Vlajkonoš Rančík chvátá z kapaček na zápasy!

Po třech dnech na kapačkách bylo otázkou, jestli vůbec zasáhne do utkání. Exnymburský lídr Radoslav Rančík (na horním snímku) nakonec nastoupil a ve třetím kole Last 16 Eurocupu pobyl ve hře 11 minut, pro českého mistra však nepředstavoval zvláštní hrozbu. Důležitější se tak jevila jeho role cheerleadera, která vynikla o to víc, že tým formátu Galatasaray  Istanbul při utkání evropského poháru žádné roztleskávačky neměl.

Slovenský reprezentant měl po bitvě v Abdi Ipekci aréně co oslavovat. Jeho tým v zápase téměř vstal z mrtvých a dobyl první výhru ve skupině. V posledních desetinách závěrečné 2400. vteřiny utkání s českým mistrem. Když vyšel po utkání ze šatny, mohl se smát. Ale vysmívat se odmítl. Ani škorpivá esemeska do telefonu některého z bývalých spoluhráčů tak nepoletí.  

"Asi ne, však chlapi tu stojí za námi," odmítl provokace Radoslav, než na několik minut zabředl do konverzace s Michalem Křemenem, s nímž je v kontaktu z nymburské skvadry nejčastěji. První téma bylo sudí. Každý si o nich řekl své. V utkání bylo patrné, že zhruba tři jeho čtvrtiny si na ně hosté nemohli vůbec stěžovat, ale v poslední čtvrtině byli přece jen shovívavější k dotahujícím domácím.

Než došlo na družbu s bývalým kolegou, věnoval se podkošový hráč i rozhovoru na rozličná témata včetně kapaček  v nemocnici.



Tedy Rado, jaký to byl zápas s někdejším chlebodárcem?
Nymburk hrál výborný zápas, v obraně i v útoku, velmi dobře střílel a my jsme dělali příliš mnoho chyb. V poslední čtvrtině jsme se ale probrali, koncentrovali se na obranu, zagresivnili ji, dali jsme nějaké koše z protiútoků a k tomu jsme přidali pár trojek, což otevřelo hru. Tohle všechno nám vyhrálo zápas.

Byla radost o to větší, že jste porazili právě Nymburk?
Tak se na to nedívám. Jistě mě těší, že jsme je porazili, ale na druhé straně tam mám kamarády, kterým bych to také přál. Je to ale hra, byznys a ten jsme prostě vyhráli my.

Jak vážné jsou vaše aktuální zdravotní problémy?
Už tři dny jsem byl denně na kapačkách v nemocnici, měl jsem nějakou žaludeční virózu...

O kolik jste za ty poslední dny zhubl?
Na váze jsem nestál, ale předpokládám, že to bylo aspoň pět kilo. Ta viróza byla hodně silná, sotva jsem chodil. V sobotu ráno před ligovým zápasem jsem byl na kapačkách, pak jsem přišel na utkání, který jsem chvála Bohu nehrál, a od soboty se to se mnou veze. Dnes už to bylo o hodně lepší, ale cítil jsem se unavený, těžký. Co jsem mohl, jsem ale trenérovi v utkání odevzdal a jeho rozhodnutí bylo takové, jaké bylo.

V první půlce jste hrál 11 minut, pak už ani vteřinu. Už jste si řekl o oraz, nebo tak rozhodl trenér?
Bylo to rozhodnutí kouče, já mu do toho vůbec nekecám.

Jak spolu vycházíte?
Je jako každý trenér, je to dobrý kouč, má svou filozofii. Když ji hráči dodržují, je dost úspěšná, takže tam není čím argumentovat. Já teď mám jen trochu jinou roli v týmu než loni.

Zápas jste začínali s americkou vozbou, kterou ale už v první polovině kouč často střídal. Nedařilo se zámořským hráčům tak, jak se předpokládalo?
Tak to nebylo. Tady v turecké lize je pravidlo, že v každý moment zápasu musí být na hřišti dva turečtí hráči. Tam je to trochu jiné, ale v Eurocupu hraje ten, kdo hraje dobře. Bohužel v posledních týdnech jsme měli hodně zranění a zdravotních problémů. Ti, co nastoupili, ale podali super výkon.

Ti, kdo vás podrželi, byli hráči ze střídačky. Byl Acik (útočí na spodním snímku) na rozehrávce tím, kdo vás v druhém poločase nejvíc pozvedl?
Určitě. Byl teď dlouho zraněný, v tomhle zápase hrál poprvé po dvou týdnech a dal nám spoustu energie. Řídí naši hru jinak a my s ním umíme hrát. Myslím ale, že to nebylo jen o jednom hráči.



Těšíte se už na odvetu v Pardubicích?
Určitě, je to pro mě druhý domov a těším se na lidi, kteří mě tři roky podporovali. Atmosféra určitě bude výborná.

Na konci zápasu jste z lavičky zvedal fanoušky a rozpumpovával je. Je to vaše role, tedy jakéhosi cheerleadera?
Tohle se děje po každém vyhraném zápase. Loni si mě fanoušci vybrali za takového flag mana (vlajkonoše), jak tomu tady říkají.  

Na Nymburk tu bylo nějakých 1200 lidí a udělali pořádný hluk. Dá se popsat, jak to vypadá při derby s Fenerbahce, když je hala plná?
To si nikdo neumí představit, pokud to nezažil přímo na zápase. Je tu 12 500 lidí, ani jeden člověk nesedí. Celá hala burácí po celý zápas, ať prohráváme, nebo vyhráváme. Je to neskutečně krásný zážitek a já bych to přál zažít každému hráči.

Poznávají vás fanoušci i na ulici, když jdete po městě?
Záleží, kde by ta ulice byla. V asijské části města je víc fanoušků Fenerbahce, v evropské zase Galatasaraye a Besiktase. Stává se, že někdy někdo na ulici zakřičí, nebo se chce vyfotit, ale žádné přehnané věci.

Hvězdný Milan Baroš, klubový kolega, už na váš zápas zavítal?
Ne, ještě jsem ho tu neviděl.

Jaký je v Istanbulu život mimo basketbal?
Pravidelně se setkáváme s ostatními zahraničními hráči, v jednom domě bydlíme dokonce tři. Celkově ale máme výborný kolektiv, ať jsou to Turci, nebo Američané. Šatna spolu drží.

Je něco, co vám chybí z angažmá v Česku, kromě dívek...?
Toto už mě nezajímá. Už jsem zasnoubený nanovo, jsem velmi šťastný a se svou snoubenkou jsem momentálně tady v Istanbulu, takže je to pro mě o hodně lehčí. A jinak mi chybí "domček", ve kterém jsem v Poděbradech bydlel, a ta klidná atmosféra kolem. Istanbul je dost rušné a divoké město, ale já mám radši klid.

Už jste tu boural? Ne snad vlastní vinou, ale doprava se tu z pohledu Středoevropana zdá neskutečně nepřehledná až nebezpečná.
Loni jsem měl jeden problém. V "zákrutě" jsem měl defekt a půlkou auta jsem vylétl asi na půlmetrový obrubník. Nikdo to ale nezavinil a nějak jsem to udržel.  Jinak jsem si zvykl velmi rychle, teda já určitě, jsem totiž zvyklý na divokou jízdu už z Itálie. A v Paříži to bylo totéž.