S koučem Budínským o odkazu 90 vteřin, největší kaňce, hlavách na špalku, lize a nevůli měnit věci

Těm 90 vteřinám se nejspíš i po několika týdnech mnozí v Děčíně zdráhají uvěřit. Tomu, že se udály právě tak, jak se udály. Nebýt jich, mnohé z následujícího rozhovoru s koučem Válečníků Pavlem Budínským by nebylo třeba vůbec řešit. Krása a krutost sportu je však i v tom, že se takových 90 vteřin, jaké prožili v koncovce pátého čtvrtfinále NBL hráči Děčína a Pardubic, jednou za ..... stane. A my se nyní k jejich odkazu z mnoha pohledů vrátíme. Se služebně nejstarším koučem v NBL se od nich odpíchneme i k budoucnosti ligy, potřebě rozhýbat stojaté vody, sudím s hlavou na špalku, úmrtím v životě a ve sportu a také k tomu, co si potřebovali zažít děčínští fanoušci.

Trenére, pro vás musela být uplynulá sezona asi dosud nejděsivější v Děčíně. Sám jste řekl, že tolik jste toho za rok ještě nezažil. Před startem ročníku už tu byla určitá očekávání, že po dalším semifinále už nejde nemyslet na finále. Od samého startu se na vás ale valila rána za ranou. První věc byla, že jste se po kvalifikaci ME připojil k týmu poměrně pozdě, hned v prvním zápase přišlo zranění Houšky, pak potíže s financemi, odchod skórera Sedmáka, další zranění Houšky, těsně před play-off vám vypadl Landa, chvíli na to i Alič a na závěr tragická koncovka pátého utkání. Slabší povahy by skoro myslely na oprátku... Jak se tohle všechno dalo kousat?
S odstupem času musím říct, že si vážím všech lidí v naší organizaci a hlavně celého týmu a všech hráčů, že byli schopní a ochotní všechny tyto momenty přejít. A i když jsme tušili, že nás to v konečném důsledku může ohrozit výsledkově, vzali jsme to jako velkou výzvu. Začalo to vlastně už loni, kdy jsme věděli, že někteří kvalitní hráči budou odcházet, včetně důležitých jmen jako Houška, Pomikálek, Burke i Boyer, plus někteří další. Také jsem měl informaci o mnohem nižším rozpočtu pro budoucí sezonu. Takže postavit stejně dobrý tým nebo ho ještě vyšponovat výš by znamenalo udržet jmenované hráče a přivést jednoho dva na doplnění. Proto v této konstelaci názory, že bychom měli hrát finále, byly pro mě trochu úsměvné. Ale chápu, že šlo spíš o přání fanoušků či domněnky některých novinářů. Z mého pohledu si dávat vysoké sportovní cíle bez finanční síly a stability nedává smysl. Tohle může udělat klub jako Nymburk, který si při svém rozpočtu přivede hráče odpovídající daným požadavkům.

Když jsme před koncem roku 2012 od vedení dostali zprávu, že po výpadku důležitého partnera musí dojít na krácení odměn, byla to nepříjemná zpráva, ale také cenná zkušenost. Dostali jsme se do situace, ve které Děčín za poslední léta ještě nebyl. Já něco takového zažil už v Chomutově a věděl jsem, co to může obnášet. Nakonec jsme i tohle těžké období dokázali překlenout. Bylo víc než čestné, že hráči i já jsme souhlasili s menšími odměnami. Chtěli jsme ukázat, že to neděláme jenom kvůli penězům, ale že basketbal taky milujeme. V A1 jsme byli odhodláni hrát dobré zápasy, což se nám i dařilo, a těšili jsme se na play-off.



