13.07.2014 - Redakce
počet přečtení: 1783
vytvořeno 13.07.2014, upraveno 13.07.2014
INTERVIEW BASKETMAGU Bez všech tří hlavních opor z loňského ME vstoupil v sobotu do zápasové fáze přípravy tým českých lvů. Jedna by se však už v pondělí měla k družině Ronena Ginzburga připojit. 28letý křídelník Pavel Pumprla, který má za sebou nyní už dva roky v ACB. S Obradoirem sice letos nedokázal zopakovat play-off, když celek od portugalských hranic po nůši změn skončil dvanáctý, český small forward však dokázal prakticky zopakovat své loňské statistiky, když doručoval 7 bodů, 3 doskoky, 2 asistence a 1 zisk za 24 minut a 31krát ze 34 zápasů nastoupil v základní sestavě. S Basketmagem však nehovořil jen o sobě, ale také o "oblíbených" soupeřích Rudym Fernandezovi a JC Navarrovi, o v mnoha ohledech třaskavé situaci ve Španělsku a také o své budoucnosti.
Bez všech tří hlavních opor z loňského ME vstoupil v sobotu do zápasové fáze přípravy tým českých lvů. Jedna by se však už v pondělí měla k družině Ronena Ginzburga připojit. 28letý křídelník Pavel Pumprla, který má za sebou nyní už dva roky v ACB. S Obradoirem sice letos nedokázal zopakovat play-off, když celek od portugalských hranic po nůši změn skončil dvanáctý, český small forward však dokázal prakticky zopakovat své loňské statistiky, když doručoval 7 bodů, 3 doskoky, 2 asistence a 1 zisk za 24 minut a 31krát ze 34 zápasů nastoupil v základní sestavě. S Basketmagem však nehovořil jen o sobě, ale také o "oblíbených" soupeřích Rudym Fernandezovi a JC Navarrovi, o v mnoha ohledech třaskavé situaci ve Španělsku a také o své budoucnosti.
Pavle, jaká byla vaše druhá sezona v ACB?
Byla hodně rozházená a šla v takových vlnách. Tím, že se tým po předchozí sezoně hodně proměnil, nám dlouho trvalo, než jsme se sehráli a ze začátku bylo hodně proher. Když si to ale sedlo, přišlo i hodně vítězství v řadě, až jsme dosáhli na historickou šňůru s šesti výhrami. Bohužel ke konci této série se nám zranil jeden z pivotů, druhý byl povolán do NBA, k tomu proběhly ještě další hráčské výměny a vše se tak vrátilo skoro až na začátek sezony. A tím se vysvětlují naše celkové výsledky. Po tolika změnách sezona ani jinak dopadnout nemohla.
Jak se v ACB stane, že někdo je během rozehraného ročníku povolán do NBA?
Bylo to samozřejmě po domluvě a šlo o Američana Mikea Muscalu a Atlantu. On do té doby byl naším nejlepším hráčem i skórerem (15 bodů a 8 doskoků), Hawks (získali ho v rámci trejdu při loňském draftu) ale požádali Obradoiro, že kvůli velkému počtu zraněných pivotů by ho potřebovali. On samozřejmě odejít i chtěl, byla to pro něj velká šance (ve 20 zápasech za Hawks pak zapisoval průměry 11 minut a téměř 4 body). Navíc Atlanta nám dala dost peněz, které klubu hodně pomohly. Byla to výhra pro všechny zúčastněné, až na to, že tým to výrazně oslabilo.
Je takový postup v ACB běžný?
Není to úplně neobvyklé. Kde by tým z NBA najednou někoho vzal, když má tolik zraněných na jedné pozici? Přišlo mi logické, že sáhli po hráči, kterého by si stejně pro další sezonu chtěli vzít. Pak už záleží, jak je postavená smlouva hráče v Evropě, jestli během sezony odejít může a tak dále. Nicméně Obradoiro je klub, kde když z něj někdo odejít chce, tak mu to vedení umožní.
Kolik hráčů se vůbec mezi posledními dvěma sezonami v týmu vyměnilo?
Před sezonou šest, tedy půlka, a tři nebo čtyři další pak během sezony.
Na play-off, na které jste první rok vašeho působení dosáhli, vám chybělo pět výher. Bylo to hodně za původním očekáváním, nebo to byl jen výsledek všech těch změn?
Očekávání jsme nějak splnili. Každý rok je hlavním cílem udržení, což se povedlo docela s předstihem. Je pravda, že jsme prohráli pár zápasů, co jsme měli vyhrát, a díky nim bychom o play-off bojovat mohli, ale kvůli všem těm zmíněným věcem to bylo nad naše možnosti.
