Nový lev Blake Schilb odkrývá svoji cestu k českému pasu, dění v rodině, vesnický sen a vše, co tu miluje

29 DNÍ DO EUROBASKETU - INTERVIEW S POSILOU LVŮ Z ILLINOIS    Jeho dvě dcery Jocelynn a Isabelle jsou Češkami už od narození. On sám se dočká až v 31 letech. Nebo tomu aspoň všichni kolem reprezentace věří. Nejspíš už jen dny tak dělí amerického "point forwarda" Blakea Schilba od získání českého pasu a tím i od šance nemálo posílit perimetrovou a střeleckou údernost národního týmu na mistrovství Evropy. Vše je teď v rukou úředníků ministerstva vnitra, jejichž posvěcení je třeba nejpozději do 28. srpna, kdy se uzavírají soupisky pro Eurobasket.

Potetovaný křídelník narozený v Illinois se "českou spojkou" stal hned na startu své profi kariéry, když v letech 2007-09 hrál pod vedením Muliho Katzurina za Nymburk. Právě během tohoto angažmá poznal svou osudovou ženu, s níž zůstal až dosud, a díky níž se teď přiblížil šanci podívat se v dresu lvího týmu i na mistrovství Evropy.

Mezi angažmá u Labe a letošním létem však uběhlo mnoho vody a Blake Schilb si tak stihl odkroutit 4 roky ve francouzském Chalonu, půl roku v CZ Bělehrad a naposledy sezonu a půl v Paříži. Před dvěma týdny pak podepsal roční kontrakt s eurocupovým Galatasarayem, který o něj měl údajně zájem už před několika lety.

Ve svých týmech po Nymburku (kde se jeden čas udržel jen díky rozhodnutí klubového prezidenta Jansty, který nesouhlasil s koučem Katzurinem, jenž chtěl Schilba propustit), už nebyl jen řadovým hráčem: v sezoně 2011-12 dovedl Chalon jako MVP z řad ligových cizinců a také jako MVP finále až k francouzskému titulu, když v play-off doručoval 17,2 bodu, 5,8 doskoku a 5,5 asistence. V následující sezoně v Eurolize, při své premiéře v soutěži, zapisoval 15,5 bodu, 4,6 doskoku a 4 asistence a byl i MVP 9. kola základní části.



V létě 2013 podepsal víceletý kontrakt s CZ Bělehrad, v jejímž dresu v Eurolize dosahoval průměrů 12 bodů, 3,2 doskoku a 3,5 asistence. Už v lednu však své srbské angažmá ukončil a posunul se do Paříže, již v uplynulém ročníku Eurocupu, kde tým vypadl až ve čtvrtfinále s Banvitem, sytil průměry 14,6 bodu, 4,7 asistence a 3,9 doskoku.  

Tohle všechno byl jen vstupní průlet kariérou 201 vysokého forwarda se schopnostmi guarda, který usedl do zpovědního křesla v trutnovském hotelu Davídek, aby odhalil detaily své české cesty i svůj již poměrně niterný vztah ke "kraji pod vrchem Říp".

Blaku, je to skutečně velká novinka, že byste se mohl stát posilou národního týmu...
To tedy je. Jde o velkou věc i pro mě a je pro mě ctí být součástí kempu českého týmu. Hrozně se z toho těším a je to pořád velmi čerstvé. Celý ten proces už nějakou dobu trvá a teď jsem konečně tady.

Napadlo vás někdy dřív, že byste mohl české občanství získat?
S ženou jsme svoji tři roky a jinak spolu žijeme už přes šest let. Dlouho nás zaměstnávaly především naše děti a o tomhle jsme nikdy nepřemýšleli. Když jsem byl osloven Českou federací, překvapilo mě to, a musím dodat, že jedno z těch příjemných. Stalo se to před více než rokem, kdy už koučem reprezentace byl trenér Ginzburg. Měl jsem to štěstí, že jsem pro něj hrál už v Nymburce. Tehdy byl asistentem, ale už jsme se znali. A když se mě tedy zeptal, zda bych ten proces vedoucí k získání občanství mohl podstoupit, rád jsem souhlasil a byl jsem nadšený.



