Příběh Adama Číže: už po půli málem nevyšel ze šatny, dorazila ho tkanička a s útěchou přišel až další prokletý

HOVOR S HVĚZDOU PLAY-OFF NBL   Nepříliš trénovaní běžci po dokončení maratonu ten pocit znají velmi dobře. Pocit absolutního vyčerpání, kdy je člověku "na umření", kdy mnozí i zvracejí a několik dní se pak dávají dohromady. Když se ale do takového stavu dostane tělo trénovaného sportovce, už si tu intenzitu, jíž muselo projít, běžný smrtelník může jen těžko představit. I proto je docela pochopitelné, že ostravský playmaker Adam Číž ve výše popsaném stavu fyzické agónie neměl půl minuty před koncem druhého duelu čtvrtfinále šanci si uvědomit, že po zavázání tkaničky mu již zbývá zatraceně málo času na překročení půlky. Bohužel pro jeho tým z toho rezultovala osudová  ztráta... I když, těch osudových situací se v oné koncovce vyskytlo o něco víc.

Adame, tuším, že po takovém konci, jaký vás doma proti Děčínu potkal, jste musel být asi vzteky bez sebe...
Jo, bylo to tak. Šťastný jsem z toho nebyl. Ten konec dopadl dost šíleně...

Berete to jako velkou smůlu? Vrátili jste se do zápasu, ač hrajete prakticky ve čtyřech, měli jste dokonce šanci srovnat sérii a pak přijdou takové dvě zvláštní situace, co vás srazí k zemi jako direkt boxera.
Určitě to beru jako velkou smůlu. Všichni jsme na hřišti nechali úplně všechno. Ten zápas už jsme měli vyhrát, ale no? Nakonec jsme si to prohráli vlastními chybami. Minuli jsme hodně šestek, Riley Beaumont tam, tuším, nedal dvě, já taky na konci jednu a dvě netrefil po té smolné situaci ještě Adam Urbánek.

Pojďme na váš první smolný moment koncovky. Při nájezdu spoluhráče Coreyho Muirheada za stavu 72-71 80 vteřin před koncem přišel faul Landy, Muirhead spadl, ležel na palubovce, a když chtěl jít házet šestky, už jej sudí Dolinek vykázal na střídačku. Z jakého důvodu?
Já jsem to přesně neviděl. Sudí Dolinek nám ale řekl, že už vběhl do hřiště doktor a pak už ten hráč, kvůli kterému se to stalo, musí vystřídat. Sám jsem doktora na hřišti neviděl, takže nevím, protože jsem se snažil zvedat Coreyho. Pak jsme ho tedy vystřídali, a když jsme se podívali na lavičku, nikdo rozehraný, kdo by šestky mohl jít házet, tam nebyl. Trenér tak zvolil Adama Urbánka. Myslím, že to byla dobrá volba, těžko mu vytýkat, že nedal. Je to prostě velká škoda, že se to takhle stalo.



Adam Urbánek za celou sezonu odehrál jen pár minut v několika zápasech, šestky do té doby nestřílel žádné. Nikdo další skutečně naději na lepší nástřel mít nemohl?
Těžko soudit. Rozehraní byli jakž takž jen naši dva mladí pivoti, kteří ale nejsou velcí střelci. Adam naopak povoláním střelec je a na tréninku si myslím, že nemine šestku. Z hráčů, co byli na lavičce, je určitě nejlepší. Nemá toho ale moc odehráno, v tom utkání do té doby ani vteřinu, k tomu atmosféra vypjatého zápasu play-off, plná hala. Opravdu těžko něco vyčítat.

Posuňme se ke druhému málo vídanému momentu, tedy k vaší "tkaničkové" ztrátě 25 vteřin před koncem az stavu 74-75, kdy jste si při vývozu míče ještě na obranné půlce zažádal o přerušení hry, abyste si botu zavázal, a po novém výhozu jste už nestihl přejít do 8 vteřin půlku. Nejdřív řekněte, jak často se vůbec stává, že se boty rozvážou během hry?
(usměje se) Možná jednou za deset zápasů. Není to opravdu příliš vídaný moment. Abych to popsal: vyvážel jsem balon, Děčín mě tak jako celý zápas presoval už od výhozu, a já si najednou všiml, že mám rozvázanou botu. Než abych kvůli tomu nějak ztratil míč, radši jsem to ukázal rozhodčímu. Zavázal jsem si ji, ale už jsem si neuvědomil, že uběhl nějaký čas - ten zápas byl fyzicky enormně náročný. A jak jsem se pak uvolnil pro balon, dostal jsem se moc dozadu pod koš. To už si toho mizejícího času všiml Corey, který na mě zařval, ať rychle přeběhnu půlku. Já to vysprintoval, ale už jsem to asi nestihl. Díval jsem se na to ze záznamu a možná se to nemuselo úplně pískat. Přesto - byla to fatální chyba, co by se neměla stávat.  

