Třesoucí se Katka, nervózní Mazák Pavel, Brison s 12. "kérkou", český MVP Corey a Cory, co měl být Puškou

ECHO ALL-STAR GAME NBL V TEXTU I VIDEU    Seděl sám v mazácké šatně a vyprávěl o svém pohnutém životě. Aniž to musel říct, bylo jasné, že když se ocitl ve světle reflektorů - i s onou svítivou parukou na hlavě - při introshow All-Star Game NBL, vážil si toho nejspíš o dost víc než ostatní. Zvlášť po dětství a dospívání, jejichž označení jako krušné by bylo ještě hrubě nepřesným vyjádřením prožitého. Svého otce poznal až před pár lety, mámě, jež měla sama se sebou starostí víc než dost, se narodil, když byla velmi velmi mladá. Vychovala ho početná adoptivní rodina a po všech problémech, jimiž si během školních let prošel, je pro tohoto původně amerického fotbalistu aktuální pozice jedné z hlavních hvězd české nejvyšší soutěže něčím víc, než jen těžko uvěřitelným příběhem. Svitavský Tur Cory Abercrombie je však snad ještě zajímavější něčím úplně jiným...

Ač Mazákem, byť tím nejmladším ze všech, měl být v All-Star Game spíš nejstarší Mladou puškou (parametry by nesplňoval jen o pár měsíců). Ač papírově mu připisují 29 let, ve skutečnosti je mu teprve 28, neboť - slovy slavné filmové repliky - "soudruzi v Jižní Karolíně udělali v roce 1986 kdesi chybu".

Na Coryho nebývalou story se vlastně přišlo jen náhodou. Když se v pondělí odpoledne dozvěděl, že dělícím věkem pro sestavy ASG byl 28. rok, najednou z něj vypadlo, že i jemu je teprve 28. Jak se to ale mohlo stát, Cory Abercrombie?

"Když jsem se narodil, stala se velká chyba," otevírá svou 13. nebo spíš 14. komnatu americký hromotluk a důraz klade na adjektivum velká. "Při vyplňování mého rodného listu doktor vycházel z dokumentu, kde šestka z mého roku narození 1986 vypadala jako pětka, tak zapsal 1985. A já teď kvůli tomu musím používat jako oficiální tenhle rok narození. Je to ale dávno a já už to dnes beru v pohodě. Ne každý ovšem ví, že mi je jen 28," usmívá se Cory.



Ten si svůj reálný věk "užíval" jen do svých osmi. "Tehdy vznikly nějaké problémy při zápisu do školy a tam se zjistilo, že v mém rodném státě, což byla Jižní Karolína, to zbabrali. Přesto od té doby musím jako oficiální rok narození používat ten dřívější," podotýká.

S postaršením prý nikdy neměl problém. Spíš tím vždy překvapoval své okolí. "Pokaždé když jsem tuhle story někomu vyprávěl, tak mi říkali: "Ne, ty kecáš!" Lidi tomu nemohou uvěřit."

Chtěl by jednou power forward získat svůj "ztracený" rok zpět? A mohl by? "To nevím. Musel bych jít a bojovat se systémem. A na to, že bych zkoušel měnit historii, asi nejsem připraven," říká. Podle historky z okruhu svých blízkých Cory navíc tuší, že takto zásadní zásah do úředních záznamů by stál i nemalý peníz. A tak alespoň prozatím bude stále žít i s tím rokem navíc, co nikdy neprožil.

Další zajímavou postavou pondělního All-Star na pražské Královce byl i Jamajčan s kanadským pasem
Corey Muirhead, který se po Maurici Whitfieldovi stal druhým známým cizincem z pelotonu NBL, jenž získal české občanství. 

"Dostal jsem ho loni v srpnu a od září mám i český pas. Takže teď už je vše hotové a "mám občanství"," uzavře svou promluvu dvěma českými slovíčky. 



Small forward NH Ostrava byl loni ve hře o nominaci do národního týmu lvů pro kvalifikaci ME, pas se však o pár týdnů nestihlo vyřídit včas, a tak Muirhead odehrál jen přípravná utkání. 

"Bohužel se to nestihlo, ale všichni dělali, co mohli, já i federace. Ten proces prostě nějakou dobu trvá, byť vše běželo tak rychle, jak to jen šlo," vzpomíná na loňské hektické jaro a léto křídelník, který má teď už občanství tří zemí!

