Pokud se někdy podivujete nad zvláštně znějícími větami sportovců, že nejsou schopni najít slova pro některý výjimečný moment jejich kariéry, speciálně minutu po něm, věřte, že mluví pravdu a nic než pravdu. A pokud jste z úst udatně bojujících českých lvic v posledních dnech častěji zaslechly větu, že právě dokázanému nemohou uvěřit, vezměte jejich slova vážně podruhé.
Pokud se někdy podivujete nad zvláštně znějícími větami sportovců, že nejsou schopni najít slova pro některý výjimečný moment jejich kariéry, speciálně minutu po něm, věřte, že mluví pravdu a nic než pravdu.
A pokud jste z úst udatně bojujících českých lvic v posledních dnech častěji zaslechli větu, že právě dokázanému nemohou uvěřit, vezměte jejich slova vážně podruhé.
Co se zvenku zdá podivné a nelogické, je zevnitř až nevídaně zřejmé a pochopitelné. Sledujíc den co den dění kolem týmu na šampionátu, poslouchajíc den za dnem vyčerpanější hráčky, nucené vstřebávat stále dramatičtější dojmy daleko za hranicemi původních očekávání, jde pochopit, že jim docházejí slova. Docházejí i těm, kteří by je měli hodnotit a popisovat s odstupem.
V expresu desítek zápasů, jdoucích po sobě jako z pásové velkovýroby, musíte na chvíli zastavit a vystoupit, abyste si vůbec stihli uvědomit, co velikého tenhle tým dokázal. Jak se den po dni sbíral ke stále lepším výkonům a paradoxně proti únavě rostla představení jeho hlavních postav.
Až k dechberoucímu finále mistrovství světa, tomu největšímu zápasu ve světě kolektivních sportů, snu milionů kluků a holek, co si někdy s nějakým sportem něco vážnějšího začnou. Olympiáda nechť nyní odpustí.
Ve smrtícím tempu 9 zápasů za 11 dnů je člověku až líto někoho pro tým tak důležitého a přitom skromného, jako je Jana Veselá. Jen co vyhrála španělský titul, sbalila kufry a letěla do Seattlu za WNBA, do níž vlétla bez přípravy. Sebrala titul a po rychlé oslavě mazala zpátky do Evropy na světový šampionát. Opět bez přípravy.
Dnes bude hrát duel o světové zlato a přitom musí už zítra letět do Valencie a rovnýma nohama bez chvíle oddychu vpadnout do nové sezony. Bez vteřiny času na vstřebání tolika neskutečných zážitků a famózních úspěchů. A samozřejmě bez dostatku času je všechny řádně oslavit.
"Co jsme dokázaly, je sen," říká krátce a výstižně Ivana Večeřová, jíž chybí jedna - finálová - hymna do konce reprezentační dráhy.
Její o dekádu mladší kolegyně Kateřina Elhotová, ve dvaceti členka základní sestavy finalistek mistrovství světa, těsně po bitvě s Běloruskem přidala:
"Prožívám směsici emocí. Chce se mi brečet, chce se mi hrozně smát, chce se mi křičet. Všechno mi to dojde až později."
Do pošmourného nedělního rána se probudila s blaženým pocitem a promluvou k sobě samé: "Sakra, my můžeme být zlaté."
Ivana Večeřová, osoba nad jiné emotivní, po dlouhé době po zápase nehovořila se slzami v očích. "Teď se mi brečet nechce. Po Austrálii slzy byly, z hrozného pocitu štěstí. Ale teď vážně ne."
Po ME 2007, OH 2008 i ME 2009 byla reprezentace kritizovaná. Kouč Jan Bobrovský, podepsaný pod evropským zlatem i stříbrem, po olympiádě v Pekingu Basketmagu dokonce řekl, že v budoucnu bude reprezentace ráda už za pouhou účast na světě i Evropě.
Jenže jádro kolem Vítečkové, Horákové, Veselé a Večeřové, občerstvené novými tvářemi, ještě nebylo připraveno říct poslední slovo.
