Trojkový specialista Pomikálek o Vegas, odměně za plnění role, extázi a vystřízlivění i o trumfnutí Houšky

Je to pořád na Labi, ale přesto je to nový svět. "Byl to velkej skok," říká o svém letním přesunu proti labskému proudu small forward Nymburka Tomáš Pomikálek, který Basketmagu vyprávěl o svých prvních zkušenostech z týmu českých mistrů, jediné střele, kterou zatím zná, trumfnutí děčínského kolegy, svém velkém risku, návratu k řemeslu, které mu přestalo jít od ruky, konci sezony před Vánocemi, šanci na mistrovství Evropy a změně názoru na denní spánek. To i mnohem víc vám předkládáme v den Tomášova návratu na děčínskou hroudu v rámci 19. kola Mattoni NBL.

Tomáši, co pro vás bylo při přechodu do Nymburka vůbec nejtěžší?
Zapojení do herního systému. Je to jinačí, takový zrychlený svět. Bylo ale spíš otázkou času, než se do toho zapracuju, a teď už to je mnohem lepší.

Vy jste se v létě zoceloval i na kempu v Las Vegas, v čem vám to tam pomohlo?
Byla to určitě zajímavá zkušenost, vidět, jak to funguje v Americe. A že to funguje úplně jinak. (usměje se) Nehci, aby to vypadalo, že jde o individuální sport, ale ke kolektivnímu to má mnohem dál než v Čechách nebo v Evropě. Kdo má míč, tak hraje, a pokud nehraje, jde úplně stranou. Jsem za tuhle týdenní zkušenost jen vděčný.

Poskočím k prvním zápasům VTB ligy v Novom Novgorodu a na Lyubertsy. O tom prvním řekl kouč Ginzburg, že pro Vojtěcha Hrubana znamenal doslova šok. Vy jste tam měl osm minut, na Lyubertsy 19, jak jste se v obou utkáních cítil?
Něco jiného je nastupovat do základu s tím, že musím ten zápas rozehrát, a něco jiného jít do hry, když vidím výsledek minus 30, kdy se nedaří nikomu. Člověk pak míří na hřiště s tím, že skoro horší už to být nemůže, hraje se jakoby uvolněněji a ta role je trochu jednodušší. Já jsem za každou minutu šťastnej, takže i když to bylo za špatných okolností, byl jsem rád. Šlo o první minuty, které jsem si opravdu užíval.



Vážně užíval? Nebyl jste ve stresu, že jdete proti hráčům trochu jiných jmen, než jste zatím potkával v české lize?
To ani ne. Ty soupeře jsme v přípravě probírali téměř jednoho po druhém, co umí, takže jsem o nich věděl spoustu věcí. Ano, je to nové, ale já mám takové situace rád, když vím, že je to zase o jeden stupeň, nebo spíš o víc výš. Kvůli tomu jsem sem šel, chtěl bych se zase o něco posunout.

Vy, Vojtěch Hruban i Lukáš Palyza jste víceméně na stejné pozici 3. Jak často se stává, že je vás na hřišti naráz víc?
To se stalo už mnohokrát, dokonce myslím, že někdy jsme byli na hřišti všichni najednou, ale to bylo kvůli nějakým faulům rozehrávačů, spíš tedy extrémní okolnosti. Dva můžeme být na hřišti ale nejen v NBL, stalo se to i v Eurocupu a VTB lize... Jsme kamarádi, známe se už spoustu let, ještě z repre. S Vojtou jsme v podstatě v kontaktu už někdy od starších žáků, je to skoro až bratrský.

Co pro vás znamenal nedávný zápas s Krasnojarskem, na té vyšší úrovni zatím zřejmě nejvydařenější, když jste se o nejlepší rating podělil s novým rozehrávačem Carterem?
Byl jsem nadšenej a užíval si to i po zápase. Přijel jsem domů, sednul si a byl hrozně šťastnej, že se mi konečně podařilo zahrát takhle perfektní zápas.

Připadá mi, že z vás, najížděče a dunkera, se teď stává spíš trojkař a obránce. Jaké jsou v novém angažmá vaše úkoly?
(zasměje se) Je pravda, že tohle se změnilo hodně. Já sem šel s tím, že tu chci hrát, za každou cenu. V týmu to funguje tak, že jsou dané role, co by každý měl na hřišti odvádět, a podle toho, jak se mu to daří, je i ohodnocen těmi minutami. Mně bylo řečeno, že musím co nejlíp bránit a stát se opravdu dobrým obráncem, přičemž se o mně vědělo, že psem obranářem jsem nikdy nebyl. No ale dělám, co můžu. A k obraně je další úkol chodit do rychlých protiútoků. Věci v útoku už nějak specificky určené nebyly.

Dva dny po nebeském zážitku s Krasnojarskem ale přišel Eurocup s Jeruzalémem, kde to hlavně v druhé půlce nešlo skoro nikomu a kde vy jste proseděl celý zápas. Bylo to překvapení, nebo je to spíš tak, že nevíte dne, ani minuty, kdy se na vás může usmát štěstí?
No, stalo se. Za ty dva dny se nic nezměnilo, ale tohle já neovlivním. Je to na rozhodnutí trenéra, které akceptuju.

