Tajný playmaker Šoula sní o pěti tisících na finále a hlásí: Na Chorvaty si toho schováváme hodně moc!

Nastoupit ve stěžejním zápase mimo pozici, to je super náročný úkol i pro dospělé machry, co mají už něco za sebou. Jeho klubový spoluhráč Maurice Hampton by mohl vyprávět. On sám do takového dobrodružství spadl uprostřed semifinále mistrovství Evropy. A? Obstál! I když tentokrát stihl za 27 minut jen čtyři body, v koncovkách obou poločasů hasil požár, "založený" oběma klasickými rozehrávači. Radovan Kouřil byl už ve druhé čtvrtině jediný faul od nuceného střídání a David Zumer si po pár minutách poranil kotník. V tu chvíli už Jiří Šoula věděl, že jeho mise brzy začne. O tom, jaká byla, o tom, do čeho si nekecá s tátou, o díku trenérovi, hraní pod prášky, důvodu domácích úspěchů reprezentací i pětitisícovém snu pro finále vyprávěl tento moudrý křídelník a hecíř lvů pro Basketmag po velké bitvě s Francouzi.  

Nový pointguarde Česka, jak jste se cítil poprvé na turnaji v nové pozici a jak vám tam bylo právě v zápase kalibru semifinále ME?
No, bylo to poprvé  v životě na téhle pozici skutečného rozehrávače. Nevím teď, jestli jsem rád, nebo ne, ale dělal jsem, co jsem uměl a co po mně vyžadovali spoluhráči a trenéři. Věřili mi a doufám, že to dopadlo dobře. Z mého pohledu to ještě nebylo takové, jaké by to být mělo.

Odložte skromnost, v době nástupu na rozehrávku v první půlce jste se tam jevil jako nejefektivnější řešení.
Tak, ze začátku to bylo dobré, ale pak přišla ta záda. Nemohl jsem se rozběhnout. Až když jsem na to v poločase dostal prášky a fyzioterapeut se mnou něco udělal...

Byl to následek situace, kdy jste se postavil soupeři odvážně na průraz?
Já už s tím mám problém celé mistrovství, ale teď se mi tam něco skříplo a ta bolest šla až do nohy. Ale  fyzioterapeut se mnou hejbnul a bylo to zase v pohodě. Jsem spokojený, že to už tolik nebolí a dokázal jsem zápas dohrát.



Takže v druhé půlce vás trenér šetřil hlavně na situaci, kdy si udělá pátý faul Kouřil?
Tak nějak to bylo.

Co vás vůbec jako první napadlo, když si Kouřil udělal v první půlce 4. faul a Zumer už v tu dobu seděl se zaledovaným kotníkem na střídačce?
Hlavně to, že nechci zklamat, diváky, ani nás. Hned jsem věděl, že to bude na mně. Trenér mě na to nepřipravoval jen pro tenhle zápas, ale na celém mistrovství. Stát se mohlo cokoliv. Takže mě to zaskočilo, ale zase ne moc. Snažil jsem se tam co nejvíc makat.

Takže vám nevadilo, že jde zrovna o takový zápas?
Jasně že vadilo. Líp by se mi hrálo z jiné pozice. Když je na to ale člověk připravený, tak to "bolí" míň.

Když jsme u vás coby rozehrávače, tak zajímavá věc je, že ačkoliv se zdá, že dribling levou rukou nemáte tak silný jako pravou, většinu nájezdů volíte  právě na svou levou ruku. Jde to nějak vysvětlit?
Ostatní říkají, že hrají radši na pravou, já naopak na levou. Zdá se mi jistější, nevím proč a nevím, čím to je. Zase tolik ji netrénuju.

Právě proto jsem se ptal.
Já pravou jenom střílím a levou se mi prostě dribluje líp.

Francouzi na váš tanec a radost po zápase koukali jako opaření, skoro v šoku. Takhle dostat na zadek, to nemohl čekat nikdo z nich.
To určitě ne. V přípravě naopak oni dali o 15 na zadek nám. A to jsme tam byli s Adamem Pecháčkem. My jsme ale ukázali velkou vůli po vítězství, fanoušci nás k němu pomohli dotáhnout a my jsme už jen plnili to, co jsme měli. A tím, že jsme dobře bránili i stříleli, mohlo to vítězství přijít.

Čím jste se z té projeté přípravy, o které trenér řekl, že jste tam absolutně neměli šanci na doskoku, poučili?
Hlavně v tom doskoku, že musíme dobře odstavovat, doskakovat musí všichni a musíme chytře používat fauly a být odolní v obraně. Nenechat se tam odstrčit. Oni jsou tmavé pleti, všichni velcí, vyspělí a vypadají jak dvacetiletí chlapi. My jsme se jich ale tentokrát nezalekli a zůstali odolní.

