Pokud by mě armáda potřebovala, bylo by to s námi už vážně zlé, říká ve válečném interview Ronen Ginzburg

INTERVIEW BASKETMAGU   Když před časem jmenoval trio Benda, Nečas, Sokolovský jako muže, s nimiž by šel do války, bylo to jedno z největších vyznamenání, jakých se jim mohlo dostat. Kouč, který ta slova vyřkl, o válkách něco ví. Dějiny jeho země jsou jimi protkány jako v málokteré jiné. Ronenu Ginzburgovi byly sotva 4 roky, když se v šestidenní válce Izrael úspěšně postavil Sýrii, Egyptu a Jordánsku. Už šest let nato Izrael v jomkipurské válce znovu porazil Sýrii a Egypt. A za dalších šest roků už musel narukovat do armády on sám. Nyní, v době nebývalého zesílení izraelsko-palestinského konfliktu, kvůli kterému lvi nemohli absolvovat přípravný turnaj v Izraeli, a izraelská reprezentace musí své domácí duely kvalifikace ME hrát v kyperském azylu, bylo proto téma speciálního rozhovoru, který vám nabízíme v původním znění i v překladu, dané dlouho dopředu.   

Trenére, po řadě let pobytu mimo domov, jak odlišné je pro vás sledovat nekonečný izraelsko-palestinský konflikt na dálku?
Je to určitě těžší. Když jsem doma, mám rodinu i všechny ostatní u sebe a je lehčí získat potřebné informace. Tady v Česku, když ve zprávách zaslechnu, že nějaké rakety dopadly na mé město, okamžitě běžím ke Skypu nebo beru do ruky telefon a zjišťuju, zda je doma všechno v pořádku a všichni jsou živí. V poslední době to pro mě bylo ještě těžší než dřív.

V Česku jste už osm let, je za tu dobu izraelsko-palestinský konflikt nejvyhrocenější právě teď?
Ano. Rakety Hamasu poprvé zamířily i na centrální část Izraele. Je to, jako kdyby ostřelovali Prahu, protože já v Izraeli bydlím v Tel Avivu.

Od července se boje ještě zintenzivnily. Jak velké obavy máte o rodinu a své nejbližší?
Abych to dal do perspektivy, šance, že vás zasáhne raketa, není velká. Je rozhodně větší pravděpodobnost, že vás srazí auto v Praze. Na druhé straně, když teď žijete v Tel Avivu nebo v některých dalších exponovaných oblastech, pomalu každé dvě hodiny musíte běžet do úkrytu a to rozhodně není příjemné. Když žiju takhle daleko, musím stále ověřovat, že všechno doma je v pořádku. Proto jsem v permanentním kontaktu s rodinou. Nemůžu ani říct, že bych neměl problémy, protože třeba s rodiči i s malým synem jsem je měl a musel jsem jim volat, vysvětlovat, že vše překonáme a vzít je i sem.



Znamená život v Izraeli, zvláště v takové situaci, jaká panuje teď, že jste v neustálých obavách a strachu, nebo na všechno musíte přestat myslet, abyste se z toho nezbláznil?
Snažíme se o tom moc nepřemýšlet. Někteří říkají, že žijeme stále na hraně. Čelíme mnoha rizikům, ale nějak jsme si na to zvykli. Když se na to ale dívám odsud, připadá mi šílené takhle žít. Nicméně i já si zvykl, a to počínaje rokem 1991, kdy ve válce s Irákem dopadly rakety na Tel Aviv. A mám i osobní zkušenost se vším tímhle z doby v armádě. Snažíme se o tom nepřemýšlet, ale někde vzadu v hlavě je to pořád.

Byl jste ještě kluk, když vaše země bojovala v těch největších válkách na konci 60. a na začátku 70. let. Máte přesto na tuhle dobu i nějaké silné osobní vzpomínky?  
Jistěže. V roce 1973 (rok jomkipurské války, kdy šlo Izraeli o holou existenci) mi bylo devět a ta doba nechala jizvu na každém, kdo ji zažil. Především se to týkalo mužů, protože tehdy jich zemřelo mnoho. I z konfliktů, které následovaly, si toho pamatuju hodně. Mně osobně se to pak všechno týkalo víc, když jsem byl kolem roku 1982 sám v armádě.

Co vás jako dítě nejvíc vystrašilo?
Když v roce 1973 syrská a egyptská vojska překročila hranice a my se doslechli, že už se dostala téměř do centrální části země. Další vzpomínka je z roku 1967, kdy jsme se běželi ukrýt při šestidenní válce. A pak byl zlomem rok 1991, kdy na Tel Aviv dopadly první rakety z Iráku. To by dřív nikdo nevěřil, že se může stát. Většina mých vzpomínek je tedy negativních.

