Pumprla v Sin City suše stíhal Gaye i Hughese z NBA

24.07.2010 - Redakce
počet přečtení: 2406
vytvořeno 24.07.2010, upraveno 24.07.2010

Reprezentační křídlo Pavel Pumprla míří výš. Proto neváhal ukrojit si přes týden z dovolené a vyrazil do Sin City, tedy hříšného Las Vegas na kemp Impact basketball, vylepšující individuální umění hráčů z Evropy i NBA. Za 20 tisíc korun na týden se stravou, nebo za necelých 15 bez stravy. U hráče Nymburka se však o uhrazení většiny nákladů podělily klub s hráčskou agenturou, která Pavla zastupuje. O svých zážitcích i soubojích s hráči NBA, co celý den nezavřou klapačku, vyprávěl pro basketmag.cz

Pavle, splnil kemp vaše očekávání?
Splnil. Byla to dobrá zkušenost, seznámení se s jiným herním stylem, porovnal jsem se s jinými, lepšími hráči. A měl jsem tam dobré tréninky.

Co hráči na vaší úrovni může dát takový týdenní kemp?

Možnost setkání s novými trenéry, jinými cvičeními. Každý takový trenér i za tuhle chvilku hráči něco dát může. Poradit, co dělat jinak, na čem zapracovat. Takových rad není nikdy dost. Tohle byl ten případ a já budu ty věci v tréninku teď dál používat.

Jaký byste vybral příklad?
Díky přítomnosti velkého počtu amerických hráčů, včetně těch z univerzit, to bylo hodně zaměřené na individuální útočné schopnosti. Hodně jsme se věnovali střelbě po driblingu a podobným možnostem zakončení. Snad to budu v sezoně schopný převést do svého repertoáru.

Vybrali jste s vaším manažerem tento kemp podle toho, že se v něm připravují i hráči NBA?
Určitě jo. Jezdí sem třeba i hráči, kteří se už blíží závěru kariéry. Prostě se pořád chtějí zlepšovat a udržovat ve formě. A já se tam s nimi mohl potkat. Kemp má dobrou pověst, což přišlo vhod i mně.

Tyhle dny se do Vegas sjížděla k prvnímu kempu před MS i americká reprezentace. Bylo to tam poznat?
Oni přijeli těsně po mém odjezdu. Ale v tom týdnu mého pobytu se ještě hrála Letní liga NBA a hodně se tam o tom mluvilo. My jsme se na Letní ligu jezdili taky koukat a někteří hráči z ní si ve volném čase s námi přišli i zatrénovat do tělocvičny.

S kým známějším jste se tedy na hřišti potkal?
Z NBA to bylo hlavně ve hře 5 na 5 v odpolední části programu. Asi nejznámější byl Rudy Gay z Memphisu, zkušený Damon Jones s 11 sezonami v lize (na snímku v dresu Clevelandu), pak Larry Hughes (v minulé sezoně naposledy Knicks), Sebastian Telfair (v minulé sezoně naposledy Cleveland), a z Bostonu Glen Davis. A pak ještě Al Harrington (v minulé sezoně Knicks). Mimo to tam bylo i dost amerických hráčů, kteří se pohybují po Evropě.

Jak jste vycházel z osobních střetů s takovými borci?
Kupodivu docela dobře. Nemůžu říct, jak naplno do toho chodili, protože třeba já se snažil naplno a na sto procent. Po atletické a rychlostní stránce jsem docela v pohodě stíhal a ve hře jeden na jednoho jsem taky moc nezaostával. A k mému překvapení jsem se i hodně často dostal k balonu a zapojení do hry. Neztratil jsem se. Asi nejvíc jsem se bránil s Damonem Jonesem, jedou to bylo skoro celý den.

"Mluvili" na vás tihle hráči hodně, nebo to bylo "bez řečí"?

Oni při hře pusu moc nezavřou. Pořád tam byl trash-talking nebo jiné hecování. Tohle bylo něco nového a musel jsem se srovnat s tím, že se takhle snaží soupeře rozhodit a získat výhodu. Všechno to ale bylo víceméně v přátelské rovině, žádná "brutalita".

Jak vypadal denní program?
Kolem osmé ráno jsem vyrážel z hotelu. V půl deváté se začalo rozcvičením, následovalo 90 minut individuálního basketbalového tréninku, hodina s atletickým trenérem v posilovně a pak byla 30 až 45 minut pauza na oběd, kdy ale většinou všichni zůstávali v hale střílet si a podobně. V 12.30 začínaly zápasy starších hráčů, do kterých jsem se většinou zapojoval, a od dvou na to šli mladší, většinou ti z univerzit, kde jsem hrál taky. Končilo se kolem čtvrté. Pak bylo osobní volno.

Vy jste si oběd odpíral také?
Pro mě nezvykle ano. Obědval jsem až kolem té čtvrté, přes oběd jsem měl aspoň nějaké ovoce, protože síly docházely.

Kolik vám podobných hráčů jste potkal z Evropy, včetně nejvyšších ligových soutěží?
Z Evropy tam bylo jen pět lidí, zbytek byli jiní cizinci, hráči z amerických univerzit a Američani z Evropy i z NBA. Celkem asi 25 lidí.

Kolik trenérů se vám věnovalo?

Hlavních bylo sedm osm, ale dalších deset lidí se pohybovalo po hale a starali se o nás, podávali míče, chystali pití a jiné věci.

Jak fyzicky náročný kemp byl? Jak jste na konci dne býval hotový?
Hodně. K tréninku se přidávaly i vysoké venkovní teploty a být od rána do odpoledne zavřený v hale v akci taky není obvyklé. U nás trénink přes dvě a půl hodiny nejde. Byl jsem rád, že večery byly volné.

Doporučil byste kemp?
Určitě. Zkušenost to byla super. Ubírá tomu sice něco, že to zasahuje do volného času, plus ten časový posun nebyl taky jednoduchý. Proto i mně doporučovali příště přijet na dva týdny, aby byl čas na aklimatizaci.

Čas na prohlídku "Hříšného města" byl?
Jen jeden den, kdy jsem nehrál ten druhý zápas, jsem měl ještě dost sil na procházku. Ale prošel jsem jen úplný střed s těmi hlavními hotely. Kasino jsem zblízka možná jen zahlédl.

Prý jste si přivezl poraněné koleno. Bylo to z přetížení?
To ne. Trápilo mě to už před odjezdem do Vegas. Odjel jsem až díky tomu, že mi doktor řekl, že koleno drží, a i když to pobolívá, nemělo by mě to omezovat.

Nebude to tedy problém ani teď pro reprezentaci?
Je to pořád ve stejném stavu. Vím o tom, trochu to bolí, ale nebudu se na to vůbec vymlouvat. V žádném pohybu mě to neomezuje.

Petr Hamták
Foto: ČEZ Nymburk a archiv