Vojtěch Risker: Příští rok taháme za dresy my!

Jedno je třeba říct hned na začátku: Vojtěch Hruban je charakter, který před těžkými úkoly neuhýbá. Ať to stojí, co to stojí. I kdyby kvůli tomu měl skončit ve sledované soutěži. Právě k této situci došlo při Slam Dunk Contestu polsko-českého All-Star ve Wroclavi a křídelník Nymburka ani tady neuhnul. Načež ze soutěže vypadl už v semifinále. Na druhé straně vyjít mu jeho super trik s asistentem Palyzou, zapsal by si největší číslo celého klání. A za to už stojí trochu riskovat!

Vojto, porážka v zápase byla trochu nepříjemnou okolností, ale jaké jsou jinak vaše hlavní dojmy z průkopnického All-Star?
Myslím, že to nebylo o tom vyhrát nebo prohrát, ale hlavně pobavit lidi a to se splnilo, protože to bylo skvěle zorganizované a jsem rád, že jsem u toho mohl být. Byl to velký zážitek.

Jak se hrálo v šestitisícové kulise, od které jste byli leckdy ocenení i vy jako soupeři?
To je vždycky to koření, když přijde spousta lidí a je tam nějaká odezva. A jakmile se něco povede, tak to člověk slyší. A že povzbudili i nás, to od zdejších fanoušků bylo skvělý a sportovní.



Bylo na prostředí v Hale století cítit, že jde o Mekku polského basketbalu?
Pro každého, kdo tady je domácí, to je skvělá hala a musí se tu cítit výborně. A i pro ty, kdo tu hrají byť jen jednou za čas, to musí být svátek. Zvenku to přitom vůbec nevypadá jako hala pro basketbal, ale to tomu jen přidává na kráse.    

Jaký to byl hukot těsně před tím, než jste šel v semifinále na své soutěžní dunky?
To se moc nevnímá, v tu chvíli člověk přemýšlí, jak to udělá, jak se rozběhne a podobně. Když se ale potom něco povede, už je ten aplaus hrozně příjemný.

Ještě k ruchům v hale - zejména ke konci už se hudba i během hry zdála hodně hodně hlasitá. Jak se hraje, když vám do hlavy bubnuje nějaký známý hit?
Tohle vnímám spíš během přestávek, kde je trochu nepříjemné, že se člověk neslyší a neslyší ani trenéra. Jakmile se ale začne hrát, už se to moc nevnímá a není to nic, co by nás na hřišti omezovalo. Na hřišti jsme se slyšeli a ono toho na mluvení v takovém zápase ani tolik nebylo. Komunikace bylo míň než na klubové úrovni.

Co jste měli hrát?
Jen úplné základy, které hrají i minižáci už na okresní úrovni - nějaká clona, něco pro pivota, trenér jen řekl, co bude akce 1 nebo 2. Spíš jsme měli hrát otevřeně, 1 na 1, prostě takový streetball.



Jiří Welsch v druhé půlce už moc nehrál, Lukáš Palyza pobyl na hřišti celkově minimum času, vy nakonec 14 minut. Byli jste tedy vlastním koučem Ginzburgem šetřeni?
Možná to bylo naopak - aby to nevypadalo, že nám trenér nadržuje. (směje se) Tohle ale nějak neřeším, proč to tak bylo.

Ač jste řekl, že to nebylo o tom vyhrát-prohrát, vypadalo to, že se ostřeji hrálo už od samého začátku.
No, klasický All-Star zápas to nebyl. Už se mi hodně dlouho nestalo, abych v takovém utkání vybíhal do protiútoku a někdo mě zazadu čapnul za dres. To už byl docela extrém, abych pravdu řekl. Když jdeme a zkoušíme nějaký alley-oop, a oni nás faulují už na půlce. Domácí to brali hodně (s důrazem) prestižně, i víc než my. Chtěli hodně vyhrát, na konci každý čtvrtiny měli čtyři fauly a my třeba jeden. Ale vyloženě na sto procent se začalo hrát takových šest sedm minut do konce. Tam už to bylo na krev. A od začátku bylo tempo tak na 90 procentech.

