O Bartoň efektu, Jelínkovi Jr. a mužstvu v díře

Příští měsíc tomu budou čtyři roky, co jsem naposledy před letošním návratem oblékl zelenočerný dres Joventutu Badalona. Pamatuju si velmi dobře svůj poslední zapas: semifinále proti FC Barcelona, která se shodou okolností stala mým dalším zaměstnavatelem, kdy jsme celý zápas jenom dotahovali manko z nevydařeného vstupu do utkání 2-19. Byl to taky poslední zápas v zelenočerném pro Rudyho Fernandeze a trenéra Aita Garcia Renessese. První odešel do Portlandu, druhý nejdřív dovedl španělskou reprezentaci ke stříbru na olympiádě v Pekingu a potom podepsal lukrativní kontrakt s Unicajou Malaga, tehdejším týmem Jirky Welsche. Psal se rok 2008.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych znovu oblékl dres slavného klubu, který těžce na vlastní kůži zažívá ekonomickou krizi ve Španělsku, a to už od roku 2008. Mnohé se tu změnilo, ale některé věci zůstaly stejné. Hlavní sponzor už není DKV, který byl na hrudi hráčů Joventutu celé desetiletí. Vystřídal ho FIATC, katalánská pojišťovna.

Joventut už zdaleka není tím samým týmem, který jsem před pár lety opustil. Vystřídalo se mnoho hráčů, mnoho trenérů a soupiska byla každým rokem mladší. Badalona je totiž známá tím, že se tu hodně pracuje s mládeží. A poněvadž nejsou peníze na nákupy hráčů, klub musí hledat nové perly mezi svými.
 
Těžko se žije, když máte náročné fanoušky a tým nepodává výkony, které se žádají. La Penya se vždy porovnávala s těmi nejlepšími a je nesnadné spolknout pilulku reality. Joventut je už třetím rokem mimo play-off a letos se už od prosince mluví o jeho záchraně.

Někteří fanoušci už snížili svůj standard, bohužel většina pořád vyžaduje zlato ze stříbra, nebo možná spíš víno z vody. Já měl to štěstí, že jsem hrál za CJB v jeho nejlepší době, vlastně v nejlepší za éry Jordiho Villacampy, teď už přes deset let prezidenta klubu. Proto dobře vím, jak fanoušci reagují na úspěchy a neúspěchy. Život v zelenočerném holt není tak jednoduchý.



Teď bych rád posunul čas o dva měsíce zpět, do doby, kdy už se mnou nepočítali ve Fuenlabradě. Měl jsem před sebou pro mě dost neobvyklou situaci, a to vyměnit tým během sezony. Navíc to přišlo v dost nevhodnou dobu, na zacátku února, kdy mnoho dobrých týmů už má své kádry obměněné a doplněné. Většina klubů, co hledá posily, jsou celky bojující se špatnou dynamikou nebo špatnou bilancí a jejich prvním cílem je zachránit se.

S Fuenlabradou jsem ukončil kontrakt v úterý 14. února (ano, vybral jsem si Svatého Valentýna). A deset minut nato jsem měl na stole dvě nabídky. Jedna byla od Estudiantes a druhá od Joventutu. Oba týmy se pohybovaly ve spodku tabulky a bojovaly s negativní bilancí a dynamikou týmu. Estudiantes mi sice nabídli lepší kontrakt, ale počítali se mnou víceméně jako s dočasnou náplastí za chybějícího Jimeneze, který si právě zlomil prst a byl na měsíc a půl mimo.

Nabídka Joventutu se mi hned od začátku zamlouvala. Znamenalo to přestěhovat se zpět do našeho bytu v Barceloně, něco, co už bylo v našem plánu po sezoně. Trenérem týmu je Salva Maldonado, pod kterým jsem hrál ve Fuenlabradě minulou sezonu. Víceméně jsem znal všechny činovníky klubu, od prezidenta až po pracovníky a uklízečky. Dlouho jsem neotálel a zavolal jsem trenérovi, aby mi svými slovy nastínil, jaká je situace a co po mně vyžaduje, v případě, že podepíšu. Po dvaceti minutách jsem měl jasno. Zpět do zelenočerného a dojížděni z centra Barcelony přes reku do Badalony.

Přišel jsem do týmu, který měl bilanci 7-13 a nálada byla všeobecně dost pochmurná. Každý sice svědomitě pracoval, ale stačilo pár nezdarů a hned se klopily hlavy. Můj druhý den s týmem jsme měli poradu hráčů a trenérů. Všeobecně se mluvilo o zlepšení obrany a hlavně o větší obětavosti pro tým.