I přes jeho přestátou operaci zad se přece jen spíš čekalo, že jako první dostane větší šanci v Nymburce váš kolega z Děčína Pavel Houška, úřadující dvojnásobný MVP NBL. Nakonec to dopadá přesně obráceně. Byla ta operace brzdou, která přišla v nevhodný moment a vrátila Pavla o něco zpátky, nebo jde o shodu okolností, že vy se koušete do popředí rychleji?
Zaprvé operace zad byla velký zásah, i když Pavel si na nic nestěžuje, nebolí ho to a já jsem za to moc rád a přeju mu to. Zadruhé, když se podíváte na sestavu týmu, tak na mé pozici jsou vlastně jen mladí hráči, kteří mívají větší výkyvy, než je tomu pod košem, kde má Pavel extra hráče, ty nejlepší v Česku a na Slovensku. Ať je to Petr Benda, Radek Nečas nebo Rado Rančík. A to je tam ještě Drew Naymick. U nás na křídle, když se jednomu nedaří, jde druhý, a když ani tomu, tak přijde třetí. V tomhle jsme to měl jednodušší, i když je pravda, že se čekalo, že to bude naopak.

Když se podíváme ještě o hodně dál, až na hranu reprezentační přípravy na ME, bylo něco, co vám k téhle sezoně řekl kouč národního týmu Budínský? Ve smyslu, jestli byste měl naději aspoň na širší kádr?
(směje se) Pokud by nějaká taková nabídka přišla, ani bych o tom nepřemýšlel. To je pro mě jasné. Byl bych mile překvapen, kdyby nějaká pozvánka přišla. A budu dělat všechno pro to, aby to tak dopadlo.

Nepohoršil jste si u trenéra Budínského, který vás vedl v Děčíně, svým odchodem do Nymburka?
To nevím, doufám, že moc ne. Samozřejmě chtěl, abych v Děčíně zůstal a ten přestup měl určité negativní stránky. Já jsem ale prostě řekl, že to chci risknout, protože taková možnost už se podruhé nemusí naskytnout. Snad mi to trenér nebude zazlívat.



Zajímavá věc u vás - trojky máte letos v lize 35 procent, stejně jako v minulé sezoně, a je to nárůst oproti minulosti. Pracoval jste na nich tyhle dva roky hodně?
(smích) Od přestupu do Nymburka si nejsem jistý, jestli jsem na tréninku vystřelil při střeleckých dávkách něco jiného než trojku. Jedině v tom to může být, pokud jde o letošek.

Jak trenér Ginzburg vytušil, že by z vás mohl být trojkař?
Tohle je docela vtipná věc. Když jsem byl mladší, tak jsem docela trojky dával, jenže pak nevím, co se stalo, ale úplně mi přestaly padat. Už jsem z toho byl i špatný. Jako když se ve mně něco vypnulo. Řekl jsem si ale, že to budu zkoušet dál a o to víc se snažil i na tréninku. A snad se to už projevuje. Doufám, že to půjde ještě nahoru.

V Euroucpu jste zatím zapsal pořádně jen dva zápasy, ve VTB lize to bylo šest utkání s 11 minutami a necelými 5 body v průměru a v NBL jste zatím měl průměry 15 minut, skoro 6 bodů a validitu 7. V minulé sezoně to bylo 21 minut, 7,6 bodu a validita 10. To není tak hrozně velký rozdíl, jak moc vás to překvapuje?
No, nemůžu říct, že bych čekal, že se dostanu skoro na svá čísla z Děčína. Přece jen tu jsou kolem mě hráči, kteří by to měli táhnout víc, a tak to i je. Snažím se prostě využít každou minutu na hřišti na maximum a snad se to bude jen zlepšovat.

Není to trochu i tím, že když máte kolem sebe výborné hráče, dá se k některým bodům a lepším statistickým číslům dostat snáz?
Pravda je, že jsem tu začal víc střílet trojky. Aspoň mám ten pocit. A začaly víc padat. Celkově je jasné, že když mám kolem sebe takové hráče, tak dokážou udělat lepšíma i ty ostatní. Nechci ale, aby to vyznělo, že v Děčíně jsem neměl dobré spoluhráče - kluci jako Levell Sanders, Pavel i Jakub Houškové byli taky super.

Proč se vám jako týmu až na výjimky nedaří v útoku, kterému stále chybí větší plynulost?
Přijde mi, že máme hrozně velké výkyvy, ale čím to je, to vážně nevím.

Pozvolna se blížíte k polovině odehraných zápasů. Vy nejste ve skupině nejvytíženějších hráčů týmu, přesto se zeptám - už na vás začala doléhat únava z toho programu, který jste dosud neměl možnost poznat?
Tohle je obrovský skok. Těch 90 zápasů za sezonu je opravdu neuvěřitelný počet! Představa, že teď máme odehráno tolik zápasů, jako minule za celou sezonu, je taková vtipná. A my jsme přitom teprve u Vánoc. Přijde mi, že skoro není čas ani pořádně trénovat. Odstřílí se jeden trénink a hned se někam letí. Po návratu se vymění tašky a letí se někam jinam. To je neuvěřitelný program.

Jak si pomáháte? Spíte teď víc?
V Děčíně jsem to měl tak, že před zápasy - třeba po obědě - jsem nikdy nechodil spát. Někteří hráči to potřebují, ale já to neměl rád, protože jsem si pak na zápasech připadal takový malátný. Teď jsem ale přešel na to, že si někdy už jdu po obědě lehnout. Volné chvíle se tak snažím využívat na odpočinek. Když se odněkud odlítá v noci nebo brzo ráno, na normální spánek moc času není a musí se to dohánět přes den.

-trh-