Slowiak o sestupu: Neúspěch po všech stránkách. Naprostým zklamáním je nevyvážená hra pivotů

 

Poslední, s jedinou výhrou z devíti zápasů se vracejí z mistrovství Evropy do 20 let hráči českého národního týmu, který po ročním pobytu v divizi A padá zpět do béčka. Co všechno mělo vliv na tak bídný výsledek, v čem celek zaostával za svými vrstevníky z mužstev soupeřů a kde mu chyběl charakter, o tom všem mluvil v trpkém hodnocení české účasti reprezentační kouč Jan Slowiak.

Určitě je to neúspěch po vše stránkách. Nepodařila se nám první možnost záchrany ze základní skupiny a tím padl první cíl. Spadli jsme do skupiny G o udržení. V té jsme se nedokázali prosadit a padáme. Jednoznačně velký neúspěch.

Já z toho hledám i osobní důsledky, protože si myslím, že je správné začít u sebe. Když bilancuji, řekl bych, že se mi podařilo sestavit velmi slušný realizační tým, který fungoval po všech stránkách dobře a za jakékoli situace udržel profesionalitu a poskytoval hráčům nadstandardní servis. Co se mi však nepodařilo, bylo sestavit dostatečně kvalitní hráčský tým.

Těch důvodů je strašně moc. Je potřeba si to víc rozebrat. Co však bylo pro mě naprostým zklamáním, byla nevyvážená hra pivotů, která nám limitovala naše útočné i obranné snažení. Nepodařilo se mi vykrystalizovat nějakou základní rotaci na těchto postech. Neustále jsem hledal a každé utkání začalo tím, co nám zápas přinese a který hráč tam bude více, či méně použitelný.

Nikdo nebyl schopný stabilních výkonů, na které by se dalo spolehnout. Tohle fungovalo už v přípravě a tam jsme to osobnostmi na perimetru dokázali občas zachránit. Tady už se to ukázalo jako naprosto zásadní problém, který kompenzovat dlouhodobě na této úrovni nelze.

 

 

Od začátku bylo jasné, že tento ročník se měl opírat o čtyři stabilní jména, která dlouhodobě potvrzují svou kvalitu, výkonnost a jsou konkurenceschopná i na takovéto úrovni. To jsou Satoranský, Jelínek, Kudláček a Veselý. O posledním jmenovaném se toho již napsalo hodně. Já osobně jsme se snažil mu několikrát telefonovat, psát mu textové zprávy, ale nikdy jsem se do žádného kontaktu nedostal a přes veškeré naše pokusy, které si troufnu říct vyčerpaly naše možnosti, jsme se dozvěděli pouze definitivní odpověď, že reprezentovat nebude.

 

Druhá špatná zpráva byla, že Jakub Kudláček má zraněné koleno. Přestože s námi byl v dobrém kontaktu, byl odhodlán reprezentovat, rehabilitační náročnost mu v tom zabránila a nestihl se dát do pořádku, takže tady chyběl. Snaha se mu však odepřít nedá.

 

David Jelínek se přesně v momentě, kdy se naše ambice hrát nahoře rozplývala, zranil. Celý realizační tým udělal maximum, aby ho vrátil do hry, ale on už nenastoupil. Troufám si říct, že pokud by do bojů tady v této dolní skupině G zasáhl, tak jsme nesestoupili. To znamená, že ze čtyř klíčových osobností nám zbyla jedna, což je prostě fakt, který se nedal změnit.

 

I když Tomáš Satoranský odváděl, co mohl, a táhnul tým, potřeboval podporu ostatních. K tomuhle problému se přidalo i to, že nám chyběli hráči silovějších typů, důraznější na doskoku, schopní vyhrávat silovější souboje. Dostali jsme špatnou lékařskou zprávu od Pocheho ze Sokola pražského, který mohl silovou roli plnit, ale kvůli zranění vynechal.

 

U Bratčenkova byla ta situace vesměs stejná. Dále se z osobních důvodů omluvil Krakovič, to už nechci komentovat. Gniadek měl celosezónní problémy s achilovkami, odstoupil z přípravy a v přípravných utkáních ukázal, že tu roli by byl schopen plnit. Je schopen rozdat ránu, přijmout ji, má důraz, tvrdost, ne že by jen přijímal a uhýbal.

 

V širší nominaci byli i Palát se Zbránkem, kteří se však odmítli připojit do druhého tréninkového kempu, přestože pozvánku na něj měli. Když k těmto jménům přidáme další zranění v poslední fázi přípravy Žampacha, odjeli jsme se soupiskou čítající pouze jedenáct lidí. A to i přesto, že jsme se snažili na poslední chvíli do týmu zapojit další mladé hráče Bohačíka se Švejdou.

