Pocta dechberoucí show MVP Angely Salvadores

Byl to její zápas, zcela jistě nejlepší v její mladé kariéře. Na jeho konci však nenašla žádnou radost. Vysázet 40 bodů včetně 5 trojek ze 7 pokusů ve finále mistrovství světa, do americké obruče, do níž do té doby dala jakákoli hráčka na turnaji nejvýš 16 bodů (maďarská kapitánka Dubei v semifinále), držet tým nadpolovičním počtem bodů z 75, dokonce jej dotlačit k vedení - a nakonec prohrát o pouhé dva body, to je bolest, jakou jedna 17letá duše nemůže jen tak unést. A podle toho vypadalo i nekonečné zklamání MVP MS U17 Angely Salvadores.



174 vysoká španělská shooting guardka, jež měla na MS nejvyšší čísla týmu v bodech (20), doskocích (7,4), asistencích (3,6), ziscích (3,7) a pochopitelně i minutách (31), vykouzlila jedno z nejlepších individuálních představení v dějinách všech možných šampionátů bez rozdílu kategorie a pohlaví, o finálových zápasech a soupeři, jakým jsou USA, ani nemluvě.



Do té doby nastřílela Angela na MS nejvýš 22 bodů (Korejkám). A bylo jasně cítit, že na tenhle zápas čekala celý turnaj. Toužila prokázat svou extratřídu, již demonstrovala už v semifinále s Češkami asistencí na alley-oop po otočce ve vzduchu o 360, přihrávkami zadem v brejku nebo bez dívání z trojky pod koš.



Umí věci, co nezvládají ani mnohé ženy, a její vyspělý a suverénní projev by jí mohl závidět nejeden kluk, ve stejné kategorii i výš, ve Španělsku nebo kdekoli jinde. Fantastické čtení hry, ovládání míče, jeho vypichování soupeřkám, silný doskok i asistence, to všechno ji zdobí.



Plzeňské finále patřilo jen jí a zasloužila si ho vyhrát. Španělský server enCancha v oslavném textu "Dívka rekordů" (La chica de los records) hned také připomněl, že Angela překonala skoro všechny představitelné rekordy španělského i světového basketbalu. Jen několik nadpozemských představení včetně 51bodového výkonu Rickyho Rubia z finále ME kadetů v roce 2006 (tehdy šlo ale o eurokonfrontaci, navíc s dvojitým prodloužením) stále zůstává výš.



To všechno ale bylo na pohled plaše působící dívce po skončení plzeňského finále s USA fuk. Chtěla jen jedno - vítězství. A proto hned jak se závěrečnou sirénou posledním košem završila svůj 40bodový účet, složila své tělo na palubovku a jen nerada se nechala zvedat spoluhráčkami a členy realizačního týmu, kteří ji přišli ze zármutku zachraňovat. Na jejich slova podpory nijak nereagovala. Mlčela, ale vidět nebyly ani slzy. Její prázdný až skoro mrtvý pohled však hovořil výmluvněji, než by to dokázal ten nejsrdceryvnější pláč.



A když se pozdravila s americkými přemožitelkami, vrátila se na "své původní místo" pod košem a opět se složila na podlahu. A znovu tak pro ni museli přijít španělští činovníci.



Duchem nepřítomná pak byla i při medailovém ceremoniálu. Bez emocí převzala hodinky jako cenu pro MVP a členku All-Star a pak přišla ta největší tortura - tóny americké hymny. Angela ji celou prostála se sklopenou hlavou, s pohledem zabodnutým do země. Jako by stále odmítala přijmout realitu.

Skutečná válečnice.