Největší kaňkou na tom všem pak bylo nešťastné zranění Robert Landy, který měl dobrou sezonu a dost nám v podkošové sestavě chyběl. A když se k tomu ve druhém zápase čtvrtfinále přidal i Admir Alič, to už bylo pro slabší povahy skoro trauma. My jsme se však semkli a hráli, myslím, výbornou sérii. To, že jsme nešťastně vypadli, byl sice pro nás hořký konec, na druhou stranu jsem byl moc potěšen, jak můj tým hrál, jak se předvedli hlavně mladí hráči. Nemáte-li štěstí na zdraví, což my jsme letos neměli, pořád vám něco utíká mezi prsty. I tak jsme se zuby nehty drželi a scházelo málo, abychom se dostali do semifinále.

Čtvrtfinálový Zápas 5 jste označil za dosud nejbolestivější ránu. Ve vaší situaci by se ale postup rovnal skoro zázraku, ne? Nebo to tu ránu nijak nezmenšilo?
Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Můj úhel pohledu je v souladu s naší dlouhodobou filozofií, kterou stručně vysvětlím. Pokud máme utkání prohrát, tak ať si to buď prohrajeme sami vinou vlastních chyb, neschopnosti dát koš a jiných věcí. Nikoliv však kvůli tomu, že budeme pasivní, líní nebo neochotní bránit. Nebo můžeme prohrát se soupeřem, jenž je jednoduše kvalitou kádru a hry na jiné úrovni, jako třeba byla v přípravě Alba Berlín. Proto vždy (s důrazem) chceme hrát s maximální energií, tvrdě, agresivně, zkrátka tak, jak se dnes moderní basketbal hraje. Chceme hrát otevřeně, vnutit soupeři naši hru, než abychom čekali na hru soupeře a na jeho nevynucené chyby, neproduktivitu, neschopnost kombinace a tak dále. Přirozeně je mrzuté, že jsme si to s Pardubicemi prohráli, jak jsme si to prohráli, navíc, když máme pocit, že jsme horším týmem nebyli. Ale vše bylo v podstatě v souladu s naší filozofií, umocněné našimi zdravotními problémy a průběhem utkání. Proto nevím, jestli bych postup hodnotil jako zázrak, ale minimálně bych to ve svém žebříčku play-off sérií stavěl hodně vysoko. 

Vyslovil jste myšlenku, že jste chtěl, aby zvenku nebylo znát, že ony zásadní absence máte. Mladým hráčům jste se kvůli tomu snažil přenastavit na tuto situaci hlavu. Jak je to ale možné a jak to aplikovat v bouřlivé atmosféře domácích utkání, kde vás hráči kolikrát ani neslyší?
Vůbec to není jednoduché, obzvlášť když znáte mentalitu a povahu těch hráčů. Musel jsem si s každým z kluků sednout a nastínit jim situaci, aby pochopili, že pokud budou hrát jinak, než bychom potřebovali, nemáme sebemenší šanci. Především nováčkům v týmu Lukáši Bažantovi a Jakubu Kašovi jsem se snažil vysvětlit, že musí (důrazně) hrát tak, jako by byli v Děčíně tři roky. Soupeř nesměl poznat, jak se cítí, jejich řeč těla musela být silná, žádná nejistota nebo nervozita. A tohle kluci zvládli výborně, včetně Honzy Jiříčka, pro něhož to bylo první opravdové play-off. Navíc jsme museli zapracovat na změně útočné hry, což v krátké době mezi jednotlivými zápasy není jednoduché, ale kluci to dostali pod kůži a pomáhalo nám to k efektivnímu útoku, za což dostali ode mne další pochvalu. I když je zřejmé, že se na nás Pardubice připravily, pořád jsme v té sérii dávali až nezvykle hodně bodů. Jsme týmem, kterému když se nedaří, dá třeba jen 55 nebo 60 bodů, ale my jsme v prvním zápase dali 101, ve třetím 90, hráli jsme poměrně s lehkostí a nebylo znát, že v týmu byli nováčci nebo že by hráči neměli sebedůvěru. To mě těšilo a doufám, že to, jak kluci hráli, bude největší hnací silou pro jejich další vývoj a trénink.

