Special report: Mnichovská diskotéka pro 12 000 lidí. V moci Dirkovy aury i nekončícího proudu hudební show

Po střechu našlapaná Olympijská hala potemněla a vzápětí horký vzduch prořízly první tóny hitu Robbieho Williamse Let me entertain you. Nech mě, abych tě pobavil! Záplava blesků začala bombardovat celý prostor a vzrušení 12 tisíc lidí bylo víc než hmatatelné. Na plátně svěšeném nad jedním z košů se rozdováděl laserem stvořený basketbalista, v hledišti blikaly desítky a stovky mobilů natáčejících show a pak - pak to přišlo!

DJ za ohromným mixážním pultem spustil nesmrtelné intro z domácích bitev Jordanových Bulls. Jeho vyznění ještě umocnila soustava nejrůznějších reproduktorů rozvěšených pod stropem haly. Hlediště ihned oslnilo několik kroužících světelných kuželů a u východu z šaten iluminovaná mlha vyvolala dojem ohňových efektů. Do toho vyvolávač zahájil představením prvního hráče německého národního týmu Robina Benzinga.

Hluk z tribun postupně sílil a sílil, až došlo na číslo 14:

"Von den Dallas Mavericks - Diiirk No-witz-ki!" Příchod aktuálního sportovního idolu země číslo 1 přivítala mocná audio odezva fanoušků. Jen díky němu nezůstalo v mnichovské aréně prázdné jediné místo. Každý teď chce být v blízkosti mohutné aury letošního šampiona NBA a dosud nejlepšího Evropana ve světové lize číslo 1. A není až tak určující, že jen část fanoušků na tribunách při tom stojí.



Když už jsme u představování, není bez zajímavosti, že v něm má zastoupení i Česko. Ano hádáte správně - je to rozhodčí, v tomto mnichovském případě Ivo Dolinek.

Místo olympijských bojů z roku 1972 a především dějiště pro Němce památného finále ME basketbalistů 1993, kdy jejich hrdinný a podceňovaný tým zdolal o jediný bod Rusy, je prostorem, který v sobě nese nezpochybnitelného ducha.

Začíná to už vstupem do arény, kde půl hodiny před utkáním skvělý DJ rozjíždí něco, co skončí až se zvukem poslední zápasové sirény - velkolepou sportovní diskotéku. A u té jako lovec zážitků nemůžete chybět. Cena 32 eur za víc než dobré místo téměř na středu poměrně strmého hlediště se pak nezdá vůbec přemrštěná.

Jedna věc tu však nehraje: je pátek večer, vedro jako blázen a těch 12 tisíc lidí přišlo vyprodat halu na zápas s Makedonií, která navíc jen zaskakuje za plakáty inzerovanou Čínu. A to hlavní - jde o pouhou přípravu na mistrovství Evropy! Musíte si nejdřív na chvíli sednout, než tohle všechno stihnete vstřebat. Jedno je ovšem jasné - sportovní Německo momentálně basketbalem žije na plné pecky a dává to světu náležitě znát.



Když však schází do startu utkání necelých 11 minut, idol země na hrací ploše chybí. Není tam ani v momentě, kdy speaker po oznámení výčtu dosažených úspěchů vykřikne poprvé jeho jméno. Dobré dvě stovky lidí tak stále nedočkavě čekají u tunelu, z něhož by měl přijít.

Pak konečně dorazí. Nad hlavou mu v tu chvíli ještě poletuje reklamní vzducholoď Zeppelin. Do utkání schází pár posledních minut.

Němci berou vše s plnou parádou. To, co jim někdy schází na spontánnosti, víc než dobře dohánějí naprosto perfektní choreografií celého spektáklu. Od A do Z. Po pravdě řečeno, víc než sportovní utkání to celé připomíná divadelní představení, cirkusovou show nebo nad ránem končící diskotéku.

Obě hymny přednese vyškolená pěvkyně. Na makedonskou má před sebou podklady, a i když výslovnost nemá dokonalou, celkový dojem při skvělém nazvučení všechno vyretušuje. Tým hostů, včetně "koupeného" legionáře Bo McCalebba, při tom stojí ve ztemnělé hale zacentrovaný do kuželu světla. A národní vlajka je vyobrazena na každé ze šesti projekcí visící po obvodu haly.

Potom už DJ nasadí velehit Van Halen "Jump" a oba týmy se srocují k úvodnímu rozskoku. Hudbu music master vkládá v zápase do každého, ale opravdu každého, byť sebemenšího přerušení hry. Postupně se i při hře rozezní varhany, kde trochu překvapí "Kalinka" jako podklad německého přechodu do útoku.



Už od prvních minut je zřejmé, že současná německá skvadra, k níž se hvězdný Dirk připojil teprve před nemnoha dny, má k precizní hře daleko. A soupeř je na dostřel prakticky celý zápas.

Úspěšné německé akce provází až skoro komický audio efekt. Pořadatelé totiž na všechny sedačky rozmístili stále populárnější nafukovací reklamní plácadla, jejichž údery o sebe však zní poněkud dutě.

"Hůůů-hůůů", zatlačí vás při prvním střídání ještě hlouběji do pohodlných sedaček drtivý zvuk "sirény z Titaniku", který by u slabších nátur mohl vyvolat i srdeční příhodu.