"Vrátily jsme se!" hlásí Ivana. "Zpátky v týmu je Míša Ferančíková, která je užitečná už tím, že přináší pozitivní "americkou" atmosféru. Já jsem třeba ráno vyčerpaná a ona za mnou přijde a řekne: "Prosím tě, Véčo, už jsou to jenom dva zápasy". Dokáže nás podržet, je na to naučená z té Ameriky. Právě ona se Zuzkou Klimešovou udělaly atmosféru při titulu na Evropě před pěti lety. Stejně jako Becky Hammon to dělá pro Rusko, nebo Sancho Lyttle pro Španělky. Je to zcela jiná mentalita a tyhle hráčky vnáší do týmu úplné jiné věci."
Případ Ferančíkové, navrátivší se na palubovky po porodu syna Matěje, byl zmíněn příhodně. Nehrává dlouhé minuty. Ale když na hřišti je, víte o tom. A ví o tom hlavně soupeřky. V semifinálových soubojích se kupříkladu od prvních minut příliš oháněla lokty sebevědomá finalistka WNBA Levčenko.
V dalším průběhu se ale několikrát pod košem sbírala ze země, s poměrně udiveným výrazem ve tváři. A pokaždé z mely právě odbíhala paní Ferančíková.
Ivana tvrdí, že kdyby tým hrál krásně, byla by spokojená i s 10. místem. "My jsme ale krásně nehrály, mírně proti nám byli i rozhodčí, protože se zalekli, když se říkalo, že u chlapů Turky sudí protlačili až do finále. A až s Brazilkami jsem holkám poprvé řekla: Najíždějte, oni už to konečně pískají. A oni byli ochotní to pískat."
"Na začátku turnaje jsem měla pochybnosti. Teď už to je jako "zlatí hoši v Naganu". Nevěřilo se nám, ale lidi nás hnali pořád dopředu."
"Jsem Šťastná, že z nás dokázali vydolovat ty síly. Já, když jsem proti Bělorusku spadla na zem, už mě úplně brněly nohy a říkala jsem si, že se nechám vystřídat. Pak jsem to ale ještě jeden útok zkusila, ubránily jsme a bylo to zase úžasné."
Týmu postupně narůstala sebedůvěra. Proto mohla Kateřina Elhotová říct, že ani při vyrovnání soupeře před prodloužením, ani při bodové ztrátě v prodloužení neměla pochybnosti. "Celou dobu jsem věřila, už jsme se vrátily i z horších utkání. Vyhrály jsme zaslouženě, i když to bylo vydřené."
Zatímco Kateřina si tíhu očekávání v semifinále nepřipouštěla ("Nemyslím si, že to tam bylo. Soupeřky měly pohyblivější dlouhé a Levčenko perfektně skórovala zpod koše. Bylo ale důležité, že jsme nedostaly moc trojek, ty jsme odbránily skvěle."), Ivana daleko větší zodpovědnost v semifinále přiznala:
"Kdybychom prohrály, všichni by řekli, že jsme nesplnili úlohu favorita, jenže Bělorusky hrály super. Nakonec jsem je ale přehrály."
I díky nervům ze železa slečny Vítečkové. "Evža je má nejpevnější. Bylo od ní úžasné, že na konci prodloužení dokázala dát obě své šestky. A ta dálková trojka? Ona je člověk, který je dává za všech okolností, takže vůbec nepřemýšlela, o kolik to je. Prostě si dala svoji trojku. Zatímco někoho ta ohromná atmosféra svazuje, ona patří k hráčkám, co se tím nechají vyhecovat a trojky jí padají pořád."
Dvě z životních šestek však v prodloužení proměnila i Ivana, která tím zvrátila vedení soupeře. "Vydejchala jsem se a řekla si, že je prostě dám. Já nikdy nedala žádný důležitý koš, ale tyhle šestky byly důležité moc. Konečně!"
Přiznala, že po Austrálii nebylo snadné usnout, proto došlo i na nutné uspávací aktivity. "Uprostřed noci jsme se sešly s Janou (Veselou). Já spala od dvou do čtyř, pak se vzbudila i ona a do rána jsme to nějak přetloukaly. Zbytek holek si asi dal lepší pivo. My s Janou si vzaly každá svůj iPod a hrály nějakou hru. Já prý nakonec usnula s iPodem před očima."
A nejde skončit jinak, než Ivaniným konstatováním:
"Tahle parta je speciální. Jsem ráda, že jsem dokázaly, že to umíme hrát a jsme obrovské bojovnice. Proto se mi bude krásně končit."
Petr Hamták
Foto: carlosnovotny.com