Kádry se tenčí čím dál víc, nicméně v příští sezoně zápasů v lize opět o něco přibude. Utáhnou pak týmy celou sezonu a budou při silách a v dostatečném počtu především v play-off?
Na to jsem sám zvědav, jak se s tím jednotlivé týmy popasují. Soutěž bude o pravidelnosti, dlouhodobosti, a pokud tým bude mít omezenější kádr a přijdou trable se zraněními, může je to dost ovlivnit. Na druhou stranu konečně třeba dostanou víc prostoru náhradníci a mladší hráči, protože nebude jiná volba. V našem případě to bude podobné. Naše finance z informací, co mám, půjdou také dolů a tým bude muset rozložit síly do co nejširší rotace bez ohledu na věk a kvalitu jednotlivých hráčů. O to se beztak už léta snažím a nebude to velký problém, otázka ale je, co by se stalo při dlouhodobém zranění některých klíčových hráčů, tak jako k tomu došlo v letošní sezoně. To by pak hodně míchalo kartami a nebylo by jednoduché predikovat, jak soutěž bude probíhat a jak dopadne.   

Když vezmu vaši menší kritiku zkušených borců v pátém zápase čtvrtfinále, týkající se zbavení se míče Strii na Jiříčka nebo nedané šestky Houšky se Sandersem, musím se zeptat hlavně na Sanderse, který zřejmě podal výkon roku, a někdy to vypadalo, že hraje proti Pardubicím sám. V závěru musel být už dost vyřízený a pravděpodobnost minuté šestky se zvyšovala, ne?
Já jsem přeci hráče nekritizoval, to jsem v rozhovoru na našem webu zdůraznil, jen jsem se snažil vysvětlit skutkovou podstatu věci. Ono se to dobře povídá všem nám, co nejsme součástí hry přímo na hřišti, kdy při její rychlosti není každý hráč schopen bleskově hru zanalyzovat a pak se rozhodnout pro tu nejlepší variantu. Volba Luboše Strii taky nebyla špatná, ale asi si v tu chvíli neuvědomil, že Honza Jiříček s tak vypjatou situací v takovém zápase nemá zkušenosti, byť byl zcela osamocen. A už vůbec nemůže být řeč o kritice Jakuba Houšky, protože kdyby nehrál tak fantasticky, ani bychom se do takové koncovky možná nedostali.



A Levell Sanders?
Před ním musí každý smeknout klobouk. Nepamatuju si hráče, jenž by se v 37 letech dokázal takto prezentovat a takto tým táhnout. Na to tu budou mnozí ještě dlouho vzpomínat. Jeho pojetí a platnost pro tým jsou jednoduše úžasné. Já se ho při každém mrtvém míči nebo time outu ptám, jestli si nepotřebuje odpočinout a on mi třeba řekne, že potřebuje minutku, nebo že je v pohodě. Už jsem ho viděl i v daleko fyzicky náročnějších a složitějších situacích, kdy šestky dával, takže nemyslím, že to byla otázka únavy. Navíc to bylo bezprostředně po našem posledním time outu, takže si mohl před exekucí trestných hodů odpočinout. Ale to pořád nic nevysvětluje. To že Jakub minul oba a Ell jeden trestný hod je proto, že to jsou lidé, ne roboti. Takže ať unavení nebo čerství, vždy budou hráči míjet trestné hody na celém světě. Já skutečně neznám nikoho na světě, kdo by neminul za svoji kariéru žádný trestný hod. Proto "lidský faktor" dělá sport tak krásným a krutým zároveň, to je moje vysvětlení.  