A jak se daří Dirkovi? Nezávratně, řekli bychom. Za poločas 7 bodů, do hry se přehnaně nenutí. Do první, druhé a třetí čtvrtky jde od začátku a vždy po čase střídá. Když přes něj Antič vysmaží bezobavovou trojku, zdá se, že šampion z Dallasu vyčkává až na ostré zápasy Eurobasketu.

Hra hostů stojí na Gečevskim a Antičovi, chlapících, co ani při turnajích ME přehnaně neřeší životosprávu, dál na Ilievskim a také na Američanu McCalebbovi. Po předchůdcích Masseym či Washingtonovi je to další v řadě "gastarbeiterů" v makedonských službách, kteří dostali pas země díky schválení "shora".



Ale dnes už se prakticky není nad čím pozastavovat. Jen namátkou - Chorvaté mají na rozehrávce Drapera, Černohorci Cooka, Španělé Ibaku a Rusům vyhrál eurotitul před čtyřmi lety J.R. Holden. Kdo potom hodí kamenem? 

Skoro každá delší přestávka je důvodem pro další vzruch. Jeden z dua maskotů má v ruce pušku na trička a ke své střelbě si zabere celý prostor hřiště. Tým 22 cheerleaders se tak na něj poprvé dostává až po 15 minutách a často musí předvádět své "stunty" jen v rohu haly, daleko mimo hrací plochu, před DJským pultem.

Pořadatelé nenechávají fanoušky vydechnout na jednu jedinou vteřinu. Jen skončí první půle, je tu několikaminutová laser show v opět ztemnělé hale, na kterou jsou plné dobré dvě třetiny hlediště.

Když vyrazíte v útrobách haly po hlavním korzu kolem stánků, docela překvapí povrch, po kterém šlapete - kostky, co jinak vidíte jen na silnicích. Z řady jídelních stánků vybočuje možnost střelby na koš, nebo stanoviště Bayernu Mnichov, který v této hale bude už od příští sezony válet první bundesligu i Eurocup.

Když se ve třetí čtvrtce Němci i s Dirkem v sestavě propadají do až 9bodového deficitu, musí DJ použít při přestávce rytmus z Madonny, aby roztleskal až příliš tiché publikum. Právě ticho je vždy tou správnou chvílí, kdy se do hry mohou vložit dva makedonské červeno-žluté ostrůvky.



I přes kouzla McCalebba a body Antiče se Němci, do útoků hnáni známou hudební sekvencí ze seriálu Adams family, po sérii tří trojek vracejí na konci čtvrtiny do zápasu. Ač Dirk má na kontě pouhých 8 bodů.

A je tu Grand Finale! DJ spouští tradiční přestávkovou hudbu z NBA a domácí přecházejí do ofenzivy. Šest a půl minuty před koncem posílá kouč Bauermann do boje Nowitzkiho a po 37 minutách už tabule ukazuje klidnější stav 64-58. Makedonci po vyfaulování Antiče zdánlivě nemají co hrát, ale to už je chvíle pro McCalebba.

Sedmi body sám otáčí skore, i se svou psí výškou doskakuje v útoku a po koši s faulem se zaťatou pěstí hrdě bije do srdce oblečeného do makedonského dresu. Skutečný svět bez hranic.

"Das ist Macedonia!" vykřikne v multikulti okamžiku po této Američanově akci kdosi z minikotle hostujících fanoušků. No, hostujících, mnozí z nich v Německu aktuálně žijí, takže...
 
Dirk je ovšem Dirk, a když je ho třeba nejvíc, pošle za exploze 12 000 lidí trojkou svůj tým půl minuty před koncem do vedení o dva body. Hlediště při tom burcuje znamením tří prstů na adresu právě vyslaného pokusu.



V timeoutu pobíhá po hřišti maskot a zuřivě mává cedulí s nápisem LAUTER!, Hlasitěji. Jenže trojka soupeře vzápětí nadšení chladí. Další oddechový čas: za melodie hitu Life is life už velká část hlediště stojí a karneval vrcholí. Dalším bodem dokonalého scénáře je trojka nespoutaného Schaffartzika čtyři vteřiny před koncem. A euforie při posledním timeoutu vrcholí.

Makedonci už se skore nepohnou a domácí lídr Dirk může zvednout ruce nad hlavu. V pokračující disco hudbě ho čeká televizní rozhovor, při kterém na něj míří dobré tři stovky foťáků a mobilů fanoušků, snažících se zachytit něco snímkem nezachytitelného - auru génia z Würzburgu.

Mnozí dál zůstávají v hale, ale většina ostatních už míří vstříc horké noci. Míjí při tom sousední olympijský stadion, kde dříve hrávali i fotbalisté Bayernu. Přes celou jeho šíři se dnes můžete spustit vzduchem na ocelovém laně jako kaskadéři. Za nějakých 40 europeněz.

A ty, co nezajímá basketbal, už pohodlně sedí v trávě v nedalekém letním kině. Klid, pohoda a k tomu nějaké to vychlazené pivo. Jen v duchu tak člověka napadne, jaký je to kontrast k události zpřed téměř 40 let, která se v tomhle areálu stala jen pár set metrů odsud. Ale proč si kazit náladu?


Petr Hamták