Super blog maséra akademiček z univerziády v Číně!

Cesta do Číny byla dost dlouhá. První etapa do Dubaie trvala 6 hodin a byla pouhou předzvěstí dalšího pokračování, které trvalo 10 a půl hodiny, jelikož jsme měli mezipřistání v Bangkoku. Bohužel jsme nevystupovali za účelem krásně prožité dovolené, jako vystoupivší polovina letadla, ale pokračovali jsme další dvě hodiny do Hong Kongu. A taky první setkání s vedrem.

Po východu z letiště jsme dostali velkou ránu vedra, tak zvanou "vítej do subtropů". Pak následoval přesun na čínské hranice, odbavení a konečně vytoužená cesta do vesnice a rychle ubytovat a spát. Ještě před tím jsme zvládli navštívit místní jídelnu. Je otevřená 24 hodin denně a je tam výběr všech možných kuchyní. Když si dá člověk záležet, tak si vždy vybere. Zatím to naše zažívací trakty až na pár výjimek zvládají.

A od pondělí už jsme zase v tréninkovém procesu. Jedna fáze tréninku je v hale s míčem a druhá je ve vesnici formou vyběhání, cvičení v bazénu nebo v posilovně. Vše najdeme ve vesnici, která je v tomto směru dobře vybavena, tedy až na ty prostory na běhání. To je trošku slabší, ale zatím jsme si s tím poradili. Taky jsme odehráli jeden přátelák s Čínou, vyhráli jsme o bod, takže dobrý úvod.

Pro nás skoro poledne, ale u nás obyčejní smrtelníci ještě neví o světě v peřinách. Dnes nás čeká zahájení univerziády, a jelikož místní potřebují na vše moře času, tak je trénink už v 10. To je u nás 4. hodina raní. Dost netypický čas na trénink.

Máme za sebou další dva dny, ve kterých jsme stihli navštívit v rámci našeho tréninku velkou a dobře vybavenou posilovnu ve vesnici. Je sice velká, ale pro 12 tisíc obyvatel vesnice je malá. To bylo ve středu večer. Před tím dopoledne jsme se po našem tréninku byli podívat na přípravné utkání našich kluků-baskeťáků. Oplatili jsme jim jejich fandění při našem zápase s Čínou.

Když už jsme u těch přípravných zápasů, včera jsme odehráli druhý a zároveň poslední přípravný zápas s družstvem Slovenska. I tentokrát to skončilo výhrou na naší straně. Teď ještě pár tréninků a v neděli v 18:30 nás čeká ostrý start s Japonskem.

Jak jsem již zmínil, pořadatelé se na zahájení důkladně připravovali, takže jsme museli mít trénink v brzké dopolední hodině. Pak následoval oběd, před kterým proběhla nad vesnicí velká průtrž mračen, že jsem měl vodu až na pokoji přes zavřené dveře. Byl to blesk z čistého nebe, neboť tady už druhý den vytrvale praží sluníčko a pomalu se nedá vyjít mimo náš blok.

Takže po obědě každý raději zalezl do své postele a doháněl raní brzké vstávání. V pět hodin měla celá česká výprava sraz před naším blokem a vyrazili jsme na stanoviště autobusů, kde pořadatelé naskládali do busů tisíce účastníků zájezdu na zahajovací ceremoniál. Pak se celý konvoj desítek busů vydal do pohybu na 45 minut vzdálený stadion.

Tady musím zmínit jednu významnou věc pro náš tým. Vlajkonošem české výpravy byla opět vybrána Čaky Elhotová. Pak nás pořadatelé zařadili do formace států, odvedli k bráně stadionu a tam jsme čekali hodinu, než celé to divadlo začne. Každý tu hodinu prožíval po svém. Někteří povídali, někdo jen tak seděl nebo ležel na koberci, na které jsme čekali, ale spousta českých účastníků se fotilo s Čaky a vlajkou, popřípadě jen s vlajkou.

Úderem osmé to celé vypuklo. Po desetiminutovém úvodu plném světelných efektů se otevřela obrovská brána na stadion a začaly nastupovat jednotlivé výpravy. Naštěstí naše republika začíná na C, takže jsme se dostali poměrně brzy na zcela zaplněný stadion pro 46 tisíc diváků. Pro ty, co se něčeho takového zúčastnili poprvé, to byl velký zážitek. Po obejití stadionu nás usadili na sedadla, kde na každého čekala taška, kde byly různé svítící pomůcky, kterými jsme se měli zúčastnit programu, který následoval.

