Světoobčan Muirhead o životě po životě, rozhodnutí setrvat v Česku, největší potíži a krutém jazykotestu

VIDEOINTERVIEW S PŘEKLADEM    Jamajčan s kanadským pasem, americkou manželkou a synem narozeným v Chrudimi. A k tomu s nemalou šancí proklestit si cestu do českého národního týmu pro blížící se kvalifikaci mistrovství Evropy. Tak kuriózní kombinaci v sobě skrývá jediný životní osud, který vám Basketmag představí v následujícím videointerview s kompletním překladem. Jeho hostem je čerstvě 31letý křídelník Corey Muirhead, který se před časem rozhodl pro nebývalou věc - dlouhodobé setrvání v české kotlině. A poté, co podstoupil zkoušku z nejtěžších - tu z českého jazyka -, jej v sobotu čeká i první zápas v dresu s pomyslným lvíčkem na prsou.

Corey, mohli bychom už zvládnout i nějaké interview v češtině?
(v češtině) Možná, zkusme to...

Co už vlastně po pěti a půl letech v Česku "dáváte"?
(stále v češtině) Myslím, moje česky je lepší a lepší. Minulý týden, moje kamarád je učitel,... jsem nervózní. Potřebuji novou slovní zásoba, protože moje čeština je trochu málo.

Je to opravdu velké překvapení, že vůbec vznikla tahle možnost posílit vámi český národní tým. Jak to všechno vlastně začalo?
(již v angličtině) Už od mého prvního příchodu do České republiky zkraje roku 2009 jsem měl vždy trvající víza, která nikdy nevypršela. Takže i když jsem v létě odjel zpět do zámoří, víza byla stále platná. A jakmile jsem se vrátil zpět do Česka, obdržel jsem prodloužení. A když se přiblížil čas, kdy jsem se měl rozhodnout buď pro to požádat o občanství, nebo pokračovat v dlouhodobém pobytu, úřady mě informovaly, že mám možnost získat český pas. A já řekl: "Jasně, proč ne." Už tady žijeme tak dlouho, jsme tu jako doma, máme tu skvělé přátele, založené vztahy. Syn se mi narodil v Chrudimi, všechno to dávalo smysl a nebylo o čem přemýšlet. Jistě že původně by nás vůbec nenapadly myšlenky na národní tým, ale jak se ta možnost naskytla, byla to pro mě čest. Takže někdy v únoru jsme celý ten proces se získáním občanství zahájili.



Vy jste o českém pasu nikdy předtím nepřemýšlel?
Ne. Vždycky se nám tu ale celé rodině líbilo a po narození syna jsme udělali "brainstorming" (rodinnou poradu) o budoucnosti a řekli si, že by vlastně nebylo špatné zkusit tu zůstat dlouhodobě a vychovat tu oba kluky. A když pak přišla tahle šance, udělal jsem to vlastně pro svou rodinu.

Řekl jste, že se vás na to, zda nechcete požádat o občanství, zeptali přímo zdejší úředníci. Přiznávám, že to je pro mě docela zajímavé...
Nebylo to tak, že by se přímo zeptali, ale prostě mě v mé dané situaci informovali, že mám tyto možnosti. Já to chápal tak, že jejich úkolem je říct mi o tom, že tady tahle příležitost je.

Ani po akceptování možnosti občanství jste však vůbec nepřemýšlel o zdejším národním týmu. Až dokud nedošlo k náhodnému setkání s koučem Ginzburgem...
To je docela veselá historka. Můj bývalý trenér v Pardubicích Jan Slowiak mě v dubnu pozval do Liberce, kde bylo zrovna mistrovství kluků U14. A přijel tam i kouč Ginzburg, aby sledoval talentované hráče. V jednu chvíli jsme seděli u stejného stolu a začali se normálně bavit. Nic vážného. A pak jsme přešli k tomu, že jsme oba v Česku už pořádně dlouho. No a on nechtěl uvěřit, že jsem složil test z češtiny a že jsem už na cestě k získání občanství. Nakonec se ale zeptal: "A nepřemýšlel jsi už o reprezentaci?" Odpověděl jsem, že ne, ale pokud by ta možnost reprezentovat Česko byla, znamenalo by to pro mě velkou čest. Země mi dala už tolik, žiju tady hodně dlouho a jsem tu jako doma. Tak to všechno začalo.

Když už vám trenér tohle navrhl, hovořili jste i o pravděpodobnosti toho, jak blízko by byla vaše nominace do finální sestavy, aby celé tohle úsilí nepřišlo vniveč?
Tohle musím trochu rozebrat. Zaprvé jde o to, zda jsem jako hráč dost sebevědomý, abych si věřil, že můžu za český národní tým hrát. A zadruhé - nemůžu sem přijít, trénovat tu s ostatními a myslet si, že automaticky patřím do týmu. To by nebylo profesionální. Já se tu nenarodil, takže především musím ostatním ukázat, že na to mám. Ano, hrál jsem tu skoro šest let, většinou mě tu hráči znají, ale já musím ukázat, že si zasloužím tu být, že chci být jejich spoluhráčem a že chci makat. Nechci nic zadarmo, naopak si chci všechno zasloužit. A to vždy bylo mou silnou stránkou. Takhle k tomu prostě přistupuju. Ani omylem bych si tedy nemyslel, že se hned dostanu do týmu. Když s ostatními trénujeme, jsme kamarádi, ale také je tam jen určitý počet míst a já jedno z nich toužím získat.

