V pátek v poledne na základní škole v Sadské

"Kolik měříte?" přiletí první zahřívací otázka. "A bolí to, když z té výšky spadnete?" následuje už trochu odbornější dotaz. "A nemáte problémy s klouby, když jste tak vysoký?" zazní do smíchu ostatních už skoro inzultace. Tazateli, útočícími hned na úvod speciální vyučovací hodiny na dvojici dvoumetrových mladíků, jsou ve všech případech slečny, čtrnácti- či patnáctileté. A není divu.

V zázemí čtyřsethlavé základní školy v Sadské u Nymburka se soustřeďuje veškerý dívčí a ženský basketbal tohoto třítisícového městečka. A ředitelka Blanka Žánová se jako trenérka všech možných kategorií nezastaví. Když se o víkendu přesouvá z jednoho zápasu na druhý, aspoň u domácích má výhodu, že se hrají ve školní tělocvičně. A podle odhadu Žánové přes padesát hráček všech různých týmů, kterých Školní basketbalový klub sdružuje hned sedm, sedává v lavicích její školy.     

Ta hodina nezačala podle plánu. Vojtěch Hruban (na druhém snímku) a Tomáš Pomikálek (na prvním snímku), dvě mladé tváře letošní sestavy českých mistrů z Nymburka, se moc necítili na předem navrženou látku z matematiky, která právě jim byla svěřena. "Vůbec jsme netušili, proč právě nám," přiznali později oba.

Když tedy utvrdili standardní vyučující, že její pomoc potřebovat nebudou, výuku, která měla zabrat kolem dvaceti minut, aby se dostalo i na basket, zahájila rovnou improvizovaná tisková konference.



Oba křídelníci byli součástí velkého kontingentu nymburských hráčů, kteří rozděleni do dvojic v pátek před polednem pronikli jako dočasní kantoři do tříd druhého stupně základky v Sadské, kam je ředitelka Žánová pozvala. Nikoliv však jen na jindy běžnou hodinu tělocviku, ale na předměty všeho druhu - od dějepisu přes přírodopis nebo matematiku po angličtinu a češtinu, v níž zazářil svou lekcí hantecu dlouholetý obyvatel Brna Petr Benda.      

Ale zpět k Vojtěchovi s Tomášem. Ti ze všeho nejdřív musí třídu posadit, neboť v českých školách se ještě stále vyučující a hosté zdraví hromadným povstáním. A aby se cítili komfortněji, okamžitě v 9.A nastolí oboustranné tykání.

Když dozní vějíř očekávaných dámských dotazů, přejde do ofenzivy Hruban: "Kolik z vás se bylo už na našich zápasech podívat?" Zvednou se tři ruce z 11 přítomných studentů.

A to už je tu citlivá kontra otázka, tentokrát v chlapeckém podání: "A vyhráváte často?"
"V naší lize jo, ale v Evropě máme letos víc porážek než výher," přiznávají forwardi otevřeně.

A je tu další zvědavec: "Kdo je váš největší konkurent?"
"V posledních letech Prostějov," odpoví jako první Hruban.
"Já bych ještě dodal Děčín," nezapomíná bývalý hráč Válečníků Pomikálek, kdo je v této sezoně jediným katem týmu v NBL.   



Pak přijdou na řadu ještě výhody ("Máme menší přítelkyně a ty nevidí, když je prach na skříních") a nevýhody (obtížnější shýbání) nadprůměrné výšky. A když se oba hráči dozví, že poslední probíranou látkou byly geometrické tvary, zavelí už Hruban ke společnému klání v oboru matematických her, které původně navrhla jako záložní alternativu vyučující 9.A.

I když se snažil to nedat na sobě znát, Vojtěch později doznal, že se před hodinou cítil dost nervózně. "Hlavně když nám řekli, že budeme muset fakt učit. Nakonec to ale dopadlo v pohodě, vytáhli jsme připravené hry a matiku jsme obešli velkým obloukem," směje se.

A upřímně dodává, že regulérním učitelem by být nemohl: "Ségra teď učí prvním rokem na prvním stupni, a když mi vypráví, jak musí sama učit, je to zcela dostačující." I kolega Tomáš se smíchem potvrzuje: "Já mám učitelku doma a to mi stačí."

Nyní se plynule přesuneme na hodinu angličtiny 5.B. Tu vede Pavel Houška ve spolupráci s americkým rodákem s nigerijskými kořeny Michaelem Efevberhou (na snímcích u tabule a při skupinovém focení). Na duo už tentokrát dohlíží vyučující, která však do vedení hodiny zasahuje minimálně.

Na tabuli už jsou v angličtině předepsaná jména různých zvířat. Ta dětem předříkává nymburský guard, který pochází z Los Angeles, kde zakotvil jeho otec po přesídlení z rodné Nigérie.    



Houška se snaží hodinu rozvinout tím, že děti vyzve k tvorbě celých vět, adresovaných uvedeným živočichům. Pár odvážných se osmělí, a když zásoba vět brzy dojde, power forward poskytuje cennou informaci, že nejnebezpečnějším zvířetem Afriky je z hlediska spořádaných obětí hroch. (A to včetně těch lidských. Hroch má podle statistik ročně na svědomí 200 lidí, což je víc, než lvi, sloni, levharti, buvoli a nosorožci dohromady.)