Pamatujete si, kdy jste viděl z nebe padat první raketu?
Ano, to bylo v tom roce 1991. Ještě mi nebylo ani třicet. Zrovna jsem někde venku seděl s kamarádem a nemohli jsme tomu uvěřit. Po týdnu dvou jsme si na to nějak zvykli a už jsme se na to normálně koukali, jak přilétají další. A když naše patrioty ty irácké scudy ještě ve vzduchu sestřelovaly, vypadalo to jako ve hvězdných válkách. Bylo to efektní. (krátký úsměv)

Nezažít to, těžko si to jde představit... Přišla vaše rodina kvůli všem těm válkám i o některé ze svých členů?
Ztratili jsme hodně lidí během holocaustu, do konce druhé světové války to bylo kolem stovky lidí z širší rodiny. Ve všech válkách potom jsem přišel o dva stejně staré kamarády. Bylo to v roce 1982 a 1991. To není lehké překousnout, ale musíte žít dál. Od té doby jejich rodiny pravidelně navštěvujeme.



Jak vlastně blízko ke všem těm nebezpečnějším místům jako Pásmo Gazy v Izraeli žijete?
Přiblížím to na českých podmínkách. Řekněme posledních 14 let to bylo, jakoby rakety posílali z Bratislavy na Brno. A já bych žil v Praze. Takže nějaké dvě hodiny autem a spíš ještě míň. Tolik to trvá z Tel Avivu na jih Izraele, kam dopadaly rakety dosud. Od letošního července už ale střílejí i na "Prahu".        

Jde s tímhle skutečně žít? 
Nemáme jinou zemi. (usměje se) Tohle je prostě naše zem a my si na to museli zvyknout. A Izrael to ještě posílilo. V běžných dnech, kdy se nic neděje, fungujeme jako jakákoli jiná země, se vším dobrým i zlým. Když ale dojde na situace, jako je tahle, sjednotí nás to, chceme se všichni bránit a to je síla naší země.

Ve zprávách stále slýcháme, jak je situace vyhrocená a jak rakety létají z obou stran, třeba vy jste si ale prý vybudoval poměrně zvláštní přístup k tomu všemu, a když ohlásí, že Hamas vypustil rakety, místo do úkrytu zamíříte na střechu a sledujete, jak je systém Iron Dome (na spodním snímku) ještě za letu likviduje.
Tenhle systém máme od roku 2011 a neobáváme se díky němu tolik. A když spustí sirény, spousta lidí se nejde schovat, ale dívá se, jak Iron Dome trefuje rakety. Někdo by řekl, že to je šílenost, ale my si skrz tohle zlepšujeme smysl pro humor. Často to skutečně s humorem bereme, protože víme, že pokud bychom se tím stále jen trápili a báli se toho, nebude to dobré nejen pro nás, ale i pro naše děti a vůbec celou zemi. Je to třeba vždy brát ve správné perspektivě.

Samozřejmě přepokládám, že i vy jste si odsloužil povinné tři roky v armádě. Byla služba hodně náročná anebo i nebezpečná?
Rok jsem strávil, řekněme, v první linii. I když jsme se nedostali do bojových situací, nebylo to vůbec snadné. Být v osmnácti celý rok bez rodiny, často spát v malém stanu, někdy i měsíc v kuse, není legrace. Zase vás to ale posílí. Na vojenskou službu mám jen dobré vzpomínky, díky těm třem rokům dospějete rychleji než vrstevníci v jiných zemích. V osmnácti najednou nejste studentem, ale stanete se vojákem. A získáte tím velkou zodpovědnost, protože armáda má na své členy ohromné nároky. Bral jsem to jako dobrou zkušenost.



Když hovoříte o první linii, co si pod tím přesně představit? Kde jste byl vysazen?  
V době mé služby naše země zrovna neválčila. Já jsem ale byl vyškolený do boje, a pokud by nastaly nějaké problémy, musel bych u toho být. Většinu času byl ale klid.

Jak se pak celá tahle armádní zkušenost právě z Izraele promítla do vašeho basketbalového života?
Když jsem se poté vrátil zpět na basketbalové kurty, měl jsem ke všemu trochu jiný přístup. A vím, že jsou rozhodně horší džoby než práce basketbalového hráče. Vojančit je mnohem, mnohem těžší. Když si teď třeba hráči stěžují kvůli dvouhodinovému tréninku, poslal bych je na dvě hodiny do válečné zóny, aby věděli, co je skutečně drsné. Moje zkušenost mi také řekla, že musím pokračovat v tom, co dělám rád.       

V Izraeli po tříleté službě musíte chodit ještě i poté každý rok na několik týdnů na cvičení. Týkalo se vás to také?
Musel jsem, ale jako sportovec jsem byl víc zapojen ve sportu. Obvykle se takhle chodí až do 45. roku, ale někdy to může trvat i kratší dobu.

Podle statistik má vaše armáda kolem 175 tisíc aktivních vojáků a asi půl milionu rezervistů (populace země je něco přes 8 milionů). Pokud by se třeba nynější konflikt ještě výrazně zhoršil, mohl byste být do armády povolán zpět i vy?
(začne se smát) Kdybych byl povolán, byli bychom už opravdu ve velkých problémech. (rozesměje se) Už nejsem nejmladší, takže kdyby po mně chtěli nástup, museli by už Syřané stát na hranicích.

Nemusíte tedy ani informovat armádní úředníky, kde se právě nacházíte v zahraničí?
Ne, ne, ne. Dřív jsem musel, ale teď už ne.