V takovou chvíli si asi člověk neuvědomí, že by to zavazování měl posunout radši na útočnou půlku, kde ten časový pres není takový?
No, já nevím, jestli bych se s tou rozvázanou botou na útočnou polovinu vůbec dostal. Byl jsem pod tlakem obrany a nechtěl jsem si na tu tkaničku šlápnout, abych nespadl a ještě tam neztratil balon.

Zvláštní je, že si toho zbývajícího času nevšiml nikdo další z týmu?
No právě. My si tam hlavně vysvětlovali, co budeme hrát v útoku. Já říkal klukům, kde má kdo stát, a těch hrozících 8 vteřin nikomu nedošlo.

Už se vám někdy podobná ztráta, kvůli tkaničce, někdy přihodila?
Občas se stane, že se pod velkým tlakem půlka nestihne přejít, ale spíš je to v mladších kategoriích. Abych nekecal, tak i mně se to v mužích jednou za sezonu stane. Tady se to ale vůbec nehodilo. A pokud jde o tkaničky, příští záps si je už zavážu podstatně líp a udělám tam tři uzly. Teď mě to hodně rozhodilo.

Opavskému Martinu Gniadkovi v rozhodující chvíli prvního čtvrtfinále vyklouzne míč z ruky těsně před dunkem na prodloužení, vám se teď stalo tohle. Přitahují zápasy play-off tyto situace víc?
Asi jo. Všecno je to dané tou vyšší intenzitou hry. Obrany fungují lépe, více pracují i nervy. Shodou okolností s Martinem jsem se po zápase bavil a říkal, že jsme prokletí Ostraváci. (hořký úsměv)

Při absenci děčínského kapitána Houšky soupeř najednou neměl tu výraznou podkošovou výhodu, jakou měl ještě v prvním utkání. Nebo to platilo stále?
Ve druhém zápase jim výborně zahrál Jelínek, který dal 19 bodů. Ono přece jen je znát, že hrajeme pod košem s mladými kluky. Na druhou stranu oni doma zahráli výborně, strašně bojovali. Ať Leczo, nebo Koloničný odehráli hlavně v obraně super zápas. Těžko jim něco vyčítat. Celý tým hrál dobře, byl na pokraji sil, ale nevyšlo to. Takový je sport.

Už před sérií řekl Jakub Houška, že Corey Muirhead je v dolním postavení díky svému výskoku nebranitelný. Nemohli jste ho v tom vypjatém závěru využít dole víc?
Možné to je. My jsme to ale nehráli špatně, dařilo se nám pronikat ke koši a vyhazovat ven. Corey už taky úplně nemohl, a jak naši mladí podkošáci nejsou střelci, Děčín se dole ke Coreymu zatahoval, zdvojoval ho. A pro něj už to po těch 35 minutách bylo taky těžké se tam s nimi přetlačovat.

S tím souvisí i otázka, jak to hlavně vy čtyři hlavní plus Luděk Jurečka fyzicky dáváte, když při zápase hraném v takové intenzitě skoro neslezete ze hřiště?
Stálo nás to hodně sil. Po zápase jsme seděli v šatně a byli naprosto vyčerpaní. Já toho už v poločase, kdy jsme předtím stahovali náskok Děčína, hodně nalítal a už tam se mi trochu i zatočila hlava. Na záchodě jsem to o půli hodně dlouho vydýchával. Měl jsem strach, abych tam náhodou nevrhnul. Naštěstí se to nakonec nestalo. My jsme vlastně celý zápas dotahovali a to je v podstatě ve čtyřech hráčích hrozně náročné. A myslím, že lidi to viděli. My jsme na hřišti už málem odpadávali a všem se ten zápas musel líbit.

Není to už nebezpečné, hrát na té hraně totálního vyčerpání?
Těžko říct, možná ano. Vyloženě zdravé to nebude, ale dokud to jde, tak proč ne.