Právě vzhledem k tomu, že na většině pozic nad vámi měli převahu kil i centimetrů, jak byste vysvětlil, že v poločase jste měli víc útočných doskoků a na konci to byla plichta 15-15? Jakou fintu jste na ně měli?
Žádná finta nebyla. Je to proto, že jsme chtěli! V basketbale se vždycky říká, že když chceš  doskočit, doskočíš, a když tam nejdeš naplno, tak ten míč prostě nemáš. Jelikož jsme ale opravdu chtěli, dokázali jsme, že dokážeme hrát i proti takovým soupeřům.    

Jak jste dosáhli toho, že Francouzi měli do půlky dvojky jen 14/5?
To nedokážu přesně říct. Je to fakt nízké číslo. Nás nejdřív shazovaly ty jejich těžší střely, ale jinak jsme bránili dobře a tím to bylo. Nedostali se do laufu.

Francouze sráželo i 22 ztrát. Bylo to něco, na co šlo i trochu spoléhat?
Ne, to vůbec. Jediná nová věc, na kterou jsme se připravovali, byla nově upravená zóna, která nám občas vyšla, občas ne. Spíš jsme dobře zapresovali, kdy oni zazmatkovali a dávali nám míče do ruky.

Máte tou změnou na mysli situace, kdy jste během útoku přecházeli ze zónové obrany do osobní?  
Ano, bylo to nachystané vyloženě na ně. Oni chtějí hrát pod košem a z tohohle moc pod koš nemůžou, protože to tam je ucpané. A my jsme to tímhle udrželi.



Při tom přechodu do osobní obrany se ale stalo i to, že Dedek jako křídlo musel bránit podkošového hráče.
Samozřejmě. On je silný, má silné nohy a my na to spoléháme. Dře a chce tam dřít.  

Nemohli mít i Francouzi už trochu obavy i z vás, po vašich pěti těsně vyhraných zápasech?
Mohli mít obavy stejně jako my z nich. Oni taky hráli s dobrými soupeři a taky je poráželi. My jsme jim ale ukázali, že jsme trochu chytřejší a basketbalovější než oni.  

Co byla poslední slova trenéra těsně před zápasem v šatně?
Že jdeme vyhrát a mít z toho zápasu radost. A taky že odvedeme 40minutovou tvrdou práci a budeme mít hlavy nahoře. Pak se nám daří a dokážeme vyhrávat.

Vzal si slovo i někdo z hráčů?
To ne. My mluvíme jen občas, hecujeme se na lavičce a vždycky mluví trenér, kterého respektujeme. On nás dokáže nahecovat na každý zápas.  

Kdo v poločase podržel kapitána Kouřila, který byl bez bodu a se 4 fauly?
Já jsem s ním mluvil hodně. Řekl jsem mu, že zahrajeme za něj. A věděli jsme, že ho musíme zastoupit, což se body povedlo výborně Martinu Peterkovi.

Bylo to tedy skutečně tak, že si body ze čtvrtfinále pošetřil a schoval na dnešek?
Určitě schoval. A ještě není finále. Tam si toho schováváme hodně moc. Ještě jsme neukázali všechno.

Na semifinále jste přilákali už 2700 lidí, kolik jich můžete dostat do ČEZ arény na velké finále?
Já doufám..., no kdyby přišlo pět tisíc, byla by to absolutně bombastická atmosféra. Protože ale Česko není tak basketbalová země, tak za 3500 bych byl velice spokojen.

Stihl jste po zápase mluvit s tátou, dvorním fanouškem celého týmu?
Ne, těsně po zápase ještě ne. Byl v euforii jako já, neměli jsme oba slov.

Dáváte mu třeba pokyny, jak má řídit skandování a povzbuzování?
Ne, to ne. On ví, jak to má řídit. Já to vím taky a nekecám mu do toho. Stejně ani on nekecá mně do toho, co tu mám dělat za práci. Od toho tady je trenér. Vzájemně si tedy věříme, že ten druhý ví, co má dělat.

Když jste zmínil trenéra, jaká je jeho hlavní zásluha, že jste až ve finále na Evropě?
Je to v tom, že z nás dokázal udělat tým. Je těžké, když seberete hráče z Ostravy, Prahy nebo Pardubic, tak z nich poskládat tým, kde jeden za druhého bude bojovat. On to vždycky dokázal. Jak loni, tak letos. Sice nám někdy třeba vynadá, ale to je normální. Takže za tohle mu patří velký dík.  

Česko má po roce na velkém turnaji doma opět finále. Za jak velký "úlet" to vy a váš tým považujete?
Neřekl bych úlet. My jsme nechtěli zklamat fanoušky, ani sami sebe. A to nechtěl ani ženský tým loni. Dáváme do toho naprosto všechno, a když to děláte, lidi vás mají chuť podpořit a pak se hraje úplně jinak.


Petr Hamták
Foto: ČBF