Starší z Petrovičů dál stoupá z Draženova stínu

 

Tohle nemám zapotřebí. Anebo: Zač mě, Bože, trestáš? Něco takového si nejspíš říkal Aleksandar Petrovič na začátku utkání Cedevity Záhřeb proti Hemofarmu Vršac, v němž šlo tento týden jeho týmu o postup do čtvrtfinále Eurocupu.

 

Hned při druhém útoku se totiž zranil Corsley Edwards. Přikvačil na lavičku s bolestnou grimasou ve tváři a ukazoval na palec své pravé ruky. "Má pochroumané dva prsty," ulevil si chorvatský trenér, jenž přesto nechal svého amerického pivota hrát. A ve více než sedmadvaceti minutách se jedenatřicetiletý basketbalista blýskl 17 body.

 

Petrovič neměl pochybnosti o tom, že Corsleyho potřebuje a že hráče nasadí, protože poznal, že život civilní i sportovní je jen jiný způsob boje. Sám byl totiž vždycky tak trochu v pozadí a ke svému dílu úspěchu se pokaždé musel dobrat odříkáním, řeholí a nezměrnou vůlí.

 

 

Už jen to, že zdaleka nepobral tolik talentu jako jeho geniální mladší bratr Dražen. Často chodí dvaapadesátiletý Aleksandar do záhřebské haly, která nese jméno jeho mladšího sourozence, a v níž Cibona hrává. V komplexu má totiž rodina kavárnu.

Po Draženovi je pojmenováno i náměstí a ve městě má i památník. Tragická automobilová nehoda ukončila život jednoho z nejobdařenějších hráčů své doby v roce 1993, kdy mu bylo osmadvacet.

 

Takový osud samozřejmě Aleksandar Petrovič bratrovi nezávidí. "Jako malého jsme ho musel chránit, aby ho silnější kluci nešikanovali," vzpomněl nad rakví. Měli spolu mírně komplikovaný vztah, ač nikdy mezi nimi nevypukl otevřený spor či dokonce skandál. Naopak starší z bratrů spíš vzpomíná na to, že hrát za Cibonu s bratrem byla ta nejjednodušší cesta, jak být v basketbale úspěšný.

 

Problém je, že nikdy se nemluvilo o tom, jak silná byla Cibona s Aleksandarem Petrovičem v obraně. Ačkoli to byla pravda, protože když už nedokázal dávat tolik bodů jako Dražen, vypracoval se aspoň v nesmírně platného hráče pod vlastním košem. Jenže Dražen to uměl i tam, a tak byli v raných dobách, kdy hrávali společně, bráni víc jako "nepřekonatelná dvojice obránců".

 

Dražen postupně posbíral evropské i světové zlato a tři medaile z olympiády. Aleksandar skončil na zisku čtyř bronzových medailí s jugoslávským týmem. Jiného by zdobily, u něj se vždy budou porovnávat s bratrovou sbírkou.

 

V době bratrovy smrti už Aleksandar nehrál, působil v Ciboně jako trenér. Zatímco Dražen byl hvězdou Realu Madrid a později i NBA v dresu New Jersey Nets. O pět let starší bratr nechal hraní v jedenatřiceti.

 

O to víc chtěl uspět jako trenér. Pětkrát dovedl Cibonu k titulu, ale s chorvatskou reprezentací to na mistrovství Evropy dotáhl zase jen k bronzu. Na různých klubových štacích po Evropě se mu vedlo se střídavými úspěchy, domovu se přiblížil přes Zadar. A loni v dubnu převzal mužstvo Cedevity.

 

Klub, který existuje pouze deset let, byl vedle Cibony dlouho až tím druhým. To by se letos mohlo změnit. Navzdory ústrkům osudu, z nichž Edwardsovy zraněné prsty byly jen jedním z mnoha drobnějších, míří letos Aleksandar silou své vůle vysoko.

 

"Snažili jsme se všechno vyřešit v útoku," kroutil hlavou kouč, i když po postupovém vítězství o dva body nad Hemofarmem by si býval mohl oddechnout. Jemu ale dílčí úspěch nestačí: "Takhle naivně se hrát nedá. Naštěstí jsem v závěru hráče zmobilizoval. A podržel nás Marino Bazdarič, protože hrál dobře v defenzivě a doskakoval pod oběma koši."

 

Cedevita tedy může myslet na další vyřazovací zápasy, zatímco konkurenční Cibona je v krizi. V tomto ročníku Euroligy prohrála všech deset zápasů a v NLB lize, kde Cedevita dál útočí na Final-4, patří někdejší městský suverén k horším celkům.

Přestože po ostudné semifinálové porážce v Chorvatském poháru se Zadarem, který zápas odehrál v pěti bez střídání, Aleksandar okamžitě podal rezignaci, vedení klubu ji zamítlo a naopak mu dalo plnou podporu. S ní půjde kouč, který vede nyní ekonomicky nejsilnější chorvatský klub a také jediný mezi elitou, co je v soukromých rukou, do finiše nabité sezony.


Václav Peřina