Už nedlouho po vyřazení jste řekl, že jste v pátém utkání nechtěli faulovat při posledních dvou nájezdech Muirheada a Žabase, jež skončily koši. Bylo to hlavně kvůli hrozbě vyfaulování pro úplnou koncovku?
Faktem je, že jsme měli 45 sekund do konce, 4 hráče po 4 faulech a nikdo se patrně nechtěl vyfaulovat, abychom v případě prodloužení nemuseli hrát s náhradníky. Taky jsme věděli, že pokud se Pardubice dostanou na linii trestných hodů, jsou extrémně silné na útočném doskoku v případě neúspěšného hodu, nebo kdyby nahazovaly míč na obroučku. Tohle podvědomí asi u hráčů hrálo velkou roli. Ale především chci říct, že z našeho pohledu nebyl nijak zvláštní důvod faulovat, když jste ve vedení. Vedete o 8, 6 a 4 body, tak pořád věříte, že jednak ubráníte koš čistou obranou, nebo naopak dáte koš nebo trestný hod. Než abyste se spoléhal na to, že po vašem faulu, který nesmí být nesportovní, soupeř nedá trestný hod. Navíc jsem ani neměl díky pekelné atmosféře šanci poslat jakýkoli pokyn z lavičky.

S postupujícím časem a snižujícím se náskokem bylo taky z řeči těla hráčů vidět, že jsou i trochu nervózní a nedělali racionální rozhodnutí. My jsme v tu chvíli potřebovali spíš útok než používat fauly. Všichni věřili, že budeme proměňovat trestné hody a bude to koš za koš nebo za trestné hody a tím to skončí. Jenže když jsme šestky nedali, dostali jsme se do složitější situace. A pokud jde o poslední nájezd Žabase, bylo to v situaci, kdy asi všichni čekali, že Lukáš Bažant (po odebrání míče Coreym Muirheadem) by měl jít na čáru trestných hodů, ale tím, že se nepískalo a byl tam kontra brejk, nikdo s tím asi nepočítal. To si myslím já.  

Vy jste i na margo této situace, tedy neodpískání faulu na Bažanta, řekl, že by stejní rozhodčí v play-off neměli pískat stejné týmy dvakrát po sobě. To je nějaká nepsaná dohoda, nebo se na tom kluby někdy přímo dohodly?
Mám za to, že to je nepsaná dohoda z ALK, kde se před pár lety řeklo, že stejný rozhodčí nebude nominován na dvě po sobě jdoucí utkání stejného týmu. Za tu dobu jsem už ale zažil i pískání třikrát po sobě stejným sudím. A jsem si jistý, že na tohle poukazují všechny kluby, nejen já. Je to principiální záležitost. Jistě jsou někdy i výjimečné důvody, proč k tomu dojde, ale teď to bylo jediné utkání daného dne. A vždy když dostanete nominaci ze svazu, říkáte si, jestli někdo v tomto duchu přemýšlí, když instrukce mají všichni stejné. Bohužel takhle se to u nás děje a není vůle to změnit. Je to podobný případ jako když se poslední kolo (základní části či nadstavby) nehraje ve stejný den a čas. Loni jsme na to poukazovali, i když jsme tím sami získali výhodu, neboť jsme hráli poslední utkání A1 na USK a věděli jsme už před ním, jak dopadneme. Iniciovali jsme pokus o změnu, ale zase se to přešlo jako nepodstatné. Pro někoho je to méně podstatné, pro nás to naopak podstatné je, ale bohužel...

Nebýt té zásadní situace z koncovky, kdy jste žádali faul na Lukáše Bažanta, neřekl byste k rozhodčím nic? Byl to jediný důvod, proč jste se tuto situaci rozhodl komentovat na klubovém webu?
Jako každý rok bych měl k rozhodčím nějaké podněty, které mohou nebo nemusí být přijaty. Pokud jde o tuto sérii, měl jsem na to nějaké svoje názory, které ale nebudu říkat veřejně. Tady jsem se nicméně chtěl vyjádřit k té poslední minutě, jež ukázala, co se tady děje normálně, a nejde tedy jen o tohle utkání. Viděl jsem spoustu dalších zápasů mezi různými soupeři, a není to jen v nejvyšší soutěži, kde máte pocit, že tam chybí cit pro hru. A to vás pak samozřejmě zaskočí či naštve.   



K té poslední situaci jsem něco řekl, protože vyprovokovala největší míru diskuse. Ještě před tím jsem si nemyslel, že by v rohu v souboji o míč Jakub Houška fauloval Žabase. Já bych to nechal být. Když jsem třeba viděl sedmé finále hokejové extraligy, bylo úžasné poslouchat, jak sudí mluví do mikrofonu s hráči a zkrátka nechají některé věci, aby je rozhodli právě hráči, než by sami třeba i necitlivě do hry zasáhli.

