Sanders o Šotnarově výzvě, nové hale, finském odkazu Travise Nelsona, dvou číslech a učiteli Josefu Jelínkovi

INTERVIEW S HVĚZDOU NBL   Když létal sem a tam a tlačil před sebou míč do protiútoků, ani trochu to nevypadalo, že letos před Vánocemi bude tomuhle hrajícímu asistentovi medailového aspiranta rovných 40. Levell Sanders působí v české lize už tak dlouho a stále s toutéž vitalitou, že fakt, že na nejnáročnější pozici playmakera stačí bez větších problémů i o generaci mladším soupeřům, už nikomu kolem NBL nepřijde vůbec divný. Zvládat nejvyšší profesionální soutěž v devětatřiceti ale pořád není nic samozřejmého a lídr pardubické Beksy bude i o tom mluvit v následujícím rozhovoru. Ten je vlastně i malou předehrou ke dvěma milníkům, jež nyní před americkým matadorem stojí. Už v příštím utkání v Prostějově, pokud shromáždí potřebných 7 bodů, poskočí na 13. místo v pořadí superstřelců ligové historie. A hned na to, v Opavě, by měl přijít na řadu NBL-zápas s pořadovým číslem 600. O tom, co pro něj tato čísla znamenají teď, a o tom, co teprve znamenat budou, bude jako vždy košatý americký vypravěč povídat už sám. A na závěr dojde i na mentora Josefa Jelínka.

Levelle, bylo pro vás v pondělním utkání s Tury větší motivací neprohrát první duel v novém domácím prostředí, nebo soupeři vrátit nečekanou předchozí porážku z jeho hřiště?
Osobně jsem víc myslel na tu minulou porážku. Vždycky když s někým prohraješ, chceš mu to vrátit. Zápas ve Svitavách jsme neodehráli, jak bychom chtěli, takže nejen já, ale i celý tým měl motivaci doma vyhrát.

Jaké bylo na první ohmatání vaše nové domácí prostředí v hale Dašická?
Super. Hala se mi líbí. Je to legrační, protože vzhledem k tomu, že jsme tady dosud pořádně netrénovali, necítil jsem se tu dobře, kvůli střelbě a podobně. Když jsem ale před zápasem přišel a zastřílel si, hned jsem chytil rytmus (v utkání pak dal 19 bodů). Jinak všechno ostatní je v pořádku. Samozřejmě je to nové, poprvé jsme tu měli v hledišti diváky, kdy většina míst byla zaplněná. Přitom když stejný tisíc lidí přijde do hokejové arény, máš úplně jiný pocit, než když jsou v takovéhle hale.



Vaše vedení teď bude řešit, jestli byste mohli na Dašické hrát už i blížící se play-off. Vy byste tu hrál radši než třeba na Dukle?
Tohle bych nechal na klubu. Myslím, že tady i na Dukle se může vytvořit dobrá atmosféra. Sám bych asi zůstal tady, protože se sem vejde o něco víc lidí.

Co palubovka? Zdálo se mi, že jste na ní alespoň zpočátku občas podklouzávali.
Na místech pokrytých nalepenými reklamami, tedy ve vymezeném území a kolem čáry trestného hodu, to někdy může ujet, ale palubovka je v pořádku. Ještě před předzápasovým tréninkem ji speciálně čistili.  

Celou první půli jste po hřišti běhal s ohromnou lehkostí. Zbývá vám tedy do závěru sezony ještě dost energie?
Rozhodně. Kouč mě zatím využívá na 30 až 40 minut každý zápas,... (ohlíží se přes rameno na Dušana Bohunického převlékajícího se a naslouchajícího v rohu šatny). Ne, je to pořád zábava a já basket miluju. Na hřišti se tak vždycky snažím odevzdat všechno ve prospěch týmu. A protože naším cílem je hrát v rychlém tempu, tak když někdy nevidím nikoho před sebou, musím to potáhnout sám a pak vytvořit nějakou "mismatchovou" situaci. Přesně to se nám dařilo v první půlce se Svitavami.



Jak byste se v běžeckém ohledu srovnal s Levellem Sandersem, co řídil útok mistrů z Nového Jičína z roku 1999?
Tehdy to bylo totálně jiné! V Novém Jičíně jsem jako quarterback ("rozehrávač" v americkém fotbale) jen rozděloval míče spoluhráčům a nechával to na nich. A měl jsem tam skvělé parťáky. To nejde srovnávat. Tady máme několik mladých kluků, které je třeba usměrňovat, řídit. V útoku toho na sebe někdy musím vzít mnohem víc, hlavně teď bez Dušana Panduly.  

Jak se vám teď (v 39 letech) vůbec hraje třeba proti českým mladíkům, jakým byl v dresu Svitav Michal Šotnar, aktuálně nejužitečnější Čech Kooperativa NBL?
Jde to v pohodě. Těším se na to, když se s těmihle rychlejšími, explozivnějšími kluky můžu utkat. Je to pro mě výzva a to mám rád. Vyhecuju se proti nim, ať je to Šotnar, nebo kdokoli jiný. Je ale dobré vidět, že se tihle čeští kluci zlepšují. Pomáhá to lize a taky jejich týmům.