Před sezonou k vám přišel záložní rozehrávač Panathinaikosu Xanthopoulos. Jak to v tandemu s mladým Brazilcem Luzem fungovalo?
Nakonec se pozice, jak byly nastavené na začátku, tedy s Řekem na jedničce a Luzem jako se zálohou, prohodily a v druhé polovině byl celkem jasnou jedničkou Rafa Luz, protože byl výrazně dravější a na hřiště přinášel víc. Řek byl spíš klasickým rozehrávačem na asistence a řízení hry, tím pádem se ale oba i dobře doplňovali.
Řada změn k vám během sezony zavála i bývalého Orla Travise Petersona, který za 12 zápasů stíhal 9,5 bodu za 19 minut. To je dost slušné, že?
Vedl si velmi dobře. Nováčkům v našem týmu vždy docela trvá, než se dostanou do systémů v útoku, ale Travis je inteligentní hráč a zvládl to velice rychle. Nahrávalo mu, že loni i letos byla pozice 4 tou, která poskytovala hodně možností k zakončení. A protože ty systémy pro čtyřky už byly postavené, měl tak dostatek šancí hrát na koš nebo střílet.
Vy jste téměř dokonale zreplikoval své statistiky z předchozí sezony. Přidal jste sedm desetin bodu a také šest základů navíc, ale jinak bylo vše prakticky stejné. U vaší herní role ale zřejmě nějaký posun nastal?
Mně to spíš přišlo, že se změnilo všechno kolem mě, ale pro mě osobně vše zůstalo stejné, s tou výjimkou, že jsem možná hrál víc a skoro všechny zápasy začínal. Moje role nebyla až tak velká na útočné polovině, jako spíš na té obranné. Dělal jsem zkrátka to, co umím, a na míči jsem byl asi stejně jako loni.
V předminulé sezoně jste měl v plus/minus 16 plusových zápasů, letos to bylo 13. Na čem všem tahle statistika závisela a do jaké míry jste ji mohl sám ovlivnit?
Zhruba to odpovídá počtu vyhraných zápasů. Když jde o hráče, jako jsem já, který zápas neovlivní 30 nastřílenými body, bylo to tak, že pokud jsem hrál dobře, většinou jsme vyhráli. Mojí hlavní statistikou bylo vítězství, šlo o důkaz, že jsem hrál dobře. Body a jinými statistikami jsem to tolik zvrátit nemohl, takže pokud jsem končil v plusu, tým vyhrál.
V čem byl pro vás celkově druhý rok v ACB jiný?
Byl hodně podobný tomu prvnímu. Jen jsem si trochu víc věřil. Nejen v tom, že jsem si mohl něco dovolit v útoku, ale i v obraně jsem si dokázal, že můžu bránit v podstatě všechny hráče. Tedy že ani ve Španělsku neexistuje nikdo, kdo by se nedal ubránit, nebo aspoň přibrzdit. V druhém roce už jsem hráče lépe znal a v mnoha případech ani nepotřeboval od trenérů skauting report. Hlavně u těch hlavních hvězd, co vídám často.
Jak dopadaly vaše souboje zejména s pány Navarrem z Barcelony a Fernandezem z Realu?
S panem Fernandezem to bylo opět veselé. S ním to ani jiné být nemůže. Třeba v domácím zápase (68-83) jsme se předháněli, kdo dá víc bodů (Pavel dal 16, Fernandez 20). Byl to takový neobvyklý způsob boje. Měli jsme tam i pár slovních výměn, ale v rámci dobrých mravů. Taky je pravda, že v téhle sezoně jsem se k jeho bránění až tolik nedostal. Oni hráli často s Dardenem, což je spíš vyšší křídlo (194), a toho jsem pak musel bránit já. Zajímavější to tak bylo proti Navarrovi, který představuje moji letos nejlepší statistiku. Myslím tím to, kolik dal v zápasech s námi bodů (2 a 4).
Je naštvaný, když se neprosadí?
Pár situací tam bylo, ale to je u něj skoro vždycky, že se kouká po rozhodčích, jako by chtěl, aby mu trochu pomohli. Diví se a jako by pohledem říkal: "Tohle byste mohli pískat, když jsem to já." (usmívá se) Byl z toho lehce frustrovaný, hlavně když domácí zápas jsme vyhráli, a u nich to bylo až skoro do konce vyrovnané. On je zvyklý na něco jiného, ale taky je pravda, že až na konec sezony, kdy byl opět skvělý, neměl tak hvězdný rok.
