Pro OH v Tokiu bych udělal maximum! prohlásil při rozkrývání "slunečního pekla" v Baku Kamil Švrdlík

INTERVIEW S MULTIREPREZENTANTEM KAMILEM ŠVRDLÍKEM   Některá z těch čísel jako by se rekrutovala z jiného světa. Jen slavnostní zahájení včetně vystoupení Lady Gaga podle organizátorů vyšlo na 2,33 miliardy korun, což je víc než dvakrát překonaná částka za stejnou show pro londýnskou olympiádu z roku 2012. Celkově náklady včetně výstavby několika pohádkových stadionů a "olympijské vesnice" vyšly podle odhadů na zhruba 250 miliard korun, což znamená, že Česká republika by ze svého ročního rozpočtu mohla uspořádat jen pět takových akcí. A to přitom nešlo o celosvětovou veselici, ale "jen" o první Evropské hry pro 50 národů a nějakých 6000 sportovců ve 30 odvětvích. Přesto byly před zahájením vydány například zákazy pohřbů a svateb kvůli nezdržování dopravy a k tomu se přidaly i lecjaké další restrikce, ilustrující fungování ázerbájdžánského režimu, označovaného za autoritativní či diktátorský. Takové byly základní kulisy monstr podniku v Baku, který má být začátkem nové tradice kontinentálního sportu. O Eurohrách, vystoupení české mužské repre 3x3, obrovském vedru i nemalé touze po velké olympiádě v Tokiu Basketmag hovořil s multireprezentantem Kamilem Švrdlíkem, který na sebe v létě věší národní dresy v 3x3 i 5x5, a má tak štěstí, že jiná basketbalová odvětví zatím nejsou k mání.

Kamile, váš tým s kolegy Tomancem, Zachrlou a Zbránkem na 16členném turnaji 3x3 dosáhl na čtvrtfinále, kde podlehl pozdějším šampionům z Ruska. Skončili jste výhru od plné spokojenosti, nebo čtvrtfinále berete jako dostatečný úspěch?
Před turnajem jsme věděli, že o úspěchu bude rozhodovat až čtvrtý zápas, protože ve čtyřčlenné skupině se hrálo jen o umístění. Teď můžeme říct, že se semifinále bychom byli o něco spokojenější. Čtvrtfinále znamená, že jsme neudělali ostudu, ale taky jsme nezískali nic navíc.

Ve čtvrtfinále jste padli s na turnaji neporaženými Rusy. Byli podle vás hratelní?
Byli. Oni hodně zápasů včetně našeho vyhráli až v koncovce. Jedinou výhodu měli v tom, že se jim celý turnaj dařilo se stabilním procentem proměňovat dvojky zpoza oblouku. A tím to vyhráli.

I přes ten tolikrát zmiňovaný silný vítr od Kaspického moře?
Jo, udrželi to i tak. V každém utkání ty střely za 2 body dokázali proměňovat a to je ve 3x3 hrozná zbraň. Drželo je to v zápasech, i když se jim třeba nedařilo zpod koše. I s námi jednu dvojku dali v koncovce a už předtím dvěma otáčeli skore... Mimochodem, Rusové s sebou měli jako jediní ještě pátého hráče pro případ, že by se někdo zranil. Normálně tam s nimi i trénoval. Jen nevím, jestli by ho bývali mohli vyměnit jen těsně před turnajem, nebo i v jeho průběhu. (podle vedoucího týmu Michaela Kruka bylo možné 24 hodin před startem turnaje vyměnit jednoho hráče z důvodu zranění, v průběhu turnaje už to ale možné nebylo, na což doplatil ve čtvrtfinále domácí celek)



Váš tým byl sestavený jako ten v rámci možností nejsilnější. Na druhé straně v tomto složení jste toho před Baku mnoho neodehráli?
Přímo v téhle sestavě to byl jen jeden turnaj v Pécsi. Další akce se to kvůli různým omezením nás hráčů různě točilo. Je trochu škoda, že nám větší sehranost chyběla, ale zase bych se na to nevymlouval. Celkem jsme si sedli a hrálo se nám spolu docela dobře.

Narážím na slova vedoucího týmu Kruka, podle nějž vám oproti evropské špičce chybělo nějakých 10-15 zápasů v přípravném období.
Jistě, bylo by lepší znát se na hřišti jako Srbové, kteří si to hážou naslepo, a získají tak v zápase o pár bodů navíc. Rozhodně je rozdíl hrát spolu tři čtyři roky, anebo dva tři turnaje. Zásadní problém bych v tom ale opravdu neviděl.

