Satoranský o zákeřném Madridu, nesrovnatelnosti El Clasic, Barce bez titulu a Jachanově defenzivní větě

INTERVIEW S HVĚZDOU ACB    Žádná pivotmanská hvězda, ale dvoumetrový rozehrávač FC Barcelona byl s nepředstavitelnou cifrou 75 procent nejúspěšnějším dvojkovačem letošního play-off ACB. K tomu byl třetím nejlepším exekutorem šestek (85,7) a dokonce dvanáctým trojkařem (41,4). Už jen tato čísla spadající do životní půlsezony Tomáše Satoranského dokazují, jak stěžejním mužem byl pro svůj nový klub z katalánské metropole. A byť hlavním měřítkem úspěšnosti FCB jsou tituly a zase jen tituly, další výkonnostní skok i rychlá adaptace v prostředí z nejnáročnějších dávají naději hraničící s jistotou, že český point guard ještě zdaleka neskončil. A že ta NBA jednou přece jen vyjde. Nyní už se však s "hercem v hlavní roli" vraťme k 24. červnu, kde v kritickém momentu druhé čtvrtiny třetího finále ACB vypadal lídr Barcy v play-off i celý jeho tým už téměř na kolenou...

Tomáši, v tom zápase jste doma hostili svou letošní noční můru Real Madrid a za stavu 0-2 hráli proti konci série. Vám osobně vůbec nevyšel první ani druhý vstup a celá sekvence vyvrcholila odpískaným nesportovním faulem na centra Ayona. Byl to pro vás osobně, v tu chvíli nejužitečnějšího hráče týmu v play-off, navíc při skore minus 6, z hlediska tíhy dané situace ten nejtěžší moment sezony? Cítil jste tam velkou bezmoc?
Největší bezmoc to nebyla, ani nejtěžší moment, i když těžký byl. Samozřejmě šlo o důležitou situaci po tom, co mi vůbec nevyšel vstup do zápasu, ale byl jsem spíš naštvanej. Nedlouho po tomhle momentu jsem dal šestky a odcházel střídat za stavu už -12. Pak nám ale pomohlo, že jsme se vyburcovali, protože jsme trochu přestali hrát a soustředili se jen na Madrid a oplácení té jejich skoro bych řekl zákeřné hry. Tenhle moment nás ale semknul a ve třetí čtvrtině jsme hráli jeden z nejlepších basketů. Bohužel jsme to nedotáhli do vítězného konce a čtvrtá čtvrtina nás stála zápas. 

Ukázal se Xavi Pascual jako hráčský kouč, když vás nesundal ze hřiště bezprostředně po tom nesportovním faulu?
Je to možné. On ví, že proti Madridu jsou někdy tyhle věci potřeba, že s nimi nejde hrát jen basketbalově, ale tým se jim musí vyrovnat i mentálně. Zrovna Madrid je tým, který soupeře mentálně vždycky deptá. Věděli jsme, že po psychické stránce to bude tvrdé a snad i proto mě tam trenér nechal i nějaké minuty po tom incidentu.



Byla pro vás pak fantastická třetí čtvrtina, kterou jste zápas málem vyhráli, a kterou vy jste do velké míry řídil, naopak tou nejcennější zkušeností sezony, když jste se v zápase o život vykopal z úplného dna?
Cenné to bylo pro náš tým a pro naše fanoušky, protože nevím, co by se dělo, prohrát domácí zápas o dvacet. Sezona ovšem skončila bez titulu a nejde tu mluvit o nějakém zázraku, protože jsme to nedotáhli. Ukázali jsme ale, že pořád máme charakter. Naše základní pětka se v té třetí čtvrtce opravdu hodně vyšťavila. Když jsme asi po osmi minutách šli všichni střídat, a podíval jsem se po ostatních, tak každý sotva lapal po dechu, protože jsme tam nechali úplně všechno. Na skvěle hrající Madrid to ale letos nestačilo. Proto z osobního pohledu nemůžu o ničem moc cenném hovořit, když sezona skončila bez titulu? Jinak mně osobně v té třetí čtvrtce pomohl i ten stav, 0-2 v sérii a ve třetím zápase až o 14 dole. Ten prvotní tlak už tam nebyl a nezbylo než první poločas hodit za hlavu, dát do toho úplně všechno a doufat, že se s tím ještě povede něco udělat.