 

Z toho ideálního výběru zbyli pouze tři hráči ročníku 1990. Tohle jsou prostě fakta. Já nechci, aby to vyznělo, jako neuvědomování si vlastních chyb a hanění těch hráčů, kteří tady jsou. To vůbec ne. Na nich je cenné to, že reprezentovat chtěli, přestože věkově do této kategorii vlastně nepatří.

 

Postavili se k tomu čelem a snažili se nahradit druhé. Nám všem to nastavilo zrcadlo, kde je český basketbal. Hráči, kteří v NBL vypadají, že mají velký talent a píšou se o nich dlouhé články. Zdaleka se tady neprosazují tak, jak by měli, k agresivitě je musíme nutit a nejsou schopni se na ni adaptovat. Je potřeba s nimi začít úplně jinak pracovat.     

 

Určitě jsme se chtěli vyhnout boji o záchranu a pokusit se o play-off. Nutno poznamenat, že jsme se potkali v základní skupině, která měla být papírově slabší, s velmi silným Řeckem, které se nakonec dostalo do finále, a jeho kvalita je nesporná, úplně jinde, než naše. Dále s dvěma týmy, které se dostaly do play-off.

Ta skupina nakonec zdaleka tak snadná nebyla. Je pravda, že Ukrajina měla osm hráčů ročníku devadesát, ti hráli a byli tahouny družstva. My jsme na to fyzicky neměli, i když jsme proti nim odehráli dostatečně kvalitní utkání a v závěru nám chybělo trošku jistoty v dobrých střeleckých pozicích.

Na druhou stranu Lotyši nás přehráli na vůli a bojovnost. Absolutně jsme jim nebyli schopní konkurovat na obranném doskoku, ten zápas jsme prohráli o dvacet doskoků, což na takovéto úrovni prostě nejde. Tam se trošku ukázal náš charakter. 

 

Tady není zápas, o kterém bych si myslel, že jsme na něj neměli. Právě ta větší agresivita, vůle, síla na doskocích ostatních týmů, nás velmi často připravila o dobře rozjetý zápas. Tomu se strašně obtížně čelí, protože tým každý takovýto moment zalamuje. Zvlášť když soupeře donutí do těžké střely třikrát po sobě, ale stejně dostane koš, protože soupeř nás přeskáče. Navíc v útoku, i když jsme měli výškovou převahu, jsme nedokázali nic vytěžit, protože se nám nedařilo dostat míč do blízkosti koše.

To pro nás byl velmi těžký úkol. A to není o systémech. To je o individuálních schopnostech a vůli. Kdybychom měli alespoň jednoho pivota, který stabilně odvádí práci a útok co útok bojuje o pozici v blízkosti koše, chce míč, naše hra by byla daleko nebezpečnější. V těch našich hráčích jsem to bohužel nedokázal probudit.

Velmi důležitým faktorem je i fakt, že v momentě, kdy soupeři znali naše systémy, chyběla tam osobnost Davida Jelínka, který měl roli vyhledávat střelecké pozice, které pro něj vytváří tým. On je tím, kdo je schopen ty situace nejlépe řešit, vybíhat ze clon, schovat se a v momentě, kdy jeho pozici hrál někdo jiný, už to nefungovalo tak jak by mělo.

 

První, co mě napadne, je rozdíl ve vůli bránit. Nám dělá problém být agresivní, vytvářet tlak na míč, bojovat se svým hráčem o pozici. To nám dělá velký problém. Přestože to ti hráči tady vidí, nejsou schopní na to tempo a úsilí přeřadit. O tom se mluví pravidelně, když se vrátí nějaký reprezentační tým, tak tahle hodnocení jsou stále stejná. Nicméně se nic nestane a žádný zásadní výstup z toho není.

Tohle jsou ale věci, které se za měsíční práce s týmem změnit nedají. Druhou věcí je fyzická připravenost. Je pravdou, že jsme tu nejmladší tým, že s námi jsou tři devadesátky, které navíc ty výkony měly hodně nevyrovnané. Zbytek je o rok až dva mladší. Jediný, kdo se nebál rány, a odvedl si pod košem své, byl teprve sedmnáctiletý Kříž. To je samozřejmě něco špatně. Fyzicky, svalově, atleticky i silově zaostáváme.

  

RED

Foto: Reprezentace U20