Čím se mu dá dostat pod kůži nejvíc?
Jako u každého hráče je nejdůležitější, aby se co nejmíň dostával k balonu, a když, tak co nejdál od koše. A když už balon drží, tak aby se s ním nemohl nikam pohnout. To je pak ideální a to se mi i dařilo. Samozřejmě to ale nebyla jen moje práce, protože on často hrává pick and roll, a tam je potřeba výpomoc pivota. A taky jsem ho vždy nebránil jen já. Pokud těmto streaky shooters (střelci, kteří jsou schopní navázat spousta tref za sebou, anebo také spoustu střel v řadě minout), obránce nedovolí chytnout se hned na začátku, oni se do toho už tolik nepouští, nebo nemají ten správný rytmus a nejsou tak nebezpeční, jako když se rozjedou od začátku.
Jak se po úderu finanční krize ACB vzmáhá? A jak na tom byl letos váš, fanoušky spoluvlastněný klub?
Nepřišlo mi, že by se něco zlepšilo. Situace byla během sezony vyhrocená hlavně v Bilbau, kde došlo i k hráčské stávce, kdy tým týden odmítl trénovat. Ta stávka se udála po zápase s Realem, jehož hráči projevili svým kolegům podporu, kterou tým měl v obrovské míře i od svých fanoušků. Nakonec se to ale vyřešilo a podle posledních zpráv by klub měl být i do příští sezony jakž takž zajištěný. V průběhu roku se proslýchalo, že hodně klubů má s penězi problémy a jsou pozadu s platbami. U nás naštěstí i díky úhradě za Mikea Muscalu byl tým v pohodě zajištěný až do konce sezony. A při ohlášeném snížení rozpočtu na příští rok by měla i příští sezona být bez větších problémů.
Ještě zpět k Realu. Ten sezonu rozjel doslova pohádkovým způsobem, ale o to tvrdší byl její dojezd a dvě kruté finálové porážky, nejdřív v Eurolize s Tel Avivem a pak v ACB s Barcelonou. Co se s Madriďany stalo?
Nikdo nemůže vyhrávat věčně, to je jasné. Není důležitá forma v první polovině sezony, ale na konci. Ono se to ukázalo i rok předtím, kdy Madrid byl během sezony silný, ale finále Euroligy ztratil nečekaně s Olympiacosem. Real byl týmem, kterému když se nedařilo skvěle, hodně se odkryly jeho slabé stránky. A Barcelona výborně vedená a připravená trenérem Pascualem to předvedla v plné parádě. Real pak neměl ve finále moc co nabídnout. Oni hlavně sázeli na střelbu z dálky a na rychlý protiútok. Když ale jejich soupeř hrál v útoku dobře a stíhal zastavovat jejich protiútoky, tak v postupném útoku už Real tak silný nebyl, neměl tam tolik příležitostí. Oni zápasy hodně vyhrávali díky ziskům a brejkům a to vše prokládali nějakými trojkami. Mnohdy rozhodli během pár minut a pak už utkání jen v klidu dohrávali. Ve vyrovnanějších zápasech se ale kolikrát projevilo, že měli problémy se prosazovat v postupném útoku. A pokud se nedařilo hráčům, na něž celou sezonu spoléhali, jejich hra byla velmi statická a všichni se jen dívali, co ten jeden předvede. A i Barcelona, která často bývala individualistická, letos působila mnohem týmověji.
Vám letos skončila smlouva, jak pravděpodobné je nyní její prodloužení?