Vám kryje záda, ač už leckdy chodí i do základu, teprve 18letý Viktor Půlpán, který málem ještě nebyl na světě, když jste dobýval titul s Novým Jičínem. Jak si užíváte hry s tímhle mladíkem, když jste na hřišti spolu?
Je to zábava, ale taky práce. Těmhle mladým hráčům ještě chybějí zkušenosti. My starší tak musíme být i hodně trpěliví, ale jak už jsem řekl, je bezva těmhle talentovaným klukům pomáhat, aby naplnili svůj potenciál. A Viktor má velké předpoklady, byť ho ještě čeká spousta práce. Je ovšem na dobré cestě. Platný už je v obraně, kde umí tlačit na hráče s míčem. Má dlouhé paže, které jsou v tomhle výhodou.



Od podzimu 1998, kdy jste začínal v Novém Jičíně, uplynulo už skoro 17 let. Mohlo by vás vůbec tenkrát napadnout, že byste jejich drtivou většinu mohl strávil právě v Česku?
Na začátku by mě to samozřejmě nenapadlo. Vůbec. Pak jsem ale udělal jednu zkušenost mimo Česko. Šel jsem do Belgie, kde jsem sice hrál dobře, ale tým prohrával. Začali jsme asi sedmi prohranými zápasy, přišel nový trenér a přivedl si i své hráče. Zůstal jsem tam ještě dva týdny a on si mezitím dotáhl nějaké křídlo. Tenkrát jsem si uvědomil, že nejde jen o to hrát dobře, ale že k úspěchu se musí sejít řada faktorů. Takže jsem si řekl, že když se dostanu do země, kde budu moct podepsat nový kontrakt po každé dokončené sezoně (cizinci se v Evropě většinou podepisují na rok), nebudu nic hledat jinde. A přesně to se stalo. Po každé sezoně v NBL, někdy i před jejím skončením, jsem už měl smlouvu na další rok. Proto jsem tu asi zůstal tak dlouho. Je to vážně legrace, protože jsem teď mluvil s Travisem Nelsonem, který nedávno hrál (utkání VTB ligy) v Nymburce v dresu finské Loimy, a vyprávěl mi pár historek z Finska. A nakonec dodal: "Pořád si pamatuju, cos mi řekl - že cizinci si v Česku neuvědomují, jak se tu mají fajn." Hraje se tu prostě dobře. A řekl bych, že až když odsud někteří odejdou, uvědomí si, že v tom Česku to bylo dobrý.

Přespříští utkání vás čeká 600. duel v NBL. Bude to důvod aspoň k malé oslavě, bez ohledu na výsledek?
Neee. Ani jsem o tom nevěděl. Na tohle nejsem. Teprve až skončím a ohlédnu se za kariérou, tak tyhle milníky ocením a řeknu si: Jo, bylo to super. A budu šťastný. Teď je ale těžké o tom vůbec nějak přemýšlet. Zabývám se jen tím, jak vyhrát další zápasy. A tak to bude i v Opavě.

S 8299 body jste aktuálně i pouhých 7 bodů od přeskočení Milana Voračky, který je 13. v historickém pořadí českých a slovenských ligových střelců. Jako jediný ne-Čech nebo ne-Slovák v nejužší špičce. I tohle je na jedné straně jen číslo, přesto, je to zároveň něco, co vás s touhle zemí provazuje ještě víc?
Musel bych se opakovat... Jediné, co mě teď napadá, je to, že tolik bodů by člověk nikdy nedal sám. Takže bych musel vzpomenout na všechny hráče, se kterými jsem hrál, na kouče, fanoušky. Je to prostě týmový sport, a i když dosáhnu nějakého osobního úspěchu, pořád dělám všechno nejradši s celým týmem. Jisté je, že takového čísla nejde dosáhnout snadno a je za ním i spousta práce.



Když už jste zmínil spoluhráče, je nějaký, který by pro vás čímkoli vyčníval z té dlouhé řady spolubojovníků?
Takhle rychle mě jen tak někdo nenapadne...

Co kdybychom se vrátili až na úplný začátek, k vaší titulové sezoně s Novým Jičínem (z tohoto týmu hned 4 hráči, vedle Sanderse ještě Jelínek, Kovář a Medvecký, patří do TOP 23 střelců ligové historie)?
Jo, tenkrát tam bylo tolik fantastických hráčů. Josef Jelínek, Bojan Lapov..., tohle je tak těžké, ale OK - Josef Jelínek si mě tehdy vzal pod patronát, když jsem přišel do ligy jako nováček. Vzpomínám, jak jsem poprvé přišel do šatny, a všichni mě pozorovali. A on byl tím, kdo se nebál mluvit se mnou anglicky. Když jsme hráli venku dva zápasy po sobě a někde mezi nimi nocovali, tak Josef se mnou býval na pokoji. Tehdy mi říkal, jak mám pracovat. Spousta kluků přijde ze Států do Evropy a kvůli různým věcem mimo se nesoustředí jen na basket. A Josef mi tak opakoval: "Makej, lidi to ocení a ty nebudeš mít problém." Jasně že i pár dalších kluků se domluvilo anglicky, ale chvíli trvalo, než jsme se spolu rozmluvili, myslím teď třeba Jardu Kováře nebo Dušana Medveckého. Takže Josef byl tím, kdo mi ukázal, co a jak, a já s ním trávil zdaleka nejvíc času.