Joventut ani jednou nevyhrál na půdě soupeře (0-10) a to hodně poznamenalo psychiku hráčů. Navíc 2 porážky byly po prodloužení nebo až v posledních momentech zápasu. Na Joventut čekaly dva duely venku, s týmy Estudiantes a Fuenlabrada, které se nacházely ve stejné části tabulky.
 
Bylo vidět, že všichni hráči byli připraveni zlepšit fungování týmu a to se projevilo, hlavně v obranné činnosti. Vyhráli jsem 4 zápasy za sebou, z toho 3 venku, a z nejhorší obrany jsme přecvakli na jednu z nejlepších v lize.



Média hned využila situace a téměř veškerou "vinu" za proměnu týmu přisoudila mně. I přes ne příliš povedené zápasy. "Bartoňův efekt", "Bartoň jako talisman", tak zněly titulky článků veškerých médii.

Nechtěl bych být příliš skromný, ale přišlo mi, že se mi dávalo až moc zásluh za proměnu mužstva. Určitě jsem pomohl, ale myslím, že největší zásluhu na zlepšení měla týmová hra. V obraně se víc (a hlavně včas) pomáhalo, lepší obrana byla ve hře 1 na 1 a v útoku balon putoval z rukou trochu rychleji než předtím.

Nekteří hráči doslova vstali z mrtvých (Jeter, Van Lacke), další zůstali stejní, jiní se dokonce i trochu zhoršili (statisticky, jako příklad bych uvedl Davida Jelínka). Individuální výkony však nejsou ve vítězném týmu rozhodující. Každý zápas může mít jiného hráče, který zahraje v útoku a daří se mu.

Jeden zápas se dařilo Jeterovi, jiný odehrál výborně Van Lacke, potom to byl pro změnu Baez, nebo Williams. Prostě na konci zápasu nezáleží, kdo vstřelí body a kdo ne. Hlavní je to, kdo jde ze hřiště jako vítěz a kdo jako poražený.

Třeba Jelec Jr. doplatil na to, že se mu dostávalo méně minut (Van Lacke hraje stejnou pozici) a nevycházela střelba. I přesto David odevzdal své v obraně, kde většinou měl úlohu bránit nejlepšího střelce soupeře.

Kde laik vidí pouze čísla, tam se expert snaží hledat víc. Vždy je jenom otázkou času, kdy se hráčovi se správnou mentalitou začne dařit. V tomto momentě hrál Van Lacke lépe než David a proto dostával více prostoru. Každý trenér udělá cokoliv pro to, aby jeho tým vyhrál a vždy hledá co nejúčinnější recept na úspěch.



Já osobně jsem spokojen se svou rolí i minutáží. Nastupuju z lavičky, hraju většinou kolem 20 minut na pozici 3 a vždy hraju na konci zápasu, což je pro mě nejdůležitější. Vím, že trenér se mnou počítá, i když třeba odehraju jenom 17 minut.

Střelecky se trochu trápím, hlavně se z dálky, jsem si ale jistý, že se mi začne dařit. Ještě si trochu zvykám na nové systémy a hlavně na nové spoluhráče. Někdy se nečekaně dostanu ke střele a někdy naopak nepřijde nic, když si myslím, že přijde. Soustředím se na obranu a doskok, kde si myslím, že nejvíc můžu pomoct týmu.

Momentálně je naše bilance 13-16 (6 výher a 3 prohry od mého příchodu) a čeká nás dost těžký závěr soutěže. Porážky s Canarias doma a v Obradoiru nás odsoudily do hluchého prostoru tabulky, kde se pohybují týmy s minimální šancí na play-off, ale už bez strachu o záchranu. Čeká nás 5 zápasů, během kterých bychom měli ukázat, že změna v týmu nebyla náhodná a dočasná.

Již dva týdny laboruju s lýtkovým svalem. Ani nevím přesně, co se stalo, jestli se mi ten sval trochu natrhl a vylila voda... Prostě nemůžu přes 10 dní běhat a čekám, až se srovnám. Už se ale cítím dost dobře a doufám, že mi potvrdí, že jsem už na 100 procent připraven. Vynechal jsem totiž poslední dva zápasy (prohra o 23 ve Valencii a výhra doma o 22 proti Zaragoze) a tak doufám, že to byly jediné bitvy, na které jsem se musel dívat v civilu.

A co bude příští rok?

Podepsal jsem kontrakt pouze do konce této sezony a moc nepřemýšlím o budoucnosti. Za dobrých (dostatečných) podmínek bych se rád vrátil a byl v týmu od začátku sezony. To však bude záležet na obou stranách.


Zdraví vás
Luboš Bartoň #31