Jména hráčů v A-kempu už dobře znáte. A jak všichni ví, situace na křídlech je v reprezentaci jednou z těch lepších. Jakou tedy pro sebe vidíte šanci?
Bude záležet na každodenní tvrdé práci. Cítím, že týmu mohu pomoct, ale nakonec bude záležet na volbě trenéra. Proto na sobě musím stále pracovat a ukázat, že mám na to zasloužit si místo v týmu. A musím to ukázat na hřišti. V týmu je ale velká konkurence, protože jsou tu kvalitní hráči.



Vy jste něco podobného jako v Česku už absolvoval, když jste získával kanadské občanství, poté, co se vaše rodina (v jeho 12 letech) přestěhovala na sever Ameriky z Jamajky. Jak složité to bylo tam?  
Mám být upřímný? Získat kanadský pas bylo mnohem snazší. (směje se) V Česku jsou požadavky hodně striktní. Třeba u výpisu z trestního rejstříku jsem musel dokladovat posledních 15 let. Úředníci museli prověřit všechny země, kde jsem žil, tedy Kanadu, USA a Rakousko. Odevšad jsem musel výpis získat. Takže jsem se vydal na všechna velvyslanectví, požádal si o to a nechal vše ověřit. Nebylo to nic snadného. A to je jen jeden příklad.

Co bylo nejtěžší?
Získat všechny tyhle dokumenty. Nejdřív musím kontaktovat ambasády, dojít tam, předložit spoustu dokladů. Naštěstí jsme to ale zvládli, i díky skvělému kamarádovi, který mi se vším pomáhal.

Nejde se samozřejmě nezeptat na obtížnost zkoušky z češtiny. Tedy - jaká byla?
Řeknu to takhle - když jsem začal se studiem češtiny, po prvním dnu přípravy s českým kamarádem jsem prohlásil: "Nemám šanci tenhle test zvládnout." Ale po měsíci dvou, kdy už jsem vstřebal víc slovíček, jsem se začal cítit sebevědoměji. V den testu jsem byl přesto strašně nervózní. Bylo to ještě těžší, než jsem čekal. Naštěstí jsem se ale připravil dobře, už před testem jsem třeba na tréninku češtinu procvičoval i se spoluhráči. Byla to ale fuška, po té zkoušce jsem byl psychicky totálně vyčerpaný. (směje se)

Z jakých částí se zkouška skládala?
To taky byla věc! Nejdřív byl poslech, kdy jsem z nahrávky musel vypsat čísla, nebo popsat, jak se dostat z bodu A do bodu B. Pak jsem měl za úkol napsat omluvu pro případ, že bych byl nemocný a nemohl přijít na schůzku a taky navrhnout jiný termín. Když jsem tohle zvládl, pogratulovali mi a já myslel, že jsem hotový. Jenže potom přišli a řekli mi, že ještě musím s někým vést konverzaci. Takže jsem vstoupil do místnosti, kde jsem měl mluvit se čtyřmi lidmi, což mě překvapilo a taky dost znervóznilo. No ale prošel jsem i tady. Teď dokážu při běžné denní komunikaci česky mluvit i rozumět. A bude se to jen zlepšovat.

Vy máte už jamajské i kanadské občanství, nebyl to trochu problém?
Ne. Zjišťovali jsme to, a pokud bych se některého občanství musel vzdát, bylo by to pak na mém rozhodnutí. Nakonec to ale nebylo překážkou.

Co vás vůbec nyní dělí od fyzického nabytí českého pasu?
Už jen čekám na vyrozumění od úřadů. Jsem si stoprocentně jistý, že jsem dostál všem požadavkům a čekám jen na to, zda vše bude akceptováno. Musel jsem například předložit rodný list, doklad o svatbě a další věci, co jsou obvykle třeba.



Kontrolní otázka: Jste pocitově a srdcem stále především Jamajčanem, nebo případně už i Kanaďanem...?
Vždy se budu cítit jako Jamajčan, to si nemůžu odpárat. I proto, že když hovořím s rodinou, většinou hovoříme po našem. Je tu i ten kanadský element, nebo americký, protože moje žena je z USA, ale moje identita je jamajská.

Vaše rozhodnutí zůstat v Česku dlouhodobě je poměrně zásadní. Co vás k tomu vedlo?
Je to otázka priorit. Jsem ženatý, máme dvě děti a pro mě je domov tam, kde se nachází moje rodina. Vážíme si toho, jak se nám tu žije, a je pro nás v pohodě vychovávat tu v dohledné budoucnosti naše děti. Jistě plány se mohou měnit a uvidíme, jak to půjde, ale i kdybych teď musel jít hrát ven, budeme mít v Česku i nadále rodinnou základnu.

Jaká je vůbec pravděpodobnost, že zůstanete v NBL?
To je teď na českých klubech. Rád bych zůstal, ale záleží, jestli přijde nějaká solidní nabídka. Doufám, že se to povede.

A co by vás v Česku čekalo, až jednou hrát přestanete?
Dobré je, že mám vysokoškolský diplom, jsem bakalář v oboru umění a také sociologie, a pokud jde o basketbal, i tam bych leccos zvládl. Mojí vášní by bylo trenérství, ke kterému se jednou chci posunout. A žena je magistrem psychologie a může pracovat tady nebo i leckde jinde.

A ještě pro zajímavost - je po šesti letech v Česku stále něco, čemu jste nepřišel na kloub, nebo si na to nezvykl? Třeba podle kouče Ginzburga málo svítíme...
Možná jednou věcí, co mi tu nesedí, je to, že když řídím, chodci při přecházení neřeší, zda jede auto. Jen předpokládají, že auto vždycky zastaví a sami tak ihned vstupují na silnici. A z toho šílím. Jde o život, je to chodec proti autu a je zřejmé, jak by to dopadlo. Tohle mě tu trápí asi nejvíc.

Takže Corey, hodně štěstí ve vaší nové domovině.
(v češtině) Díky moc.