V poločase takového utkání mluví v šatně jen trenér, nebo může něco říct i někdo z hráčů?
Záleží na vývoji utkání. Většinou mluví jenom trenér, málokdy se do toho vmísí nějaký hráč. Pokud prohráváme, tak si většinou něco řekneme ještě před příchodem trenéra do šatny, což se z větší části týká (do příchodu Satoranského ústředního rozehrávače týmu) Marcelinha Huertase.

Když jste třetí finále otočili až na plus pět, Rodriguez skoro z půlky trefil o desku střelu s klaksonem třetí čtvrtiny. Jde i na tomto pokusu dokumentovat, že na Real v této sezoně v Evropě skutečně nikdo neměl?
I na téhle střele bylo znát, jak Madrid hrál v neuvěřitelné pohodě. Po získání trofeje v Eurolize z nich ten největší tlak spadnul, hráli svůj nejlepší basket a právě tahle střela nás podle mě stála i vítězství. Za vedení o pět jsme vykřesali naději na výhru, ale Madrid se dostal touhle střelou mentálně nahoru a pomohla mu. Prakticky nás těžkými střelami porazili, což se v té sérii stalo poprvé. A nás mrzí úplně nejvíc, že jsme je nedokázali donutit hrát lepší basket i v těch prvních dvou zápasech, kde jsme jim několik balonů darovali příliš snadno.

Jak se v klubu prožívalo, že se s Madridem prohrálo 7 z 9 zápasů v sezoně a zejména všech 5 ve finálových bitvách třech domácích soutěží?
Samozřejmě těžko. Prohrát s Madridem je to nejhorší, co se tu může stát, ať je to finále nebo ne. Ještě navíc když Madrid vyhrál všechny čtyři tituly, co mohl, tak to všechny lidi z klubu bolelo hodně. Na druhé straně musíme respektovat, že Madrid měl tuhle sezonu neuvěřitelnou formu.



A jak jste to skousával vy osobně, jako nyní již ex-fanoušek Realu, ve své první sezoně v klubu a také v první sezoně kouče Pascuala v roli hlavního, kdy Barca skončila bez titulu?
Abych to ujasnil - nikdy jsem nebyl fanoušek Realu v basketu, týkalo se to jen fotbalu. A je pravda, že tady se to docela rychle změnilo. Přece jen ten klub té rivalitě své hráče naučí, prožívat El Clasico je něco úplně jiného než v případě normálních zápasů. Takže ze mě už se stal barcelonský fanoušek a patron. Madridské fanouškovství ve fotbalu úplně zmizelo. Jinak na kouči Pascualovi bylo to zklamání hodně vidět. On si na sebe bere velký tlak, je to vidět během zápasu i při tréninku. Je to Katalánec, Barcelonu má v srdci a první sezona bez titulu ho tak ohromně bolela. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Sám bych všechny osobní úspěchy obětoval pro to, aby příští sezona skončila nějakým titulem.   

Ze Španělska jsem zaznamenal komentáře, že Barcelona se letos tolik jako dřív nemohla opřít o obranu a samozřejmě vás vedle zranění power forwarda Doellmana postihla doslova kalamita po stránce zdravotního stavu křídel. Byly to ty hlavní letošní problémy?
S tou obranou nemůžu až tak souhlasit. Měli jsme ji docela dobrou. V TOP 16 Euroligy byly sice zápasy, kdy jsme na naší obraně vyloženě nestáli, ale celkově ji můžeme hodnotit kladně. Hlavně na začátku sezony jsme soupeře drželi na hodně nízkých skore. Většinou rozhodovalo to, že jsme na nízkém skore neudrželi Real Madrid, což se nám pravidelně nevyplácelo. A situace s křídly byla bohužel jedním z nejhorších momentů. V jednu fázi jsme přišli prakticky o všechna a museli jsme hledat jiné alternativy. Jednou z nich bylo podepsání Edwina Jacksona (v tu dobu úřadujícího top skórera francouzské ligy). Právě tady, někdy kolem Vánoc a na začátku TOP 16 Euroligy, jsme začali prohrávat zápasy venku a dostali se do největší krize sezony. Takže nás to ovlivnilo hodně. 