Jak vidí s pomalu se blížícím létem jeden z nejužitečnějších hráčů NBL své nominační šance letos? "Samozřejmě bych strašně rád Česko reprezentoval, ale rozhodnutí je na kouči Ginzburgovi. Jistě také záleží na mých výkonech, jestli budu mít na to, abych se o reprezentaci popral. Žádná jistota tu přirozeně není."

Muirhead po letech strávených v Pardubicích aktuálně žije v Ostravě. Jaké to tam je? "Skvělé. Všechno dobrý," odpoví na speciální výzvu česky, aby se rychle vrátil do angličtiny: "Jistě leccos by mohlo být i lepší, ale celkově to je dobré a - (opět přepne do češtiny) mám z Ostravy radost."

Ostrava je prý i možným místem k zakotvení jeho rodiny, až jednou Muirhead skončí kariéru. "Jako u všeho člověk musí vyhodnotit, jaké příležitosti se tam budou naskýtat. A když se tam něco pro mě a mou rodinu bude rýsovat, proč ne?" nezavírá Corey ani tato vrátka, aby se vyjádřil i k odlišné češtině, než na jakou byl teď několik let zvyklý. "Na Ostravsku je čeština hodně jiná. Je velmi rychlá, ale zvládám to."

Třeba pořadům v televizi rozumí jamajský rodák podle svých slov dost dobře. "Třeba když se dívám na basket, vím už, o čem tam mluví. Pokud jde o zprávy, tak vždy záleží na (složitosti) kontextu. A na tréninku trenérovi rozumím, co po nás chce. Celkově to tedy není špatné vzhledem k tomu, že čeština je jedním z nejtěžších jazyků na světě," směje se.



Především za svých 23 bodů a zakončování řady brejků byl světoobčan Muirhead vyhlášen MVP celé All-Star Game. Hrát se podle dřvějšího modelu, bylo by jeho ocenění ještě pikantnější. "Doufal jsem, že letos budou hrát cizinci proti Čechům a já bych mohl být v české sestavě. Ne, to je jen legrace. Byl tu nový formát a já tedy patřil mezi staré."

Na tom, že se stal MVP už jako český občan, je samozřejmě náležitě hrdý. "Je to velká pocta, protože jsem byl v týmu s pány hráči a bral jsem to s pokorou."

Na otázku, zda byla velkou motivací odměna pro MVP v podobě měsíčního povození v Hyundai Grand Santa Fe, Muirhead odpověděl bez okolků: "No jasně!" A vzpětí česky a s úsměvem dodal: "Stoprocentně!" Když zvážněl, zdůraznil, že měl po dlouhé minuty důvěru kouče a také spoluhráčů. "Jinak ale mohl být MVP leckdo další: Petr Benda, Pavel Slezák nebo Štefan Ličartovský."

Zápas pro Mazáky i podle nového Čecha začal ve druhé čtvrtině překlápět řadou zisků Darius Washington. "A na začátku rozhodující čtvrté čtvrtiny nám dost pomohli Sanders a Ličartovský se Slezákem. Udělali jsme si tam náskok díky 4 trojkám. A já jsem to už jen jistil (9 body v této čtvrtině)."

Muirhead dodal, že "mladí veteráni" prokázali své kvality. "Zkušenosti se prostě nedají "naučit". Musí se získávat postupně. Teď ale nechci snižovat výkon mladších kluků, protože oni jsou tu budoucností. My s nimi ale nechtěli prohrát," zdůrazní Muirhead, který razantně odbyl i fakt, že jeho tým měl průměr 33 let. "Hele, my jsme pořád mladý! Záleží jen na tom, jak se cítíš."

Nyní si udělejme malou pauzu a podívejme se, jak to vypadalo v šatně Mazáků, když se více než tři hodiny před zápasem začali scházet. Živá interakce probíhala především mezi současnými i bývalými nymburskými spoluhráči.



Zhruba ve stejnou dobu, kdy se v kabině hecovalo sdružení třicátníků, už na ploše trénovala rallyová jezdkyně, herečka a především zpěvačka Olga Lounová, která pilně nacvičovala svou zápasovu produkci, do níž vedle zpěvu a tance patřila i dovednostní štafeta po boku nymburského dua Mišurová - Welsch.



