Soupeř Čechů Gallinari: Mé peklo při začátcích v NBA

Danilo Gallinari, italský forward Denver Nuggets, který se na konci léta postaví dvakrát proti Čechům, si nebral servítky na proslulém Eurocampu v Trevisu, kde jako host hovořil ke kemperům z řad těch nejlepších mladých pušek, co běhají po kontinentálních palubovkách. A věru nebylo to nezajímavé povídání. Pojďme si ho poslechnout.

Jednou z hlavních statí Danilova vyprávění byl oddíl o přechodu z Evropy do NBA. Kempery nejprve upozornil na to, co zažil snad každý Evropan od Nowitzkiho po Fernandeze, od Bargnaniho coby jedničky draftu po Navarra, který v Memphisu strávil pouhý rok.

Veškerý respekt si musíte vysloužit až v NBA. A ti, co už ji hrají, mají tendenci udělat svým evropským kolegům vstup do ligy hodně těžký. Tak zní Danilova základní teze.

"A pro Evropany je pak to začlenění velmi složité. Na začátku vás vůbec neuznávají. Říkají: Kdo to jako je? Přišel sem, aby nám sebral práci. Vy si tak musíte od prvního trénnku všechno vydřít, protože oni do vás půjdou tvrdě a udělají všechno, aby vás posadili na lavičku a hrát mohli oni. Tohle je tam běžná věc."

Danilo přiznává, že i pro něj jako kvalitního evropského hráče nebyla tato adaptace snadná.

"V Americe jste najednou Nikdo, a to přesto, že vás dobře znají. Mají vás z Evropy naskautované a vědí o vás všechno. Mají rozebranou vaši hru levou rukou, pravou rukou, co ve hře děláte, co neděláte. Takže informace mají, ale ty se buď mohou potvrdit, nebo taky nemusí. A vy musíte na hřišti ukázat, že to, co jste uměli v Itálii, zvládnete i tam."



Křídelník se rozpovídal i o svých začátcích u New York Knicks pod slovutným ofezivním mágem Mikem D´Antonim, de facto - díky koučovým předkům - svým krajanem. A zaměřil se na to, jak se ho trenér snažil "zapojit" do útočného systému.

"Byla to celkem sranda, protože v Evropě jsem hrál v útočném systému, kde nejdřív děláte tohle, pak zase tohle a nakonec si zahrajete to své. Někdy využijete to, co vám jde líp, jindy se od toho zase odchýlíte. Když jsem ale začal v New Yorku, každý míč, který jsem dostal do ruky, jsem musel buď ihned vystřelit, nebo s ním NĚCO udělat. Prostě aby se útok někam pohnul."

Danilo dodal, že tomuhle nebylo právě snadné se přizpůsobit.

"Běhal jsem nahoru dolů a nedostal se vůbec k míči. Po deseti patnácti zápasech jsem šel za Mikem a řekl mu: What the fuck? (Co to má, do prdele, bejt?) Pořád jen lítám do rohů a nikdy nedostanu balon. A on mi odpověděl: Kdykoliv se k tobě míč dostane, musíš střílet. Mně to nebude vadit. Chytíš-li míč, vystřel ho, nebo udělej cokoliv. Já ti ale nikdy neřeknu, abys nestřílel."

Gallinari uznal, že postupně se do potřebného mentálního nastavení dostal. "A míče ke mně najednou začaly chodit. Pořád jsem lítal do rohů, ale míč už jsem do pozic dostával. Nevím ale, čím se to stalo."

A tak končí Danilova lekce o komunikaci s koučem v NBA a uposlechnutí jeho pokynů. Možná by ale bylo dobré nekopírovat ji doslova, až jednou budete řešit stejný problém...


Petr Hamták