Vy jste vyjma dvou zápasů španělského Superpoháru na začátku sezony vstoupil do angažmá jako záloha zkušeného kolegy Huertase. Čím se ve druhé půlce sezony stalo, že jste ho v základu vystřídal?
V tom Superpoháru mě trenér nechal začínat, protože zkoušel různé alternativy. My na rozdíl od některých jiných týmů, které ji drží celý rok stejnou, nemáme základní pětku vyloženě danou. Měnili jsme ji mockrát, ale je fakt, že v druhé půlce sezony už jsem začínal já. Trenérovi možná vyhovoval rychlý rytmus zápasu na startu, Marcelinho to pak chodil uklidňovat a možná i v tu dobu, kdy jsem začal nastupovat v základu já, Marcelinho neměl ty nejlepší momenty sezony a trenér mi tam pro zahájení zápasů důvěřoval víc.



Pamatujete si okolnosti, když vám Xavi Pascual v té druhé polovině sezony oznámil, že z vás dělá prvního rozehrávače?
To si nepamatuju, protože tady se to moc neřeší. Není to tak podstatné. Vím, že to bylo před Copou del Rey, ale nijak mě to nepřekvapilo.

Vás možná ne, ale po Španělsku se začalo psát, jak jste od té doby začali vyhrávat.
Já to tak nevnímal. Tady když se předtím prohrávalo, snažili se to kritici svalit úplně na všechno. Pozitiva se tu nehledají, v tom je to v Barceloně takové zakleté.

Vy jste pak rozjeli velkou šňůru v Eurolize. Byla adaptace na ni lehčí, než jste očekával, nebo šlo o pořádnou fušku?
V něčem to těžké bylo. Je to mnohem kontaktnější soutěž než ACB, styl pískání se hodně liší a i rytmus utkání je mnohem rychlejší a plynulejší, protože se to víc pouští, což mi v určitém ohledu vyhovovalo. Přizpůsobil jsem se dost brzo, přece jen v ACB jsem i předtím za Sevillu hrál proti čtyřem až pěti euroligovým týmům.

Do play-off Euroligy jste vlétli po sérii osmi výher, čtvrtfinále s Olympiacosem jste i dobře začali, co se pak ale stalo, že jste tři zápasy po sobě ztratili?
Rozhodující byl druhý zápas doma, který jsme prohráli. Ukázalo se, že Olympiacos dobře věděl, pro co k nám přijel, a to byla jedna výhra. My jsme po prvním jasně vyhraném utkání nečekali, že Olympiacos přijde s tak super zápasem, což nás stálo celou sérii. Herně jsme podle mě byli lepším týmem, ale v Pireu bylo těžké urvat aspoň tu jednu potřebnou výhru. Další aspekt byl, že Justin Doellman, který měl do té doby skvělou sezonu, se teprve vracel po zranění, k němuž došlo těsně před play-off. Navíc se nám v prvním zápase zranil i Brad Oleson. A Olympiacos ukázal srdce šampiona. 



Vám patřila v obou utkáních venku nemalá role. Ve třetím duelu jste za stavu 70-69 pro Olympiacos šel v dobré pozici pro útočný doskok, ale byl jste zezadu přistrčen, spadl na Spanoulise, který se vás marně snažil odstavovat. Řek kontaktu ihned využil, rozplácl se na zem a 12 vteřin před koncem šel na klíčové šestky. Byl jste pak hodně naštvaný? Připomenu jen slova kolegy Navarra, který se v zápasech v Pireu mnohokrát rozčiloval a po sérii sudí na jednom serveru označil za klíčový faktor.
Kvůli tomuhle momentu jsem se až tolik nerozčiloval. Takových tam bylo víc. Tyto zápasy, ještě když jsou tak vyrovnané, vytvářejí neskutečné množství okamžiků ke spekulacím. Je pravda, že mě tam někdo strčil, ale chápal jsem, že pro Spanoulise doma nějaký kontakt písknou. Byly tam i některé další sporné situace, které jim sudí dali, ale to se v takovém prostředí dalo čekat.

