"Klasika starýho ostřílenýho borce" aneb blog o všech patáliích Luboše Bartoně ve Valencii. A též o té oslavě

Zdravím všechny čtenáře,

uteklo dobrých pár měsíců od mého posledního blogu a pravda je, že témat na psaní by bylo dost. Bohužel času už tolik ne. Rok 2014 jsme s rodinou přivítali ve Valencii, kde jsem někdy v polovině prosince podepsal pouze dočasný kontrakt na šest týdnů. V Děčíně jsem odehrál dva měsíce základní části NBL a vlastně z hodiny na hodinu jsme balili kufry. Ještě si dobře pamatuju, jak jsem po tréninku chvilku mluvil s trenérem Budínským, pak jsem zašel do posilovny, a když jsem se dostal k mobilu, kde na mě čekaly zmeškané hovory a textovky od agenta, bylo jasné, že se jednalo o můj poslední den v Děčíně.

Byl pátek třináctého. Narozeniny mé ženy. Měl jsem pro ni připravený hezký dárek a překvapení. Nakonec na dárek nedošlo, pouze na to překvapení. "Dárek" byl vlastně ten, že zbytek dne jsme strávili balením, organizováním a zařizováním, abychom mohli druhy den v šest ráno vyrazit. Nakonec to bylo v půl osmé - to víte, dvě děti a k tomu pes (narozeniny manželky jsem později nahradil štědřejším Štědrým večerem).

Dlouhá cesta do Španěl autem nebyla dvakrát příjemná. Vidina 21 stupňů v prosincové Valencii však trochu přidala na náladě a v hlavách se nám honila spousta věcí - co nás čeká, co musíme v Barceloně v rychlosti vzít s sebou a tak dále. Adrenalin se pak postaral o zbytek. Během 20 hodin jsme byli v Barceloně, cesta do Valencie další den byla pro nás už jen jako tři hodiny trvající bonbonek.

Náš příjezd do nového působiště byl velmi hektický. Klub i trenér mě chtěli mít připraveného hned na úterní eurocupový zápas proti Asvelu Lyon. Nedělní trénink jsem ale nemohl absolvovat s týmem, protože jsem ještě neprošel fyzickými testy. Těmi jsem si vyplnil pondělní dopoledne a pak hurá na trénink.



Mužstvu chyběli hned dva hráči na pozici 3 a 4, Lučič a Aguilar. Oba měli dlouhodobá zranění, která si nakonec vyžádala i chirurgický zákrok. V tom jsem viděl (z mého pohledu samozřejmě) určitou výhodu, že by se mi mohlo na hřišti dostat více prostoru, než jsem původně očekával.

Plný elánu jsem tak vyběhl na palubovku proti Asvelu, který předtím doma Valencii porazil. V závěrečném zápase základní skupiny se muselo vyhrát, jinak by Valencie zůstala mimo postup. Začátek byl nicméně v jasné režii našeho týmu a během pěti minut to bylo o deset bodů.

Pak přišel druhý rychlý faul Romaina Satoa a trenér Perasovič ukázal na mě. "Tak to bylo rychlé" hrklo ve mně. S energií mladíka jsem ale vyskočil a bez okolků ze sebe strhl "rozcvičovačku". Udělal jsem to však s takovou vervou, že mi v ruce zůstal i dres, který byl pod ní. Sklidil jsem tak bouřlivý potlesk ještě dřív, než jsem oficiálně vstoupil na hřiště.

Divoký zápas tím ovšem pro mě zdaleka nekončil. Měl jsem v nohách víkendové cestování, ale adrenalin a dvě pressa dělaly zázraky. Tribuny byly zaplněné zhruba osmi tisíci diváků a bylo tedy jednoduché naskočit do rozjetého zápasu - stačilo jednou přeběhnout hřiště.

Během tří útoků jsem se v brejku dostal k míči a zůstal nebráněný na trojkovém oblouku. Trochu jsem zaváhal a začal hledat našeho rozehrávače. Přece jenom to byl můj první kontakt s míčem. Hlediště však zahučelo a dalo mi jasně najevo, co bych měl udělat. Po dvou vteřinách, které mi připadaly jako věčnost, jsem tak vyslal na koš svoji první střelu (na prvním snímku) v oranžovém dresu Valencie. Míč proletěl obručí a reakce publika vypadala, jako by šlo o vítěznou střelu. Během dalších dvou minut jsem trefil ještě jednu trojku a cítil rytmus zápasu jako už dlouho ne. Možná naposledy to bylo při prvním utkání ME proti domácím Slovincům, kdy se rozhodovalo v koncovce, a byl plný dům.

