtyřech letech loučí se španělskou Málagou. Po sezóně, která pro něj měla dvě tváře, stále hledá nové angažmá, a tak letos v létě odmítl reprezentovat. Jak ale třicetiletý hráč sám říká, národní tým  pro něj zdaleka není uzavřenou kapitolou.

Odmítnutí reprezentace je vždy trochu choulostivá věc. Jaké byly tvé důvody a myslíš na budoucí návrat?
Reprezentovat jsem teď odmítl vlastně už dvakrát za sebou, protože jsem neměl vyřešenou hráčskou smlouvu na další sezónu a nemohl jsem riskovat, že se zraním a zůstanu bez smlouvy. Předtím jsem 4 roky v řadě vždy v létě za reprezentaci hrál. Není jednoduché věnovat ze své dovolené ještě další měsíc a půl basketbalu a hrát náročné zápasy. Není to ale pro mě uzavřená kapitola a nedávno jsem o tom zrovna přemýšlel. I když jsme teď v divizi B, díky reorganizaci budeme mít za dva roky šanci hrát o Mistrovství Evropy v roce 2013, což by mohl být takový cíl. Rád bych se ještě udržel na vysoké hráčské úrovni, v tom roce mi bude 33 let a myslím, že by mohla být šance, aby ta naše generace - Luboš Bartoň, třeba i Petr Benda, i když ten je o něco mladší - mohla vytvořit dobrý mix s nastupující generací vedenou Honzou Veselým nebo Tomášem Satoranským. Tihle hráči, a také David Jelínek, Jakub Kudláček a další už budou mít zase víc zkušeností. Rád bych viděl rok 2013 jako jakýsi cíl, chtěl bych si ještě jednou zahrát na ME. Hrál jsem na něm dvakrát a vždy to byl velký zážitek. Rád bych se tam ještě jednou vrátil s těmito mladými kluky.

Loňská sezóna v týmu Unicaja Málaga byla určitě trochu zvláštní. Po dost komplikovaném prodlužování smlouvy, kdy jsi nakonec musel jít se svými požadavky dolů, jsi pak paradoxně byl v první polovině nejlepším a nejstabilněji hrajícím hráčem týmu. Ve druhé polovině sezóny jsi ale bohužel najednou přestal dostávat minuty a nakonec v týmu končíš. Co se stalo, byl nějaký problém ve vztahu s trenérem Aítem? Něco nefungovalo?
Ne, já osobně jsem s trenérem nikdy žádný problém neměl, nedostal jsem se s ním do žádného konfliktu. Naopak jsem vždy patřil mezi jeho oblíbené hráče, a to, že jsem vloni v Málaze přece jen v druhé polovině srpna prodloužil smlouvu - i když jen na jeden rok a za horších finančních podmínek - tak to byla jeho zásluha, protože vytvářel tlak na vedení klubu, aby mě udrželo. Měl jsem pocit, že patřím mezi hráče, kterým Aíto věří, na které spoléhá, a to se v první polovině sezóny projevilo. Hrál jsem snad nejvíc minut v týmu...

Co se ale pak změnilo?
Myslím, že to byla souhra dvou věcí. Na přelomu roku, po Vánocích, na mě dolehla herní a fyzická krize. Necítil jsem se dobře. V prosinci jsme měli šňůru náročných zápasů, hráli jsme v Istanbulu, pak španělskou ligu venku, pak v Řecku s Olympiakosem, pak další zápasy venku - Bilbao, Valladolid...takže jsme lítali kolem dokola Evropy, bylo to náročné a já hrál zrovna hodně minut. Dolehl na mě útlum, snažil jsem se z toho dostat, odpočívat a naopak zapracovat trochu na fyzičce, ale právě v tom období se po dvouměsíčním zranění vracel do týmu Saúl Blanco, který měl natržený lýtkový sval. Před svým zraněním nehrál dobře, trenér mu nevěřil, ale vzhledem k tomu, že se naše sezóna nevyvíjela až tak dobře, očekávání klubu, trenéra ani fanoušků se nenaplňovala - byli jsme pod velkým mediálním tlakem - Aíto v tu chvíli změnil svou filozofii a řekl si, že dá Blancovi příležitost. A Blanco začal hrát na úkor mě. A začal hrát dobře. Mně se sice forma postupně vrátila, ale protože on hrál dobře, nebyl jsem schopen se vrátit do stejné pozice, jakou jsem měl předtím. Měl jsem méně minut, ať jsem hrál jakkoli. A místo hráče základní pětky jsem najednou byl někým, kdo chodí jako poslední z lavičky, hrál jsem třeba jen 8, 10 nebo 11 minut, a to je pak těžké. Člověk začne postupně ztrácet herní rytmus...a navíc s Aítem je problém v tom, že na trénincích nemá rád hru pět na pět...

A ty ho pak těžko můžeš přesvědčit...
Přesně tak. Aíto má rád svá cvičení, hru dva na dva, zlepšování techniky a tak...Pět na pět se hraje minimálně. Takže člověk začne ztrácet herní rytmus, cit pro hru, samozřejmě to ovlivní sebedůvěru - prostě ve druhé polovině to šlo dolů...

