Rozhodčí berou moc do svých rukou a technické chyby létají i za křivý pohled!

A že se jedná o změnu výraznou? Stačí se podívat na čísla. Dosavadní průměr 0.546 technických chyb udělených v zápase (číslo vychází ze statistiky z loňské sezóny, ze všech 1230 odehraných utkání v základní části NBA) se rapidně zvedl až na 2.25 technických chyb na zápas.

Na vlastní kůži okusili nové pravidlo hráči Kevin Garnett, Jermaine O'Neal a Chris Bosh, přičemž výčet to není rozhodně konečný, potrestaných bylo mnohem víc. Především případ Bostonského centra O'Neala působí při opakovaném záběru až komicky.

211 cm vysoký podkošový hráč Bostonu se snažil zastavit najíždějícího protihráče tím, že se mu postavil na průraz. Rozhodčí daný moment posoudili jako faul O'Neala, který po nárazu protihráče odletěl za koncovou čáru hřiště. Hned vzápětí následuje technická chyba, kterou Jermaine z čista jasna vyfasoval.

Co se stihlo tak hrozného během klíčové půlvteřiny odehrát, že hráč Bostonu viděl první "žlutou kartu"? Vcelku nic. O'Neal se jen ukřivděně podíval na rozhodčího stojícího na koncové čáře.

Chris Bosh z Miami Heat by také mohl vyprávět. Podobným způsobem jako O'Neal se pokusil zastavit pronikajícího protihráče a v reakci na odpískaný faul zvedl ruce nad hlavu a vyčítavě se podíval na rozhodčího. Okamžitě uslyšel píšťalku podruhé, když mu bylo uděleno "T".

Stává se z basketbalu sport určený pouze pro "pussies"?

Nová úprava pravidel týkající se udělování technických chyb výrazně zpřísňuje jakékoliv projevy nevole a protestu hráčů na hřišti směrem k rozhodčím. Finální rozhodnutí je ve výsledku stále na arbitrech, ti ale byli instruováni posuzovat situace na hřišti mnohem přísněji.

A tak například minulý týden v zápase Bostonu Celtics a New Yorku Knicks byly uděleny během 16 vteřin hned 4! technické chyby.

Vedení NBA si od zpřísnění výkladu pravidel slibuje paradoxně především zrychlení hry, ze které by zmizely veškeré diskuze nespokojených hráčů s rozhodčími. Děje se spíše pravý opak. S technickými chybami přibývá trestných hodů a hra se tak nehorázně kouskuje.

Hráči si stěžují, že mají vpodstatě zakázáno jakkoliv projevovat emoce: "Tato hra byla vždycky založena na emocích, pokud je ze hřiště odstraníme, nebude se to líbit fanouškům. Basketbal bez fanoušků jako by nebyl," filozofovala čerstvá posila Miami, MVP loňského ročníku ligy, LeBron James.

A o emocích to opravdu je. Především ve vypjatých utkáních, kdy jde o vše, emoce doslova vřou. Dovedete si někdo představit třeba loňské 7. utkání finálové série NBA mezi týmy Los Angeles Lakers a Boston Celtics, které by dohrávali náhradníci, protože hlavní hvězdy by už od poločasu seděly v šatně kvůli technickým chybám?

Dost děsivý obrázek a přitom vůbec ne nereálný. Kdo si na loňské finále vzpomene, potvrdí, že emoce v něm doslova tekly proudem a při současném posuzování hry by "T" dostalo hned několik aktérů.

Zápasy NBA byly vždy o velkých osobnostech. Jak mezi hráči, tak mezi rozhodčími. Nejlepší rozhodčí, jako například Earl Strom, Dick Bavetta a nebo Bob Delaney, nikdy neměli problém potížisty na hřišti zvládnout. Často dělali těžká rozhodnutí před zraky 20 000 diváků.

Zároveň však byli šedými muži v pozadí, kteří nechali zářit pravé hvězdy na hřišti, hráče. I když je basketbal týmový sport, právě individuality, jakými hráči formátu LeBrona Jamese nebo Kobeho Bryanta jsou, dělají NBA výjimečnou.

 Současné nastavení pravidel tento poměr nepříjemně otáčí ve prospěch rozhodčích, kterým dává do rukou moc. Moc ovlivňovat důležitá utkání svými rozhodnutími víc než kdy předtím. Ze zápasů by tak snadno mohli zmizet nejvytíženější hráči, tahouni svých týmů, kteří v zápase snáší nejvíce faulů a jsou vystaveni nejvíce sporným situacím a tím pádem komunikují se sudími velice často.

Vedení NBA projevuje na začátku každé nové sezóny snahu přijít s nějakým novým "zlepšovákem" a představí takzvané "body zájmu". V reálu to pak vypadá tak, že na jaře před začátkem play off jsou věci a situace na hřišti ze 70% tam, kde byly minulý ročník.

Můžeme se jen modlit, aby tomu letos nebylo jinak.