Jenže zrovna v momentě, kdy jsem se pohyboval v basketbalových výšinách, přišla velmi krutá rána. Zranění, které mohlo klidně i ukončit moji kariéru! Na obranné polovině jsem stíhal svého hráče a prodíral se přes radu clon, když mi náhle ze strany spadl do cesty spoluhráč Lafayette. Bránil hráče s míčem, který ho údajně strčil, a on mi vlétl rovnou pod nohy.



V plné rychlosti jsem nezaregistroval vůbec nic. Najednou jsem byl ve vzduchu, vzápětí na zemi a brněla mě celá noha, od stehna až ke kotníku. Každou vteřinou mi noha tuhla víc a víc a já tušil, že to už nerozběhám. Snažil jsem se rychle vstát a ukázat všem přítomným, že to ještě zkusím, ale tupá bolest a pocit zkamenělé nohy mě navigoval rovnou k doktorovi na střídačku. Za doprovodu rozpačitého potlesku jsem se podíval na světelnou tabuli. Vedli jsme o dvacet bodů, zbývalo ještě 8 minut z druhé čtvrtiny a já dal 6 bodů. Za 4 minuty a 24 vteřin.

Na lavičce jsem vydržel asi jen minutu, než jsem se rozhodl jít do šatny a podrobit se důkladnější analýze zranění. Mým doprovodem byli doktor s vrchním fyzioterapeutem (říkám vrchním, protože Valencie má hned tři a pro trenéra Perasoviče je to přitom pořád málo). Po rychlé prohlídce nohy (kolena i kotníku) a zjištění, že můžu bez velkých potíží chodit, se udělal závěr, že ta nejhorší varianta přetržených vazů je téměř stoprocentně vyloučena. Návrat zpět do zápasu byl ovšem vyloučen, a tak jsem šel do sprch.

Ve středu ráno jsem se - po 48 hodinách od vstupních testů - vracel zpět do nemocnice, ve které jsem prodělal lékařskou kontrolu. Testy se ukázaly jako negativní. Jednalo se o hyperextenzi kolena a doktorův verdikt byl 2 až 3 týdny pauza. Hned mi vysvětlil, že pro mé dobro řekne trenéru Perasovičovi 3 až 4, protože jinak by po mně kouč chtěl, abych byl do deseti dní zpět na hřišti.

Nakonec mi trvalo 18 dní, než jsem se objevil opět na tréninku. "To není špatný,... na 33letýho Čecháčka," utrousil hlavní "fyzio". Zároveň poznamenal, že jsem měl velké štěstí, protože když na mě Lafayette spadl, tak jak jsem měl nohu při běhu ve vzduchu, podrazil mě snadněji. Kdybych ji měl na zemi, mohlo to byt jedno z nejhorších zranění, která můžou pro sportovce znamenat nejen konec kariéry, ale i aktivního sportování.

Hned druhý den po svém prvním zápase jsem navrhl klubu, že jsem pro, aby mi o 12 dní prodloužili kontrakt, za který bych nebral honorář. Bylo to gesto, které mi přišlo vhodné udělat. Byl jsem v nepříjemné situaci, kdy přijdu jako posila a během čtyř odehraných minut se posadím hned vedle hráčů v civilu, které jsem přišel nahradit.

Můj kontrakt končil za 5 týdnů a já z toho mohl klidně čtyři promarodit. A Bůh ví, jak bych na tom ten zbývající týden byl. Lučič i Aguilar nevypadali o nic líp, než když jsem přišel. Ba naopak. Klub můj návrh přivítal a můj pobyt kulhavého náhradníka se tak hned zpříjemnil. Prezident klubu byl mým návrhem dokonce tak nadšený, že z toho chtěl hned udělat velký článek a dát to i do televize. Televizi jsem odmítl, souhlasil jsem jen s krátkou zprávou.  



Později jsem pochopil, proč z toho byl "Presi" tolik nadšený. I když je vlastníkem supermarketů Mercadona a jedním z nejbohatších lidí ve Španělsku, tak v žádném případě neutrácí velké peníze za hráče nebo trenéry, a cestováni po Evropě taky není zrovna pohodlné - viz Europa Air, RyanAir a podobně. V klubu však prezident vytvořil velice solidní a hlavně stabilní podmínky.