Další věc - vy čtyři se celý rok zabýváte pětkovou hrou na profi úrovni v NBL a 3x3 se věnujete až v létě. V jiných týmech, což se týká třeba oněch Srbů, už jde prakticky o profesionální hraní. Poznáte na sobě, v čem konkrétně vás pětkové návyky brzdí?
Kvůli některým pravidlům a podobně jsou tam úplně jiné reakce než v pětkách. Vůbec se nesmí vypomáhat, protože to je pokaždé potrestané. Nebo vychytávky typu, že se ihned po výhozu za oblouk vrátí míč pod koš, to do sebe člověk musí dostat. V prvních zápasech se na to musí myslet, což naopak ti, co se tomu věnují pořád, nemusí, protože to mají zažité. Vím, že třeba domácí ázerbájdžánský tým si vzal Američanky z WNBA nebo odkud. Přijely rovnou na ten turnaj, jako že je to basket jako basket, ale pak koukaly, co se děje. (usmívá se) To prostě nejde jen tak přijít a začít to hrát.

Škrt přes původní plány na vítězství v základní skupině vám udělal shodou okolností další Ázerbájdžánci najatý Američan, který domácí tým dotáhl až k první příčce ve skupině...
To tedy udělal. My jsme o něm ale věděli už před turnajem a podle mě jim to spíš vyhrál jeden menší hráč, což byl pro změnu Litevec, který nehrál ani turnaj v Maďarsku, kde jsme je sledovali. Jejich hře dal jako rozehrávač řád.



Udělalo by nějaký rozdíl skupinu vyhrát a jít v osmifinále místo na Rumuny na Izrael a potom na Španěly, kteří v semifinále vyřadili i Srby?
To, že bude Izrael nejslabší, jsme si mysleli hned na začátku, kdy jsme viděli skupinu, na kterou jsme šli do kříže. Pak už by to ale asi rozdíl nebyl. Jestli Rusové, nebo Španělé, by pro nás moc neřešilo.

Před turnajem Michael Kruk řekl, že vás bral víc vyšších, těžších, silových, abyste mohli hrát hodně do koše. Přesto střel zpoza oblouku bylo zejména v některých zápasech poměrně hodně.
Bylo, bylo, protože všichni se soustředili na hlídání vymezeného území zevnitř a v některých zápasech se tam opravdu nedalo dostat. A musím říct, že jak se poslední turnaje před Eurohrami blížily tomu, že se hra pískala jako normální basket, tak tady se zase přitvrdilo a v některých zápasech dostat balon pod koš a zakončit odtud bylo skutečně těžké. Střel z vymezeného území se tak dalo vidět minimum. Ustupovalo se do šestky a někdy zůstávali kluci na perimetru úplně volní. Pak už skoro nechtěli střílet, ale možná to bylo lepší, s tím, že by se šlo na doskok, než se složitě probíjet do koše. S Rumunskem ve čtvrtfinále to přešlo až do "zápasu ve volném stylu", protože pod košem se různé zákroky pouštěly hodně.

Když porovnáte běžný zápas NBL a pak zmíněné čtvrtfinále s Rumunskem, jak by to po stránce tvrdosti, modřin a bolesti vyznělo?
V zápase NBL by při takové hře bylo odpískáno strašně moc faulů. Děly se tam věci, co by se podle mě i v 3x3 měly normálně pískat. Jakýkoli blok byl s nějakým kontaktem tělem, kdy obránce naskočil do hráče, a teprve pak ho blokoval. Sudí ale řekl, že dobrý a že vzal balon. Co se stalo dole, už neřešili. Pískat takhle v NBL, tak i při volnějším metru by hráč musel skončit vyfaulovaný.

Jak je vlastně možné, že tak tvrdá hra, navíc v tom vedru, co v Baku panovalo, nepřeroste i v nějakou potyčku nebo pěstní výměnu názorů?
Už k tomu nebylo daleko, ale ještě se to udrželo v nějakých mantinelech, protože potyčka by moc neřešila. I když někdy už šlo o extrémní situace. Takže to skončilo jen tím, že jsme do sebe strčili, nebo si něco řekli.



To "řekli" musíme trochu rozvést. "Fuckovalo" se hodně?
To celkem jó. Kdo se bránil s jedním tím holohlavým Rumunem, který vypadá jako vrahoun, tak ať jsem to byl já, Filip Zbránek nebo Roman Zachrla, tak jsme se s ním všichni "pofuckovali".

Říká hodně o kvalitě turnaje fakt, že už v osmifinále narazíte na úřadující mistry Evropy?
Oni možná měli smůlu, že měli ve skupině dva lepší týmy, tedy Slovince a Litvu, a skončili až třetí. Loni na Evropě byli doma nepříjemní tím, že jako starší hráči to hráli tím svým tvrdším stylem, víc na to spoléhali a asi tehdy byli na svém vrcholu. Teď už jdou trochu dolů, ale jsou pořád nepříjemní pro jakéhokoli soupeře. Když se jim tahle hra povolí, snaží se soupeře rozhodit. Je to pak už v soubojích spíš vzájemné vzpírání (než normální obrana) a tak to mohou hrát s kýmkoli.

