Spojené státy věří v ameRicky sen: Mesiáš Rubio prvně okoštoval NBA a nehrál zle! Co ale bude dál?

Otázek, které obepínají Rickyho Rubia jako svěrací kazajka, jsou mraky. Od roku 1996, kdy byl (mimochodem taky na páté pozici) draftován Stephon Marbury, nezpůsobil v Minnesotě žádný novic takový poprask. A není se co divit - ono památné finále olympiády zapříčinilo, že se obrovské množství zámořských fanoušků na Rickyho dívá jako na ztělesněný zázrak, talent nad talenty a mesiáše, jenž má nyní spasit loni bídný tým Timberwolves.

Jak lidé znalí Rubiovy situace dobře vědí, realita je přeci jen někde jinde. Těžko očekávat po sebelepším hráči Rickyho tělesné konstituce, aby byl okamžitě dominantní. V jeho - z pohledu NBA stále ještě útlém - věku je pro "bezprostřední řádění" mimořádná fyzická konstituce nezbytná. Navíc je třeba si přiznat, že výkonnost chlapce z El Masnou stagnuje a zejména v minulé sezoně byla přinejmenším matná.

Co tohle všechno znamená pro Rickyho angažmá v hlavním basketbalovém divadle světa? První dva zápasy napověděly.

Odhlédnuto od výsledku, s debutem proti Oklahomě může být španělský rozehrávač plně spokojený: 26 minut hry včetně celé čtvrté čtvrtiny, 6 bodů, 6 asistencí, 5 doskoků a žádná ztráta, to je na premiéru slušivá vizitka. Navíc z celkového počtu šesti asistencí plných pět bezpochyby spadalo do kategorie exkluzivních. Málokterý borec na světě umí stejně kvalitně a invenčně pracovat s přihrávkou o zem... 

Druhý špíl proti Milwaukee Minnesota taky těsně prohrála a Rubio se představil v podobném, byť přeci jen o trochu zastřenějším, světle: 27 minut znovu s kompletním závěrečným kvartálem, 6 bodů, 3 doskoky a 4 asistence narušily 3 ztráty (vykompenzované alespoň 3 zisky) a také o něco méně efektivní defenziva.

Tvrořit resumé ze dvou Rickyho představení je věc nesmírně složitá. Věrní obdivovatelé mohou donekonečna sténat blahem nad jeho skvostnými pasy a velice slušnou obranou dělové koule Russela Westbrooka v duelu s Thunder, kritici si s gustem smlsnou na jeho nedůvěře ve vlastní střelbu a zbytečných ztrátách v klání s Bucks.



My se opět odpíchněme od toho, že skutečnost je kdesi uprostřed, a předně zmiňme to, co se už zdá být jasné: Ricky Rubio na NBA má. Svým přehledem po kurtu a schopností distribuovat míče spoluhráčům skrz minimální "průzory" a navíc s hlavou sugestivně zírající na druhou stranu dokáže obrany zámořské ligy překonávat.

Špatně to nevypadá ani v obraně. Přestože za velkou louží přišel o některé ze svých "evropských výhod" (rychlost, rozpětí paží), stále je poměrně dobře schopen stíhat i superrychlé najížděče. K tomu je třeba přičíst jeho na americké poměry mimořádně kvalitní výpomoc ze slabé strany (jež ovšem zároveň skýtá zřejmé riziko), která taky může čas od času udělat v útoku soupeře paseku.

Dalším pozitivem může být (záměrně používáme kondicionál) i další z Rickyho starokontinentálních zvyklostí. Jednadvacetiletý playmaker nerozehraje jediný postupný útok, aniž by zřetelně nedal spoluhráčům najevo, jaký signál se bude hrát. Taková snaha o maximální organizaci hry se týmu Minnesoty, jenž má potenciál být čas od času pěkně rozívený, může hodit.

Abychom nyní nezůstali uvězněni v utopickém světě Rickardovy dokonalosti, zmiňme i slova kritická. Ta budou směřovat zejména k Rubiově činnosti při útočení "do plných" - v takových situacích totiž hra Vlka s číslem devět často postrádá potřebnou nebezpečnost, jiskru a drzost.

O tom, že Ricky není žádný výjimečný střelec (přestože jeho motorika střelby není vůbec špatná, o čemž vypovídá i jeho vysoká úspěšnost trestných hodů) se všeobecně ví. O to je ale větší škoda, že se jeho malé střelecké sebevědomí promítlo i do sféry vniků ke koši.

Ještě za dob svého působení v Badaloně byl Rubio pověstný svými nájezdy: například využíval špatně bráněných pick´n rollů a proskakoval mezi svým obráncem a předskakujícím hráčem, aby následně neohroženě zakončoval, shazoval míče na pivoty, anebo rozhazoval balóny na volné střelce na perimetru. Tenhle tah na koš však z jeho hry do značné míry vyprchal. Platilo to už v Barceloně a v Minnesotě to zřejmě musí platit dvojnásob.

Bez schopnosti být sám nebezpečný se španělský přízrak jen těžko zařadí mezi elitní playmakery soutěže. Doba je zkrátka taková, že jediná unikátní dovednost nestačí. Nedobří střelci (Rondo) umí vnikat až k obroučce a hráči, již si zakládají na rozdělování přihrávek (Nash), pálí z trojky s nebývalou úspěšností.

Suma sumárum, vousatého jinocha čeká tuhá dřina, která ovšem může přinést šťavnaté ovoce - nezapomínejme, že Rubio je i přes své bohaté zkušenosti téměř nejmladším z rozehrávačů v celé lize (z důležitých postav je mladší snad jen Kyrie Irving, o trochu starší jsou i John Wall nebo Kemba Walker). Proto nebude od věci, vzneseme-li odvážnou tezi: Rickymu bude styl NBA svědčit víc nežli ten evropský.

Důvody? Rubio je nejlepší v rychlém přechodu do útoku a toho si v zámoří užije o poznání víc nežli doma. Navíc jsou obrany NBA v porovnání s Euroligou zejména v základní části přeci jen náchylnější k chybám, a tedy vytváření volného prostoru pro Španělovy myšlenky.

K tomu lze s nadsázkou dodat, že severoamerická liga může pomoci i jeho střeleckému trápení. Kde jinde se dostat do palebné formy nežli v soutěži, v níž jsou nevýrazní střelci bráněni s dvoumetrovým odstupem (opět viz Rondo)? 


Tyhle zajíce RR vytáhl ze svého čarovného klobouku v prvním utkání...