Valencia Basket nemá hlavního sponzora, ale na dresu svítí nápis Cultura de Esfuerzo, doslova přeloženo "Kultura snažení". To je program, který se již delší dobu klub snaží propagovat, hlavně během ekonomické krize, která na Pyrenejském poloostrově vládne. I proto se prezidentovi můj nápad prodloužit kontrakt bez gáže tak zalíbil.

Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem nechtěl moc přemýšlet, a jen se snažil dát co nejlíp a nejrychleji do kupy. Oba hráči, Lučič a Aguilar, šli nakonec na operaci a tím víc vše dávalo smysl. Po návratu jsem odehrál všechny zápasy na pozici 4, protože "jsem byl pomalej". Tak to vysvětlil na začátku trenér Perasovič a já mu mohl dát jen za pravdu. Takže klasika starýho ostřílenýho borce: podepíšu smlouvu jako křídlo a skončím na pozici (menšího) pivota.

Celý leden jsem dostával stabilní minutáž a dařilo se nejen mně, ale i týmu. Vyhráli jsme všechny zápasy v ACB a prohráli pouze dvakrát v Eurocupu: v Kazani a v Zielone Goře. Pak však nastal herní útlum týmu a trenér zúžil rotaci. Místo 15 až 20 minut na zápas jsem dostával polovinu, anebo ještě míň.

Klub se mnou pak podepsal prodloužení smlouvy ještě dvakrát, pokaždé na měsíc. A jestliže únor byl pro mě špatný, tak březen byl ještě horší. Aguilar se vrátil po operaci a Perasovič mě strčil na "trojku". Tam jsem odehrál jenom jedno lepší utkání (ve kterém jsem ale ani neskóroval). Shodou okolností to bylo i moje poslední utkání, do kterého jsem se zapojil. Lučič už byl taky zotavený ze zranění a já věděl, že moje dny v klubu jsou sečteny.

Poslední body za Valencii jsem dal proti Chimki Moskva, kde jsem trefil v poslední čtvrtině trojku a pomohl tak k vítězství o 16 bodů. Když jsme potom o týden později v Moskvě uhájili kladné skore díky prohře o 15 bodů (tam už jsem do hry nezasáhl), tak se nakonec moje poslední trojka počítala.



Dva měsíce poté tým vyhrál celý Eurocup na hřišti Unicsu Kazaň a hned další den se slavilo ve Valencii. Byl jsem klubem pozván, abych se oslav zúčastnil. Již při mém odchodu z klubu na konci března jsem řekl, že jestli se vyhraje nějaký titul a budu poblíž (tedy doma v Barceloně), tak přijedu slavit. Takže jsem popadl celou rodinku a udělal si další tříhodinový výlet na jih.

Oslavy byly velké! V oblecích a kravatách jsme byli naloženi do busu a vyrazili do centra Valencie. Tam nás čekal primátor a následovala zastávka u místního kardinála v kostele, abychom nezapomněli, že eurocupový titul byl Boží vůlí. Naše štace končila na radnici, před níž nás z náměstí pozdravil dav fanoušků. Balkon, mikrofon a 14 hráčů plus trenér.

Fanoušci byli velmi překvapení, že se mezi hráči objevila i moje holá hlava. Hned začali skandovat "Lu-bos!, Lu-bos!" a netrvalo dlouho, když se i ke mně dostal mikrofon. Dopředu jsem si říkal, že bude lepší, když nic neřeknu. Na druhou stranu jsem byl připraven na variantu, že mi někdo mikrofon strčí do ruky. Přeci jen to nebyla moje první oslava titulu.

Začal jsem ve valencijském dialektu, který se hodně podobá katalánštině: "Bona Nit" (Dobrý večer). Po velké odezvě jsem již pokračoval pouze ve španělštině. Pogratuloval jsem ex-spoluhráčům, trenérům a činovníkům klubu, a samozřejmě i fanouškům. Vysvětlil jsem, že ve sportu ne vždy vyhraje ten, který si to zaslouží. To však nebyl tento případ, kdy Valencia Basket byl jasně nejlepším týmem soutěže.

Svou promluvu jsem ukončil opět ala Valenciano: "Visca Valencia Basket!" (Ať žije Valencie!) a přihrál jsem mikrofon poslednímu členovi týmu, který ještě nemluvil - kapitánovi Rafovi Martinezovi.

Následovala tichá večeře a moje definitivní rozlučka s klubem, na který budu mít pouze dobré vzpomínky.


Luboš Bartoň #31