První kouč Ivany Večeřové o puse do kamery

Po doznívání euforie z obrovského úspěchu našich basketbalistek na MS by se zdálo, že všechno a všichni už byli pochváleni, vše bylo napsáno a odvysíláno obrazem i zvukem. I já jsem byl o tom přesvědčen - až do setkání s Ivanou Večeřovou, která se po mistrovství světa zastavila v rodném Šumperku.

Hovořili jsme spolu i o tom momentu televizního přenosu, kdy Ivana po vyhraném semifinále poslala vzdušný polibek do kamery, který dle jednoho novináře byl polibkem pro její mámu v hledišti. Byl to však polibek, který Ivana poslala své mámě sedící doma, u televize v Šumperku.

Vzpomněla v tu chvíli na své basketbalové začátky, kdy ji máma přivedla na první trénink, na její podporu při každém utkání žaček, ligových dorostenek, reprezentace kadetek i juniorek.

Na to, jak ještě v Šumperku jezdila s celým družstvem na basketbalové kempy do Itálie, kde vařila pro všechny, a jak nosila výtečné čerstvé buchty holkám na pláž. Prožívala s Ivanou všechny úspěchy i neúspěchy, stejně jako každé její zranění.



Zvlášť po odchodu Ivany do Přerova a později do Brna byla její podpora časově velmi složitá, když při náročné práci ekonomky stačila jezdit do Brna na utkání a Ivaně pomáhat. Ivana, při režimu špičkové basketbalistky, totiž ještě studovala vysokou školu.

Maminka se těšila z jejích úspěchů i s celou rodinou. Já s manželkou nikdy nezapomeneme na zážitek, kdy jsme s paní Večeřovou sledovali u nás televizní přenos z finále ME 2005, kdy naše holky porazily Rusky o jediný koš.

Prožívali jsme ten přenos tak intenzivně, že se tomu snad podobalo jen semifinále letošního MS. Byly tam slzy štěstí a bolesti, protože Iva se v závěru utkání zranila a tento úraz se později ukázal jako velmi komplikovaný.

Myslím, že obdobné příběhy by mohly vyprávět všechny hráčky, které hrály na letošním mistrovství světa. Chtěl jsem tímto textem jen připomenout zásluhu těchto, zpravidla velmi skromných lidí, kterých si média obyčejně nikdy nevšimnou.


Libor Dvořáček
První trenér Ivany Večeřové