Čtvrtý zápas jste pak měl asi vůbec nejlepší, i ze statistického pohledu. V sérii jste byl nejužitečnějším hráčem týmu, tedy jak moc vyřazení bolelo i z tohoto pohledu?
Mrzelo hrozně. Do Euroligy jsme vkládali úplně nejvíc nadějí i nejvíc úsilí v rámci celé sezony. Do čtvrtfinále jsme šli díky druhému místu ve skupině ve skvělé pozici, ale Olympiacos se nakonec ukázal být tím nejhorším soupeřem, jaký nás mohl potkat. Ve čtvrtém zápase jsme vedli až o šest a už to vypadalo, že ho dotáhneme k vítězství. Ale pak přišla šňůra 0-8, která nás zase zdeptala. A takové věci se nám v klíčových momentech stávaly po celou sezonu.

Poskočíme dál. Za vedení 2-0 nad Malagou v semifinále ACB jste byl nejlepším střelcem Barcelony i nejužitečnějším hráčem ligy v celém play-off. Jak se vám to v týmu s tolika hvězdami podařilo?
(usmívá se) No, to já nevím, ale asi to vyplynulo z naší hry. Navíc na začátku play-off ACB se dařilo i Marcelinhovi a až do třetího zápasu v Malaze nám vycházelo úplně všechno. Spoluhráči na mě hodně spoléhali. Já jsem začal dobře v obou zápasech čtvrtfinále s Badalonou a pak mi to vycházelo i střelecky. Je fakt, že mi šlo skoro všechno, na co jsem šáhnul. Sebevědomí tohle ohromně pomůže, ale dobré bylo i to, že jsem cítil, že na mě spoluhráči víc a víc spoléhají.

Těmito výkony jste si vysloužil i velký článek na webu ACB, po němž pak volali a psali i vašemu bývalému kouči Petru Jachanovi z USK. Jako by vám to ale i soupeři od té doby chtěli dát víc sežrat, a jak v zápasech v Malaze, tak ve finále s Realem jste neměl skoro jediný snadnější nájezd ke koši.
Nevím, jestli se na mě pak pozornost soustředila víc. Hrát proti Madridu je vždycky atypické, tyhle zápasy s těmi ostatními není dobré srovnávat. Tohle tak ale prostě bývá, že když se nějakému hráči daří, začne se o něm víc psát a ostatní týmy si navíc dělají vlastní skauting, takže se taky začaly víc zaměřovat na mě. Jelikož ale máme 12 skvělých hráčů, nebyl to pro mě nějak velký problém. Když se mi střelecky nedaří, vždycky můžu najít někoho jiného volného nebo naše střelce. Je ale samozřejmě pěkné takové články vidět, když se v nich mluví i o lidech, kteří pomohli ke vzestupu mé kariéry.



Teď pro vás mám jednootázkovou anketu na téma, čeho si z první sezony v FCB nejvíc vážíte? Je to posun z dvojky na jedničku, nebo průměr jedné ztráty v základu ACB, nebo to, že jste až do posledního zápasu finále ACB byl nejužitečnějším hráčem i nejlepším střelcem svého týmu v play-off, nebo že jste byl nejužitečnějším hráčem týmu ve čtvrtfinále Euroligy, anebo skvělá obrana na Vassilise Spanoulise ve čtvrtfinále Euroligy?
Pro mě nejcennější je celá zkušenost téhle sezony a veškeré tréninky, které jsem absolvoval s těmi skvělými spoluhráči, co tu mám. Cítím na sobě, co mi to dalo, a v čem jsem se zlepšil. Musel jsem překonat spoustu těžkých momentů, ale všechny ty možnosti, co byly navrženy, bych vyměnil za aspoň jeden titul, protože to je to, co se v Barceloně počítá. Proto nemůžu říct, že jsem se sezonou spokojený. Samozřejmě jsou to všechno důkazy toho, že se mi individuálně podařil výborný rok, jenže bohužel - basket je týmový sport.