Čekám, až se trochu rozběhne trh. Zatím se v Evropě evidentně podepisovalo to nejvíc horké zboží, zvláště rozehrávačská trojice Tyrese Rice (podepsal na tři roky do Chimki Moskva), Miloš Teodosič (na další tři roky v CSKA) a Tomáš Satoranský (na dva roky do Barcelony). A po nich se doufám dostane i na nás ostatní. Zatím čekám, což se týká i proklamované nabídky klubu na setrvání v Obradoiru. Když jsem odcházel, ujišťovali mě, že nabídka od nich přijde, takže to je jedna možnost, kterou předpokládám. A taky uvidím, jestli se do té doby neobjeví něco jiného a nejlépe i zajímavějšího, aby bylo aspoň z čeho vybírat. Bohužel pro moje nervy i nervy mého okolí je španělský trh tradičně velmi pomalý a řeší to jako jeden z posledních v Evropě. Doufám, že se to vyřeší nejpozději do konce července, jako to bylo před dvěma lety. Do srpna bych si tím zasahovat už nechtěl. (Obradoiro zatím z cizinců podepsalo polské křídlo Waczyňskiho a německého talentovaného power forwarda Clebera)
V dubnu Evropská komise dost razantně zaútočila na "cizineckou politiku" ACB s tím, že jde o byť nepřímou, přesto diskriminaci zahraničních hráčů, kdy jsou povinní 4 ve Španělsku vychovaní hráči (definovaní jako hráči s minimálně třemi sezonami odehranými ve Španělsku mezi 14. a 20. rokem) z 11členné soupisky nebo 5 z 12členné, jak zní aktuální regule ACB. Španělští hráči se však proti snižování těchto počtů, jež se dohadují mezi vedením ACB, Hráčské asociace, Španělské federace, a navíc i s asistencí vlády, tvrdě postavili a extrémním protestem by prý mohl být i bojkot Světového poháru, který Španělsko letos pořádá. Jak moc se situace vyhrotila?
Zatím jsem zachytil jen střípky. Po pravdě mi to ale nedává příliš smysl. Ta tendence v posledních letech, což bylo vidět i v Česku, je, aby co nejvíc domácích hráčů mělo možnost hrát. Ti 4 doma vychovaní hráči z 11 mi přijdou akorát. Už proto, že kvalitních španělských hráčů je docela dost, a aby tam bylo deset Američanů na tým, to by liga vypadala zase úplně jinak.
Povinní domácí hráči jsou i leckde jinde včetně Německa, nebo Ruska a Izraele, kde mají dokonce zaručený prostor na hřišti. A vlastně i v Česku je prostor pro cizince limitován v regulích NBL maximálním počtem šesti pro zápasovou soupisku. ACB je ale přece jen asi na očích nejvíc.
To ano, ale díky tomu, že v takto kvalitní lize musí povinně hrát i domácí hráči, o to silnější je pak národní tým. A o tom by to mělo být.
Jaký očekáváte výsledek, když EK útočí už nejen na omezování cizinců, ale i na počet domácích hráčů?
Doufám, že k velkým změnám nedojde a zůstane to podobné. Udělají asi nějakou dílčí úpravu, aby s Komisí byli zadobře, ale pokusí si stále zachovat autonomii rozhodování.
Vy říkáte, že doufáte v zachování současného stavu. Pro vás jako cizince v lize by ale úprava byla plusem, ne?
Na jednu stranu ano. Já jsem ale zároveň zastáncem toho, že domácí hráči by měli dostávat prostor. Bohužel si myslím, že česká liga je v tomhle ohledu jednou z nejhorších. A nejen v tom, že by Češi nehráli nebo nebyli tak důležití, ale i třeba z ekonomické stránky. Třeba v těch lepších týmech, pokud to nejsou zrovna levní Američané, co hrají první rok v Evropě, tak v ranku zkušených čeští hráči nejsou nikdy placení tolik jako zahraniční opory, a když to porovnám se Španělskem, Tureckem nebo Ruskem, tak tam jsou domácí borci kolikrát placení mnohem líp než cizinci. Kluby vědí, že ty hráče potřebují. V Česku domácí hráče taky potřebují, ale tímhle to nedokazují. Jsem tedy zastáncem toho, že domácí hráči by měli hrát a měli by být i patřičně oceněni - ne víc, ale na úrovni cizinců, pokud mají stejnou úroveň.
Jak byste pak ale reagoval na stesky řady českých manažerů z posledních let, že jsou těmi nej domácími hráči tlačeni ke zdi požadavky na vysoké platy, neboť ti prý vědí, že při jejich skromném počtu je kluby potřebují?
To lze vysvětlit jednoduše. Myslím si, že všichni hráči mají přehled o tom, kolik bere který český hráč a kolik cizinec. Jistě to nejde porovnat s americkým nováčkem, který přijde hrát za 500 dolarů měsíčně, aby se ukázal a dostal někam dál, ale když hovoříme o zkušenějších cizincích, co chodí do Nymburka nebo jsou v lepších týmech, tak žádný český hráč podle mě nebere tolik jako oni. Ano, jistě se toho trochu dá využít při vyjednávání, že když chcete dobrého Čecha, tak ho i zaplaťte, ale nemyslím si, že by to v praxi takhle fungovalo pravidelně.
Copyright © 2015 - 2025 Basketmag. Created by: LERIS.cz