"Ruce nahoru, pane!" přikázali Carterovi na letišti. Poslechnout nemohl

 Carter zvednout paži nad hlavu na washingtonském letišti nedokázal, nicméně výhled na jeho brzký návrat na palubovku je celkem optimistický. Včerejší sobotní zápas proti Atlantě sice musel vynechat, ale doufá, že svému týmu bude k dispozici už od úterý, kdy Magic zahajují těžkou čtyřzápasovou šňůru na palubovkách západních týmů. 

V každém případě se vyhne operaci, což je pochopitelně dobrá zpráva. "Podrvrtnutí, vymknutí, vykloubení - pro mě to zní všechno stejně," prohlásil Carter. "Ale rozhodně vám můžu říct, že jsem se včera v noci moc dobře nevyspal."

"Jde jen o to, aby bolest a zánět klesly na úroveň, na které se dají zvládnout. A pak bude moct hrát. Rozhodně by to nemělo být nijak dlouhodobé," řekl novinářům kouč Orlanda Stan Van Gundy, který postavil v sobotu do základní pětky J.J.Redicka a Magic důrazně zastavili sérii nepřesvědčivých výkonů.

Carterovo zranění rozhodně nepřišlo pro tým v dobrý okamžik - Magic totiž prohráli 4 zápasy za sebou proti týmům se zápornou bilancí. To se jim za dobu Van Gundyho působení v Orlandu ještě nestalo. Proti Atlantě se sice představili naopak až v nečekaně dobré formě, ale teď je čekají těžké bitvy na palubovkách Sacramenta, Lakers, Denveru a Portlandu.

Je fakt, že Carterovi se těsně před jeho střetem s Andrayem Blatchem (ve druhé čtvrtině pátečního zápasu ve Washingtonu) vůbec nedařilo - v předchozích 4 zápasech minul 37 ze svých 47 střel. Paradoxně v pátek před svým zraněním stihl nastřílet 8 bodů, ale Magic pak zápas bez něj v koncovce ztratili, i když ještě na začátku poslední čtvrtiny vedli o 10 bodů.

Carter zažil po svém zranění horké chvilky, ale teď už se na ně dívá s humorem. Po střetu zůstal ležet u trojkové čáry na obranné polovině hřiště a hra pokračovala. Magic si kupodivu nevzali timeout, hráli chvíli ve čtyřech a Carterův spoluhráč Jason Williams ještě stihl trefit trojku.

Wizards celkem pochopitelně hru také nezastavili a hráli kolem zraněného Cartera, dokud Orlando konečně úmyslně nefaulovalo, aby zastavilo hru. Carter říká, že mu to připadalo jako věčnost. "Jen si pamatuju, jak jsem šel k zemi a prostě tam ležel...koukal jsem nahoru a všichni běhali kolem mě. Říkal jsem: ´To je šílenost, doufám, že mě nezadupou do země..."