Bylo z týmu soupeře tedy velmi cítit, že chce tak moc vyhrát?
Myslím, že jo. Šli do toho hodně. Proběhly i kolena a lokty ve clonách, nebo raritní nesportovní faul na půlce, což se v exhibicích vůbec nevidí. Tentokrát prostě vyhráli oni a příští rok je řada na nás.

Domácí tým také od prvních minut létal do brejků. Na to jste si museli asi hodně rychle zvyknout, že?
My jsme si taky říkali, že chceme hrát rychle, aby to mělo spád. Běhat do protiútoků a zastavit je v obraně, abychom z toho měli vlastní brejky.



Co rozhodlo v závěru - bylo tam příliš vašich minutých střel z dálky a moc útočných doskoků soupeře?
Rozhodly ty základní věci, co rozhodují i normální zápasy. Útočný doskok a proměněné střely. Hlavně ale ten útočný doskok, kdy oni tam jednou hráli snad pětiminutový útok.

Vraťme se k vaší soutěži. Kolik triků jste měl připravených a kolik bylo improvizace?
V hlavě jsem měl takové čtyři, které jsem chtěl udělat. Něco jsem měl nachystané i na případné finále. Nakonec jsem ten nejtěší dal už do semifinále, s tím, že to buď vyjde, nebo ne. Nechtěl jsem hrát na jistotu. Bohužel to nevyšlo.

Teď hovoříte o kousku, kdy vám Lukáš Palyza podal v letu míč a vy jste si ho prohodil mezi nohama a pak se marně pokoušel ho zatlouct. Kolikrát vám tenhle trik vyšel při tréninku?
Řekl bych, že to vycházelo z 60 až 70 procent, normálně s tím nemám problém. Bohužel se to tu nesešlo. Aniž se chci vymlouvat, bylo trochu blbý, že po dohrání druhé čtvrtiny, kdy jsme byli zahřátí a cítil jsem se dobře, jsme měli dvacet minut pauzu, kdy jsme zatuhli a pak to bylo těžké. Ale i tak: tuhle smeč dávám poměrně normálně, není to zase tak těžký. Ani to třetí opakování pokusu v druhém kole semifinále jsem nechtěl zkoušet nic na jistotu, a holt jsem nedal.

Jakoby hodně hráčů míč neposlouchal, přitom se říká, že spaldingy se v ruce ovládají dobře. Byl to pro vás také určitý nezvyk?
Možná trochu jo. Jsem zvyklý tohle dávat s moltenem, který mnohem víc klouže, takže skrz tu obroučku jde taky o dost líp. U jednoho pokusu jsem cítil, jak jsem se zasekl nad obroučkou, a kdybych měl molten, možná to tam překulím. To je ale jen kdyby...



Neměl jste nějaký náročný kousek od trenéra zakázaný?
Ne, jen mi říkal - protože jsem to zkoušel před Valencií na tréninku -, ať se radši šetřím, že to nemá cenu, protože to stejně nevyhraju. (smích) To byla jeho jediná slova před Slam Dunkem. Takhle mě povzbudil a pak už mě nechal bejt.

Možná nejvíc ohromil - aspoň neznalé publikum - vítězný Michael Deloach. Jak byste oglosoval jeho pokusy?
U něj vypadají všechny smeče efektně, protože je menší. To, co si nacvičil, si navíc nacvičil dobře, vypadalo to fajn, klobouk dolů.

Pokud u toho budete příští rok, nastane čas vendety?
To stoprocentně, dneska jsme jako nedomácí ještě mohli prohrát, ale doma to bude povinná výhra. To už do toho půjdeme my a za dresy budeme tahat a zastavovat je na půlce taky my, abychom vyhráli. 

-trh-