Od začátku se hodně mluvilo o náročných klimatických podmínkách, vedru a větrnějším kurtu číslo 2. Jaké to tedy bylo?
My jsme na jedničce, která byla celá zakrytá a s tribunami všude kolem, hráli jen zápas s Andorrou. V tom kotli dole bylo sice strašné vedro, ale zase se tam našel i nějaký stín a nefoukal vítr. Na otevřené dvojce s nízkými tribunami už záleželo, kdy foukne od moře. A když fouklo, bylo zbytečné střílet. Nakonec to tak hrozné nebylo, jako horší jsme brali spíš to vedro. Když jsme třeba odpoledne hráli s Rumuny, na přímém slunku to pálilo tak, že se nás při nástupu uvádějící ptali, jestli do toho fakt chceme jít, jestli to má smysl. Bylo tam přes 40 stupňů, bez kouska stínu. Nic takového jsem ještě nezažil. Jen střídačku, tedy dvě židličky vedle sebe, zakrýval menší slunečník a mohli jsme si na sebe dát aspoň mokrý ručník. Jakmile se ale vlezlo do hry, stačilo pět vteřin a nedalo se to vydržet.

Jaký faktor jste používali proti spálení kůže? A prý jste měli k dispozici i ručníky s ledem...
Já jsem měl dobrý základ z dovolené, ale před zápasy jsme mazali asi třicítku. Každý tým navíc dostal takovou vaničku, která se naplnila studenou vodou, nebo se do ní nasypal led. Každý kdo vystřídal, což se dělo tak po půl minutě až minutě, si na sebe hned ten ručník vzal.



Na čem tedy záviselo, zda vůbec zvládnete dohrát zápas až do konce? Na hodně silné vůli?
Asi nejhorší to bylo s těmi Rumuny. Tam se ale hrálo hodně vyrovnaně a jakž takž se na to vedro zapomnělo. Bylo to vypjaté, trefovali jsme velké dvojky těsně před koncem i v prodloužení. A ty předchozí zápasy se zase hrály v pozdějším čase, nebo skončily dřív. My navíc byli připravení, nikdo nehrál třeba pět minut v kuse.

Kde jste se během dne ukrývali mezi zápasy?
V tom to bylo dobré, že se hrálo v rámci velkého komplexu a mohli jsme si zalézt do klimatizované místnosti.

Kam jste se dostali na jiná sportoviště?
Viděli jsme leccos. Dostali jsme se do města a koukli se i na spoustu dalších sportů - od juda, boxu přes BMX kola až po beach volejbal, který se hrál ve stejném vedru hned vedle kurtů na basket. Ve stejném areálu s námi byl ještě beach fotbal a vodní pólo a jinak na další sportoviště každých 10 minut jezdil autobus.

Jak se vůbec dal hrát beach volejbal nebo fotbal na tom rozpáleném písku bez bot?
My to taky nechápali. (směje se) Asi to předtím museli pokropit, ale ani tak to nechápu. Možná na fotbal měli takové jakoby ponožky, o kterých tam někdo mluvil. Anebo běhali hodně rychle. (smích) V těch teplotách to podle mě naboso nešlo vydržet.



I z hlediska návštěvnosti a celkového dojmu, jak vidíte budoucnost Euroher?
Ázerbájdžán se chtěl určitě předvést, brali to jako svátek a v podstatě olympiádu. Vybudovali celou infrastrukturu, sportoviště, vesnici a investovali do toho spoustu peněz, takže laťku nasadili hodně vysoko. Fakt nevím, kdo do toho bude schopen dát příště tolik peněz, aby se to udrželo na stejné úrovni. Celkově jsou Eurohry možností i pro některé neolympijské sporty, jak se prezentovat na velké akci. Asi se to i dál udrží, ale opravdu nevím, jestli na takové úrovni jako v Baku.

Turnaj 3x3 měl této basketbalové disciplíně udělat co nejlepší jméno, aby trojky byly přijaty na OH v Tokiu 2020 za oficiální sport. Povedlo se to podle vás?
Nevím, jak to ovlivní ty, co rozhodují, ale lidi podle mě z 3x3 byli nadšení. Ázerbájdžánci 3x3 doteď pořádně neznali a národní týmy na Eurohry sestavili až letos. Teď ale budou chtít pořádat i nějaké větší turnaje. Celkově si myslím, že 3x3 budoucnost má, protože tribuny byly plné.

Tak před dvěma třemi lety by vás asi ještě nenapadlo, že byste se mohl na olympiádu podívat s basketbalem, nicméně teď je vám 28 a Tokio tu bude "už" za pět let. Berete to jako reálnou možnost, něco, za čím půjdete?
(směje se) My jsme tak nějak doufali, že 3x3 bude už za rok v Riu, aspoň jako ukázkový sport. A už to by bylo krásné, přičemž rozhodnutí o tom ještě nepadlo - aspoň tak jsem to pochopil. A Tokio? Není zase tak daleko, aby nešlo se tam dostat. A pokud by se z 3x3 olympijský sport skutečně stal, určitě bych pro účast ba Hrách udělal maximum. Po zkušenosti s Baku, i když to nebyla klasická olympiáda, bych si to rád zopakoval ve větším měřítku.