Musím se ještě vrátit k defenzivními koncertu proti Spanoulisovi, který přes vás v obou zápasech v Pireu 1 na 1 téměř nepřešel a střelu proměnil jen výjimečně. Dal jste si s ním před sérií velkou práci u videa, nebo stačilo poslouchat a plnit pokyny kouče? Připomínám, že i váš kouč v USK Petr Jachan podotkl, že si nejvíc váží vašeho zlepšení v obraně, protože dřív jste prý žádný velký obránce nebyl...
U videa jsem moc času nestrávil. Poslouchal jsem hlavně některé pokyny trenérů včetně těch z dřívějších let, protože třeba Victor Sada v minulosti nebo Brad Oleson ho bránili velmi dobře. Bránit Spanoulise je jeden z vůbec nejtěžších úkolů v basketbalu. Pivoti Olympiacosu mají v podstatě jedinou práci v podobě stavění clon pro něj. Takže jeho obránce musí jít i proti třem clonám během jediné akce. Já se snažil využít svoji atletičnost. On už přece jen není tak rychlý, jako býval třeba před pěti lety. Mě jen zaráží, že Petr Jachan říká, že jsem nebýval dobrý obránce. Na Folimance mě totiž dřel neuvěřitelným způsobem. (směje se) Pravda ale je, že v první půlce téhle sezony jsem měl docela dost defenzivních úkolů, což mi pomohlo i speciálně proti Olympiacosu.  

Právě Petr Jachan mi taky řekl, že ještě v Seville nebylo zcela jasné, zda z vás bude rozehrávač, a prý na tom trval pouze tehdejší head coach Joan Plaza.
Jsem rád, že jsem na pozici 1 zůstal. Sám jsem vžycky věřil, že rozehrávačem budu, i když v Seville to trenéři a další lidi vždycky řešili, jestli ano, nebo ne.

A bylo to tedy skutečně tak, že jen Plaza věřil, že z vás může být rozehrávač i na této top úrovni?
Myslím, že jich bylo víc. Třeba i asistent Diego Ocampo, který se mnou nejvíc pracoval na individuálních trénincích. Samozřejmě Plaza byl tím, kdo mi dal šanci v zápasech. Já tomu ale věřil vždy, i když trvalo nějakou dobu, než jsem se na úroveň ACB vydřel.

Mimochodem, pogratulovali k výborné sezoně z Wizards?
Vím, že mě sledují, ale neměl jsem šanci s nimi po sezoně mluvit. Oni ale vědí, že mám ještě na rok smlouvu, takže na větší hovory dojde až příští léto.



Na poslední téma mě navedl Pavel Pumprla. Vtipkoval, že Rudymu Fernandezovi z Realu stačí na účast v TOP7 akcí kola ACB i obyčejný dvojtakt. Jaká je vaše osobní zkušenost? Je blíž do TOP7 v barcelonském dresu, než tomu bylo ze Sevilly?
To já nevím, já jsem tam pořád. (smích) Mně se to už těžko hodnotí. Pampi tam teď jako hráč Obradoira byl jednou. A pokud jde o Sevillu, stačí se podívat na Kristapse Porzingise (čtyřka letošního draftu) nebo Lataviouse Williamse (do roku 2014 hráč Sevilly) a každý si udělá obrázek sám. Možná z toho Madridu je to skutečně snazší, ale nikomu z Barcelony to nikdo nedá tak snadno jako Madridu.
(na posledním videu jsou ty nej alley-oopy sezony ACB a na čísle 1, jak byste očekávali...)