Když se zvířecí téma vyčerpá, je tu prostor na vzájemné vyptávání, pokud možno v angličtině. Michael tu třeba překvapí přiznáním, že jeho nejoblíbenějším zvířetem je had. A zanedlouho doplní, že by jednou chtěl mít restauraci, kde by vařila jeho zručná partnerka, která jej ve třídě doprovází se svým všudypřítomným fotoaparátem.    

Jeden z páťáků pak zaboduje odpovědí na otázku hostů, kdo je nejlepší basketbalista.
"Pavel Beneš!" udeří do ticha jméno současného kouče nymburského béčka a majitele druhého nejvyššího počtu českých ligových titulů.

Když se hodina blíží ke konci, sázky se začínají zvyšovat. "Doskočte na strop!" žádá jeden z žáků Efevberhu o něco, co by při výšce místnosti mohl dokázat leda s trampolínou.

Hodina končí fotografováním a podpisováním, během něhož se zjistí, že hned několik členů 5.B už bylo v Nymburce na zápase, a někteří mají čárek i vícero.  



Houška později přiznává, že drobnou přípravu si s kolegou před hodinou udělali. Především si rozdělili role. "Dohodli jsme se, že Mike pomůže hlavně s výslovností, aby děti slyšely rodilého mluvčího. Musím říct, že po 45 minutách mluvení jsem byl syt, je to hodně náročné a asi bych učitelem být nechtěl," říká už relativně zkušený učitel-záložák. "V Děčíně jsme na školy chodili, ovšem to byly jen tělocviky. Aspoň jsem ale teď nebyl vytřeštěný, protože jsem před dětmi nestál poprvé."

Jen co zazvoní, všechny třídy i jejich jednorázoví vyučující se sesouvají do basketbalové haly. Tam je hlavním číslem pokus Jiřího Welsche, zaslepeného šálou, skórovat podle pokynů několika desítek navzájem se překřikujících studentů.

V nastalém ruchu se při focení a podepisování zdá být v sedmém nebi deváťačka Katka Kulíšková, křídlo týmů starších žákyň a mladšího dorostu (na snímku se spoluhráčkami vlevo). "Určitě to pro nás byla hrozná čest, setkat se s takovými hráči, jako je hlavně Jiří Welsch, který si odehrál svoje i v NBA. Bylo to ohromné!"

Pak použije příměr: je to prý jako by se fotbalový nadšenec nebo mladý hráč setkal s hvězdami z Ligy mistrů. Tohle srovnání nejspíš nezvolila náhodou. Pokud se kluci ve škole nějakému sportu věnují, je to nejčastěji fotbal. Mládežnický klukovský basketbal, který v Sadské před časem pronikal i na mistrovství republiky, momentálně ve městě není k mání. Mužské složky reprezentuje jen dospělý tým v nižším krajském přeboru dospělých. Přitom ještě v sezoně 2007/08 Sadská patřila do pelotonu Mattoni NBL.  

"Zkusili bysme to, ale nemáme kde," přiznávají se zklamáním v hlase tři kluci z asi desetičlenné skupinky stojící uprostřed tělocvičny. Aspoň tak chodí fandit svým spolužačkám, které dobíjejí první vavříny v republikových soutěžích. Sami si však musí vybrat buď jiný sport, nebo - nedělají žádný.



To spousta dívek je naopak ve svém živlu.  

"Já s holkama jezdím do Nymburka skoro na každý zápas. Řekla bych, že ty hráče u nás na škole skoro všichni znají, takže bylo dobré, že k nám mohli přijít. I když jistě máme ve třídě i holky, které na basket nejsou, takže jim bylo tak nějak jedno, kdo přijede," rozpovídá se opět Katka.

Potvrzuje, že kluky ze školy na utkáních v nymburském Sportcentru ještě nespatřila. "Když teď ty hráče viděli u nás, bude to třeba příležitost, že na basket zajdou. Anebo je musíme vzít s sebou. Nám ale na utkání fandit chodí, to je zase musím pochválit. A znám i pár těch, co by sami hrát chtěli, kdyby bylo kde."

"Ten přímý kontakt určitě pomáhá. Sám to tu vidíte, že i ti, co se o basket nikdy nezajímali, si chodí pro podpisy a společné fotky. Je to zážitek pro nás všechny," říká ještě Katka, než se odejde v dresu svého týmu i se spoluhráčkami vyfotit s celým mužstvem českých šampionů.       

Mezi nimi vyčnívá americký centr Drew Naymick, který prý na své hodině sklidil značný úspěch. A to se při lekci angličtiny musel obejít bez původně plánovaného kolegy Rančíka. Musel si tak vystačil s přítelkyní.

"Nebylo to nic velkého. Jen mi řekli, že mám mluvit o sportu a hobby, což je snadné. Měl jsem jít s Radem, který ale nemohl, takže jsem přišel sám a zeptal se: "Mluví někdo anglicky?" A odpověď byla: "Ne." A protože já nemluvím skoro česky, vzal jsem obrázky a vysvětloval, o co v kterém sportu jde. Připravil jsem i nějaké soutěže a pobavili jsme se všichni. Trochu mě podpořila i přítelkyně. Jednou pomáhala s výukou angličtiny u dětí ve Španělsku, tak měla zkušenosti," řekl ryšavý skokan, podle nějž by bylo zajímavé jednou to někde zkusit jako učitel angličtiny.      


-trh-