Nástupní ceremoniál trval skoro dvě hodiny a program se po 20 minutách střídal pořád dokola, takže tato část se stala po chvíli hodně zdlouhavá a unavující. Když konečně všichni dorazili na stadion a proběhly všechny zahajovací proslovy a slavnostní slib závodníků a rozhodčích, začal asi půlhodinový program plný tanečních čísel a zpěvu. Vše vyvrcholilo přiběhnutím univerziádní pochodně a následným zapálením univerziádního ohně, které proběhlo ve velkém stylu. Bylo to všechno moc krásné, jen jsme všichni čekali na konečný ohňostroj, který se bohužel nekonal.

Pak následoval poklidný odchod zpět do busů a cesta do vesnice. Tu nám "zpříjemňovala" klimatizace, která foukala až moc studený vzduch a s místními se nedá moc domluvit. A šíleně chrápající Uzbek, přes kterého pomalu nebylo slyšet vlastního slova. Vrchol ovšem nastal po příjezdu do vesnice. Vysadili nás před hlavním vchodem a měli pocit, že ty tisíce lidí zkontrolují přes jeden bezpečnostní rám a rentgen.

Stát v tom davu byla dost velká šílenost, neboť několikahodinový pobyt na zahájení udělal z některých ne příliš vábně vonící stvoření, takže jsme tam dost trpěli. Obzvláště náš chrápající Uzbek po procitnutí stojící vedle nás si i v tomto směru dal záležet. Naštěstí po deseti minutách místní pochopili, že bychom tam stáli asi do rána a otevřeli brány bez kontrol a my se dostali konečně do vytoužené sprchy. Pak už jen následoval každodenní internetový dýchánek na chodbě a kolem druhé už všichni únavou usnuli.

ŽIVOT VE VESNICI SPORTOVCŮ

Dnes bych vám chtěl napsat, jak si tady ve vesnici vlastně žijeme. Ve vesnici přechodně žije asi 12 tisíc sportovců a jejich doprovodu včetně vedení jednotlivých výprav. Celá tato masa se vleze do 5 obrovských sedmnáctiposchoďových paneláků. Celkem slušná králíkárna. Dále je tady několik administrativních budov, kde probíhají různá jednání, akreditace a podobně. Jsou zde samozřejmě i nějaké obchody, kde ale nakoupíte vesměs stejné zboží, které dostáváme zdarma v jídelně, takže tam asi budou velké tržby.

Ještě jsem tady viděl květinářství a kadeřnictví. Nejoblíbenější jsou ale obchody telekomunikačních firem, kam si chodíme pro zdarma rozdávané karty na Wi-Fi připojení. A přes tyto karty se dostáváme k našemu společenskému životu. Jelikož zatím moc volného času nebylo a jediný způsob spojení s domovem máme v podstatě přes internet, tak se všichni průběžně přes den potkáváme, a večer vlastně všichni, na velké chodbě před pokoji a snažíme se ulovit signál a spojení s domovem.

Někdy se musím smát, když člověk z jedné strany slyší skypovat Čaky s populárním dědou Elhotou, jak se překřikují s babičkou, kdo co dřív řekne, z druhé strany zase smích některé z dam, švitořící se svým drahým. Anebo naopak nadávání toho, komu se nejde v danou chvíli připojit. V této činnosti zatím držím suverénní primát bohužel já.

Na chodbě se loví internet nejen proto, že je tam lepší signál, ale hlavně pokoje jsou tady dost malé. Normálně jsou ostatní ubytovaní po třech na pokojích, kde jsou dvě postele na palandách, ale holky se obětovaly a spí po čtyřech, aby nám zůstala jedna místnost na masírování. Máme tady kromě masážního stolu i lymfatické kalhoty, které jsou každý den v rámci časových možností dostatečně využívány.

Místo, kde se pravidelně všichni potkáváme, kromě tréninků a zápasů, je jídelna. Je zde opravdu výběr ze všech možných světových kuchyní a dá se tady skoro pokaždé vybrat nějaké jídlo, které člověku chutná. A pokud už má člověk pocit, že si opravdu v tu chvilku nevybere, tak je tady záchranná brzda v podobě McDonalda. Ale to samozřejmě holky jako správné sportovkyně nevyužívají. Zpestření po jídle bývá střižba o to, kdo odnese všechny tácy s talíři. Zatím nejčastější nosiči jsou Míša Zrůstová a asistent Martin Petrovický. Ale postupně tuto činnost už prováděl skoro každý.

Teď už se všichni těšíme, až vyrazíme do města na tržnici, kde hodláme nakoupit zaručeně pravé hodinky světových značek, různou elektroniku a další věci.

BOHUŽEL BEZ POSTUPU

Máme za sebou základní skupinu a musím bohužel konstatovat, že jsme se nedostali do skupiny, která by dávala naději na možnost vybojovat umístění mezi prvními třemi. Ale od začátku. Po týdnu pobytu v Číně a trénování jsme se všichni těšili na to, až to v neděli v šest večer pro nás vypukne.