Mně osobně připadalo, že váš tým nebyl tak papírově silný jako v minulých letech - obzvlášť ve srovnání s Barcelonou, Realem - ale ambice byly stále velké. Proto mi nakonec připadalo, že jste vlastně uspěli, protože jste suverénně postoupili ze skupiny v Eurolize, a i ve španělské lize jste po špatném začátku nakonec došli až do semifinále play-off. Chci říct, že při pohledu zvenku to někomu vlastně mohlo připadat, že jste uspěli až "nad poměry." Ale tým to předpokládám vnímal jinak...
Ano, zevnitř týmu to vypadalo úplně jinak. Hlavně jsme velmi špatně začali španělskou ligu. Měli jsme nový přestavěný tým, navíc přišla zranění a začali jsme bilancí 0/5. Tím jsme se dostali pod psychický tlak, který nás provázel po celý zbytek sezóny. Na přelomu ledna a února jsme se dokonce dostali do bodu, kdy pro nás bylo jednodušší hrát venku než doma. Všechno začalo už předtím v létě. Všichni byli spokojení s předchozí sezónou, měli jsme výborný tým, ale vedení klubu ho nechalo se rozutéct. Pustili Haislipa, Boniface N´Dong odešel do Barcelony, pryč odešel i Kelati...a hlavně také nechali odejít Cabezase, který byl domácím miláčkem, hráčem, který zde začínal v juniorském týmu. To vyvolalo bouři nevole a už před sezónou byli fanoušci naladěni na negativní vlnu. Já to nesleduju, ale můj spoluhráči Berni Rodriguez mi říkal, že už před sezónou, ještě než jsme vůbec začali hrát, fanoušci na internetových stránkách vyhrožovali, že budou bojkotovat zápasy, vypískávat vedení klubu a tak dále...No a my jsme začali pěti porážkami v řadě. Fanoušci pískali na nás hráče, na trenéra, na manažera klubu, na prezidenta banky, která je naším sponzorem...A vlastně jsme se z toho nebyli schopni hrozně dlouho vyhrabat. Ještě v únoru stačilo, abychom v páté minutě prohrávali o 4 body a už začaly negativní reakce publika, pískání, vzdychání...Když prohráváš o 4 body a už se proti tobě obrátí 10 tisíc fanoušků, tak se hraje těžko...

Závěr roku to ale napravil?
Ano, v Eurolize jsme nakonec splnili alespoň základní cíl, ale hlavně se nám povedl závěr španělské ligy.  V konci základní části jsme vyhráli 7 z posledních osmi zápasů a ještě se dostali před play-off na páté místo. Tím se situace zlepšila a ve čtvrtfinále jsme pak vyřadili Valencii, což hodně pomohlo. A v semifinále jsme proti velmi silné Barceloně také odvedli solidní výkony. V závěru se tedy týmu podařilo sezónu zachránit, i když mně individuálně to už samozřejmě nijak zvlášť nepomohlo...

A tým táhl s Aítem za jeden provaz?
Na konci sezóny ano, ale na začátku určitě ne. Aíto je velice specifický trenér, sice uznávaný a respektovaný, který má za sebou spoustu úspěchů, ale má trochu zvláštní a na dnešní dobu neobvyklou filozofii. Neuznává videopřípravu na zápasy, neuznává přípravu na konkrétního soupeře. Jeho filozofií je věnovat se sám sobě. Když budeš dělat věci, které po tobě chci, správně, vítězství přijde...Já jsem s tím měl trochu problém už během prvního roku jeho působení v Málaze, a teď byla polovina hráčů týmu nových a také pro ně bylo nezvyklé. Nedělal se žádný skauting, žádný videorozbor, nepřipravovala se žádná specifická obrana. Hráči jsou zvyklí dostávat určitě informace a najednou je nedostávají. Dobře si pamatuju, jaké to bylo před dvěma lety, kdy jsme přešli od trenéra Scariola, což je zase druhý extrém. U něj jsme znali všechny systémy soupeře a museli jsme se je naučit nazpaměť - kromě našich vlastních čtyřiceti nebo padesáti systémů...A museli jsme přesně vědět, jak řešit každou situaci...A to prostě bylo z jednoho extrému do druhého. Dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil, když jsem začal svou první sezónu s Aítem. Když přišly zápasy, měl jsem pocit, jak bych byl na hřišti trochu ztracený...myslím si, že jsem docela chytrý hráč, který se rychle učí, ale i tak pro mě bylo těžké se s tím vypořádat.

A ostatní na tom byli třeba ještě hůř - a k atmosféře v týmu to určitě nepřispělo. Obzvlášť když se prohrávalo...
Přesně tak. O rok dříve tomu nikdo také moc nevěřil, ale vyhrávali jsme zápasy, měli jsme výborný tým, výborné individuality. Ale když nějakému systému moc nevěříte a začne se sérii porážek, tak se cesty jakoby rozcházejí. Polovinu sezóny to byl boj. Neříkám, že tým šel proti Aítovi nebo opačně, to ne, ale nebyli jsme na stejné vlně. Dělali jsme věci, které po nás trenér chtěl, ale moc jsme jim nevěřili, a to samozřejmě není dobré...

Jaká je situace kolem tvého nového angažmá?
Ještě jsem s nikým smlouvu nepodepsal. Rád bych zůstal ve Španělsku, ale nevypadá to příliš reálně.Objevily se nějaké nabídky z Turecka, Itálie, Francie...ale stále není nic uzavřeno.

Petr Janouch