A pak už přišel čas utkání a jeho unikátního intra, jež v Česku ještě v této podobě nebylo k vidění.



Po první čtvrtině se dostali ke slovu excelentní trojkaři. Z kvarteta mužů z NBL si cestu do finále proklestil ziskem 15 bodů Pavel Slezák, a to přes Svobodu (13), Tuckera (14) a Walla (9). Neměl to však vůbec jednoduché, neboť na třetí pozici mu vypadl ze stojanu jeden z 1bodových míčů a už jako čtvrtý tak střílel barevným dvoubodovým (úspěšně). Na čtvrtém stanovišti pak naopak střílel 6krát, kdy pátý míč trefil za 1 bod a šestý barevný za 2. Z posledních dvou stanovišť vytěžil celkem 9 bodů z 12 možných.

Semifinále dam z ŽBL, v němž soutěžící měly místo 60 vteřin 75, dominovala postupující Kateřina Elhotová s 16 body. Vyřadila Lichtarovič (13), Prokešovou (13) a Stejskalovou (11).

Do finále vstoupila jako první Elhotová, jež znovu vysázela 16 bodů. A po prvním stanovišti Slezáka (1 bod) se zdál její triumf už na dosah ruky. Jenže Orel se poté rozstřílel a ze zbylých 4 stanovišť vytěžil 18 z 24 možných bodů, což jej s 19 body katapultovalo k vítězství.

Slezák se finále proti ženě původně obával. Už jen proto, co by si po případném nevítězství vyslechl (nejen) v orlí kabině. Ač jej trofejový souboj nakonec neminul, sám prý fandil soupeřce. Strašně. "Přál bych jí to, ale přesto jsem se snažil," řekl shooting guard, který situaci ve finále ustál, přestože si při nástupu do něj nemohl nevšimnout úšklebků mazáckých spoluhráčů na lavičce.

Rozhodnit se však nenechal ani tím, ani "30letou" nervozitou před semifinále a ani vyfouklým "money ballem" na pátém stanovišti ve finále, který - přesto proměnil.  Více už nový král trojek poví v následující videozpovědi.



A své si řekla k "Souboji pohlaví" i třesoucí se kráska z USK, jež se na své domácí půdě dost divila, že muži měli z nového formátu finále tak nahnáno.



V poločasové soutěži trojčlenných štafet na trati obsahující slalom, přihrávku s divákem, dvojtakt a poté střelu na opačný koš s odstupňovanou náročností zvítězilo s časem 1:29,56 rodinné trio Vyoralů v sestavě Vladimír (vicemistr Evropy 1985), Tereza (hráčka USK) a Tomáš (hráč Děčína, jako jediný z hráčů NBL trefil z baterie 5 pokusů střelu z půlky). Druzí byli Zdeněk Bříza (guvernér NBL), Petra Záplatová (VŠ) a Štefan Ličartovský (Kolín) s časem 1:57,72 a třetí s časem 2:12,24 Darina Mišurová (Nymburk), Jiří Welsch (Nymburk) a Olga Lounová.

Ta se trápila při obou zakončeních zpod koše, což však poté vynahradila při svém živém výstupu z úplně jiného soudku.



Očekávaný Streetsportline Slam Dunk mocně ozdobil hned prvním pokusem semifinále brněnský Ondřej Šiška, jehož krasobruslařská pirueta a zabitý hřebík jednoruč levačkou byl od tohoto praváka velkou parádou, jež mu však finále nevynesla, stejně jako druhý pokus s podletem koše.

Nymburský Tomáš Pomikálek si nahodil míč o zem zpoza zadní lajny a míč zatloukl po otočce a větrném mlýnu, načež doplnil svou prověřenou věc ze semifinále 2011, kdy triumfoval, s míčem zabaleným pod zápěstím pravačky ala Michael Jordan. Ani on však nepostoupil. A totéž platilo o Lionu Autreym, který ani v jednom pokusu nepřesvědčil.



Další Lion Brison White dvakrát předvedl totéž (nahození o zem a záraz levačkou) a od poroty (Jiří Zídek Jr., Zdeněk Bříza, Vladimír Vyoral a zástupce patrona soutěže) lépe ohodnocený pokus jej vynesl do finále. Tam jej doprovodil spoluhráče Donald Robinson, který uspěl po nahození o zem a smeči zády ke koši.