Byly tedy dvě možnosti - za A připustit hru oboustranně důraznější a faul pískat až v okamžiku, kdy útočník jasně ohrožuje koš. Když to opět srovnám s hokejem, tak u mantinelu se v poslední minutě posledního utkání fauly nepískají, to už by musel jít hráč sám na brankáře a někdo ho musel podrazit. Jestliže se tři chlapi perou o puk v rohu u mantinelu, tak je rozhodčí pobízí "Hraj, hraj, hraj!", přestože se třeba drží za dres nebo hákují. Sudí ale nechce být tím, kdo jednoho vybere a pískne faul. A všichni to tak chápou, protože jde o cit a princip, přestože tam ty fauly v tu chvíli mohou být?

Když se tedy pískl faul Jakuba Houšky v souboji tří chlapů o míč na zemi v rohu hřiště, měl jsem za to, že se utkání bude držet v těch úzkostlivějších notách, aby nedošlo náhodou k nějakému pochybení. Nazvěme to možností B, která znamená, že je chráněn hráč s míčem a jakýkoli kontakt bude raději pískán, ať si to hráči rozdají formou trestných hodů. Tohle bylo například vidět, když po našem výhozu z autu bylo Coreymu Muirheadovi i drobné přistrčení Ella písknuté jako faul, byť i z jeho mimiky a gest bylo jasné, že faulovat nechtěl. A navíc jsem tuto situaci viděl nesčetněkrát, kdy jsme vyhodili míč na Ella, obránce ho atakoval mnohem důrazněji a faul se nepískl.  

Potom podle mě do tohoto managementu utkání nezapadá situace s Lukášem Bažantem, kdy při jasném kontaktu došlo při posouzení sudími na variantu A, tedy že tyto situace, kontakty nebudou posuzovány jako fauly. To nás překvapilo, hráči patrně čekali písknutí faulu a došlo na kontra brejk, z něhož jsme dostali koš. Proto jsem vyslovil svůj osobní názor, že Lukáš Bažant prostě nemá takový respekt u rozhodčích jako jiní hráči, na které by se v této situaci faul pískal. V této souvislosti vám dám otázku: Představte si obrácenou situaci, kdy my prohráváme o bod a driblující Corey Muirhead je atakován stejným způsobem dobíhajícím Lukášem Bažantem - co myslíte, že by se stalo?

Po finále žen byli sudí kritizováni Brnem, že byl v závěru písknutý pátý faul Horákové a ta nemohla dohrávat dramatickou koncovku. Diskuse se hodně soustředila na tohle téma a ve fanoušcích to mohlo navodit pocit, že to nerozhodly jen hráčky. Je podle vás těžké se veřejné kritiky tohoto druhu zdržet? A raději to řešit mimo média, aby to nepokazilo celkový dojem ze soupeření o titul?
Někdy je to velmi obtížné se zdržet komentářů, které jak říkáte, poškozují dojem ze sportovního soupeření. Ale vy jako novinář, se na to přeci také ptáte, někdy hned, někdy s odstupem času. A co ode mne či jiných trenérů, hráčů, funkcionářů v ten moment očekáváte? Že budou říkat to, co si doopravdy myslí, anebo to, co je společensky únosné? Mnohdy mám dojem, že všichni by to rádi slyšeli, ale nikdo o tom nechce hovořit.



Když jsem později mluvil s Robertem Vyklickým, který byl v pátém utkání s Pardubicemi prvním rozhodčím, tak mi poděkoval, že jsme se po takovémto zápase zachovali všichni velmi sportovně. Podali jsme všem ruku, soupeři, rozhodčím, zkrátka jak to má být. A i v rozhovoru pro náš web jsem jasně zdůraznil, že jsme si to prohráli především sami. Rozhodčího vůbec z porážky neviním, jen jsem řekl, že měl trochu vliv na průběh a vývoj v konci utkání. Bývali bychom měli dva trestné hody a já bych mohl poslat signál do hřiště, co udělat po šestkách. Zbývajících 25 vteřin by se zřejmě kouskovalo a bůhví, co by se ještě na hřišti událo. A navíc to bylo řečeno až 4 dny po utkání, tedy bez emocí a s nadhledem.