Náš první soupeř byly hráčky Japonska. Byl to typický zápas s asijským družstvem. Je to jako hrát proti tryskomyším. Tryskomyši sice umějí rychle běhat, čímž nás donutily k 22 ztrátám, ale jak se ukázalo, tak myši naštěstí neumějí moc skákat a tak daly vyniknout Kamče Štěpánové, která se blýskla 34 body. K tomu ještě přidala 10 doskoků.

Další den hned ve 12:30 nás čekalo nečitelné Švédsko. Bohužel jsme už dopředu věděli, že Švédky přijely kompletně s národním týmem. Nějakým zázračným způsobem začaly naše milé Švédky všechny najednou studovat. A ač to dělám nerad a skoro vždy tvrdím, že si musíme vše uhrát sami, tak tentokrát nás opravdu dost poškozoval německý rozhodčí Boris Schmidt.

Nevím, čím jsme si jeho extra pozornost zasloužili, ale když bylo potřeba, tak nás lehce potlačil zpět. A když už jsme na konci první půle stáhnuli náskok soupeře na dva body, tak nám písknul nesmyslnou technickou chybu a rázem byl poločas o 6. Bohužel jsme se s touto skutečností neuměli srovnat a v kombinaci s velmi dobrou střelbou Švédek se špatné tušení přetavilo ve skutečnost. Zápas jsme prohráli 63-72, když "Pecka" nastřílela 16 bodů, Kamča a Čaky přidaly po 11 a ještě dvojciferná byla Romča Hejdová.

Další den nás čekaly dřevorubkyně z Austrálie. Jelikož jsme už znali výsledek zápasu mezi Japonskem a Švédskem, tak jsme věděli, že jiná cesta než vítězství k postupu nevede. A jak se ukázalo, tak jsme tu cestu nenašli. Ale musím říct, že holky odvedly heroický výkon. Proti mnohem vyšším a mohutnějším Australankám se rvaly jako správné české lvice a nedaly Australankám nic zadarmo.

Byl to boj o každý míč. Kolikrát ani člověk nevěřil svým očím, když třeba Péťa Záplatová, naše "dieťačka", obrala s nasazením života o míč mnohem mohutnější soupeřku a takto bych mohl napsat o všech, které nastoupily.

Bohužel, jak napsala nejlepší střelkyně našeho družstva, Romča Hejdová, autorka 19 bodů, proti australským stromům se víc vybojovat nedá. Dál se o body zasloužily Kamča Štěpánová s 15 body a dvojciferné byly i Kačka Bartoňová a Čaky. Konečný rozdíl 85-68 vypadá jako velký, ale za bojovnost jsme vyhráli na body suverénně my!

Bylo to tedy smutné loučení se základní skupinou. Teď nás čeká boj o umístění 9.-16. Lépe řečeno o 9.-12. Jelikož na poslední chvilku nedorazil tým mosambických žen, tak v nástavbovém pavouku na nás v prvním kole vyšel právě tento tým, tudíž jsme ho vyhráli 20-0 a postupujeme bez boje do dalšího kola. Tam nás bude čekat Litva (tu český tým porazil).

Hlavním úkolem bylo dostat rychle z hlav základní skupinu. Holky dostaly celý dnešní den, středu, volno, takže mohly už večer po zápase někam vyrazit, aniž by musely ráno vstávat.

A dnes vrazily, stejně jako realizační tým, na místní tržiště. Je to velký zážitek. Najdete tam všechno možné zboží světových značek, samozřejmě originálních a v nejlepší kvalitě. Po návratu do vesnice se hned všichni vrhali na nově příchozího a prohlíželi, co dotyčný nakoupil. A hlavně se porovnávaly ceny, jak kdo byl šikovný a uměl smlouvat.

Je to tam velký sport, smlouvání. Původně dané ceny se ve finále smrsknou i na méně než čtvrtinu. Musíte být prostě šikovný a neoblomný. Při porovnání cen s holkami jsem zjistil, že moc šikovný a neoblomný teda zrovna nejsem. Zkusím se ve druhém kole polepšit.

Jelikož nás na zápasy jezdí podporovat i ostatní čeští účastníci zájezdu, tak i holky se snaží vrátit jim jejich podporu a ve volném čase jezdí fandit ostatním sportům. Vesměs je to kolegům z kolektivních sportů, volejbalistům a baskeťákům a dnes ráno vyrazily na šerm. Dle vyjádření Kamči to bylo velmi zajímavé.


Ladislav Burian
masér týmu akademiček na univerziádě v Číně