White v prvním finálovém pokusu musel improvizovat nouzovým nahozením o desku, když mu nevyšla další variace na nahození o zem. A když ve druhém pokusu zopakoval své dunky ze semifinále, dostal plných 40 bodů. Robinson v prvním kole finále opět nahazoval o zem a zatloukal obouruč po otočce a druhý pokus s provléknutím míče pod nohou ani načtyřikrát nezrealizoval.



Nyní přichází na řadu zpověď nového mistra, jen 178 vysokého Brisona Whitea, ktetý si i uprostřed vřavy bojů o play-off najde v pátek čas na návštěvu tetovacího salonu.

Brisone, šlo vše, jak jste si to naplánoval?
Původně jsem myslel, že vyhraje někdo jiný, ale jsem rád, že se to povedlo mně.

Jaká byla taktika pro soutěž?
Doufal jsem, že jako nejmenší účastník budu mít výhodu. A že dunky, při kterých bych skákal nejvýš, by měly uspět. Nechtěl jsem začít tím nejlepším, ale spíš to pokus po pokusu vylepšovat.

Snažili jste se tedy s kolegou Robinsonem schovat si to nejlepší na finále?
Ještě jsem měl v plánu jiné věci, ale s ubývajícím časem při jednotlivých pokusech jsem se musel přizpůsobovat situaci.

Kolik pokusů jste tedy musel oproti plánu pozměnit během soutěže?
Nakonec jen jeden v prvním kole finále, právě když mi docházel čas.



V jednom kole jste měnil míč, neskákaly některé při odrazu dost vysoko?
Spíš povrch míče byl jiný, než jsem zvyklý, a v ruce tak byl cítit jinak. Proto jsem to změnil na míč, na který jsem byl zvyklejší.

Spolu s Robinsonem jste během soutěže dost mluvili. Konzultovali jste něco?
Ne, to ne. Rozhodně jsem nechtěl odkrývat karty, stejně jako on. Jen jsme se vzájemně hecovali, protože jsme kamarádi.

Ani on, ani vy, jste skutečně nevěděli, co má ten druhý v plánu?
Ne, ani Lamb (Autrey) nic nevěděl. Nic jsme si o plánu pro soutěž neříkali.

Pokud byste byl porotce, dal byste po finále na první místo úvodní pokus kolegy, nebo??
Jo! Byl úžasný. Stejně jako jeho první pokus v semifinále.

A co teprve kdyby ve finále dokončil svůj kousek s provléknutím míče mezi nohama.
Když jsem poprvé viděl, co zkouší, musel jsem se postavit z lavičky. Chtěl jsem to vidět zblízka. Bývala by to byla paráda! 



Sledovali show i vaši kamarádi v zámoří?
Jasně, už během zápasu jsem dostával esemesky (řada amerických hríčů měla s sebou při utkání mobily na lavičce). Už jsem jim tedy na konci nemusel dávat vědět, jak to dopadlo. Viděli to sami a byli nadšení.

Došel jste tedy vykoupení za Slam Dunk v NCAA, kterého jste se o pár desítek hlasů neměl možnost zúčastnit?
Samozřejmě, pro mě i mou rodinu to znamená opravdu hodně.

Když jste ještě neměl tričko, připomínal jste v šatně chodící obrázkovou galerii. Kolik tetování už na sobě máte?
Jedenáct.

Přijde na oslavu dvanácté?
Jo, teď v pátek na to jdu. Ale nebude to na oslavu, už jsem se pro to rozhodl dřív.

Nejen o zklamání z nepostupu do finále Slam Dunku, ale také o jednom kulhajícím a jednom neinformovaném spoluhráči z Nymburka, kteří tentokrát hráli za tým soupeře, bude teď hovořit křídelník mistra Tomáše Pomikálek.



A koncovku, tu nemůže obstarat nikdo jiný než Jiří Welsch, který právě z prken haly, jež hostila letošní All-Star, odešel v roce 2000 za velkým basketbalem do Slovinska, aby se nedávno do zrekonstruovaného stánku - nesoucího již nové jméno - ještě nečekaně vrátil. O tom, s jakými pocity, ale i o tom, s čím na All-Star přicházel a s čím jej po svém velkém dunku opouštěl, to už poví v závěrečné videozpovědi on sám.



Pokračování za rok...