Pro český basketbal by už stálo za to víc rozhýbat stojaté vody a víc o těchto problémech hovořit, aby se věci nazývaly pravými jmény a dělaly se profesionálněji. Viz ty nominace a podobně. Já osobně s tím nemám žádný problém. Vždyť už jsem aktuálně služebně nejstarším trenérem, jenž se pohybuje v Mattoni NBL, tak myslím, mohu relevantně posoudit rozdíly za těch 10 let mého působení v této soutěži. Proto tvrdím, že rozhodčí dávají hlavu na špalek, když se jim však utkání nepovede, stejně pískají dál, protože se řekne: Jiní nejsou. A tak to je léta. Když však hrají špatně hráči, někdo je vyhodí nebo jim skončí angažmá. Pro trenéry to platí dvojnásob, dokonce jsou první na řadě. U sudích to tak nastavené není. Proto se nechci schovávat za klišé, protože mám stále chuť věřit, že se produkt s názvem Český basketbal, sekce Mattoni NBL zvedne ve všech směrech a bude vzkvétat, než aby uvadal, z čehož mám poslední dobou stále silnější dojem.

Napadlo vás už někdy po skončení čtvrtfinále, že člověk není na světě jen proto, aby sbíral rány, ale že se to třeba v rámci zachování rovnováhy může v dobrém vrátit v září?
(směje se) Až takový fantasta nejsem. Já jen vím, že tenhle prožitek bude přínosem pro všechny v klubu a hlavně pro naše fanoušky. Většina jich tu minutu a půl do konce měla za to, že už to nemůžeme prohrát, protože Zápas 1 i 3 jsme zavřeli podobným způsobem, takže už slavili a to slavení pohltilo i můj tým. Už z toho nebylo úniku, ani to nešlo ovlivnit. Teď se nechci rouhat, ale tohle přesně fanoušek potřeboval zažít.

Každý tolik nesleduje ostatní sporty a nevidí všechny ty zvraty, třeba jako Boston v sedmém zápase prvního kola play-off NHL z 1-4 v poslední třetině. Takové věci se dějí, akorát si někteří nechtějí připustit, že se to může stát i jim. Když prostě není konec, tak není konec! Hraje se celých 40 minut a v basketu za stavu o 8 bodů, kdy nemáte v držení míč a nedáváte střely, co byste dávat potřeboval, není psáno, že nemůžete prohrát. I pro mě to byla obrovská zkušenost a svým způsobem jsem za ni rád. Když vám to vyprávějí jiní koučové, nemáte tolik možností si některé věci osahat a ověřit. I v životě jsou krásné okamžiky, ale přijdou i takové jako úmrtí někoho v rodině, což se mně stalo před čtyřmi lety, kdy mi nenadále zemřel tchán.

A totéž platí o sportu. Takže i tohle "úmrtí" nám pomůže hlouběji vnímat souvislosti a bude to velmi podnětné. Hráči, co tu zůstanou, budou mít vzadu v hlavě uložené, že tohle už nikdy nebudou chtít zažít, byť se to stát může. Minimálně ale budou vědět, že v těchto situacích mají jednat jinak. Bohužel v Česku je obtížné navodit tyto okamžiky, neboť ne všechny zápasy mají takovou úroveň, návštěvnost, sledovanost a důležitost. A rozhodující páté utkání série nehrajete moc často. Tohle vám trochu vymodelují těsné zápasy s Nymburkem, trochu i některá utkání v A1, ale v základní části k tomu dochází málokdy. Navíc krátkodobá paměť to není mnohdy schopná posunout do té dlouhodobé... Doufám, že teď se to tak stane.


-trh-