Zajímalo vás hned, co to bude znamenat. A neměl jste i trochu obavy?
Jo, trochu, jo. Mám tady v Česku ale už rodinu své ženy, zdejší prostředí je mi blízké a zemi jsem si oblíbil. Byl jsem trochu nervózní z toho, že moje čeština pořád není nejlepší, i když naše starší dcera už mluví velmi dobře. Porozumění je pro mě OK, ale z mluvení jsem nesvůj.

Důležitou pomocí při získávání občanství byla přirozeně vaše česká manželka Barbora. Kde jste se vlastně potkali?
Stalo se to ještě za mého působení v Nymburce. Tehdy jsme hráli doma, tuším, s Prostějovem a ona dorazila do haly s manželkou spoluhráče Michala Křemena. A já se jen zeptal: "Kdo to je?" Načež Michal reagoval: "Ne, ne, ne, Blaku, neměj péči." (směje se) Později jsme si ale dohodli schůzku, a i když to zní jako klišé, byla to láska na první pohled. Líbil se mi Bářin přístup prakticky ke všemu a zvlášť ji obdivuju jako matku našich dětí.

Řekl byste, že je typická Češka?
Asi by se to tak dalo říct, ale pro mě zároveň "vyčnívala z davu". Dokud jsem byl "single" (nezadaný), všímal jsem si, jak jsou české ženy krásné, když jsem ale potkal ji, hned jsem si řekl: "Wow, to je kočka!" Líbí se mi na ní, že je chytrá a samozřejmě nebylo od věci, že jsme spolu mohli mluvit anglicky. Kdykoli jsme pak měli možnost trávit spolu volno, využili jsme to. Chodili jsme do kaváren nebo koukali na filmy, což už je teď při třech dětech dost těžké. 

Nemáte na sobě právě málo tetování. Je některé z nich spojené s vaší ženou nebo dětmi?
Na obou ramenech mám tetování, která se k dětem vážou. A na pravé paži mám něco, co je spojené s dcerkou Jocelynn, které je teď pět. Ona je tak?, je to něco úplně jiného. Nevěděl jsem, co znamená mít dceru, protože jako prvního jsem měl syna, kterému je teď 7. Když ale na svět přišla Jocelynn, změnilo to celý můj život. Jako otec jsem z toho trochu vyměknul. Od narození pro mě byla vším a "vydláždila cestu" své mladší sestřičce Isabelle, které teď bude rok. Už jsem si to zařídil, aby se rodina mohla přijet podívat na zápas v Brně s Japonskem a my zároveň oslavili první narozeniny Isabelle.



Co všechno už máte za sebou při procesu získávání českého občanství?
Za poslední rok jsem se sem musel třikrát vydat z Paříže, kde jsem tou dobou hrál, abych tu pracoval na všem papírování, které s tím v první fázi souviselo. Takže jsem vždycky přiletěl do Prahy a pak čtyři hodiny řídil do Frýdku-Místku. Velkou podporu jsem měl od Jirky Novotného, který mi pomáhal na straně České federace. A podílel se i kouč Neno. Poslední schůzka na ministerstvu vnitra proběhla, myslím, velmi dobře a snad brzy dostaneme dobré zprávy. Aby se to stihlo včas před ME, mohl jsem se stát členem týmu a měl možnost Česko reprezentovat. A taky abych mohl být s touhle výbornou partou kluků, v níž nechybí zkušení veteráni jako Jiří Welsch, Luboš Bartoň nebo Petra Benda, ani mladí kluci jako Tomáš Satoranský, Jan Veselý nebo David Jelínek. Je to vážně dobrý tým, který má slušnou šanci něčeho na ME dosáhnout. I za jeden den s týmem jsem poznal, že je hladový po úspěchu.

Kolik hráčů si pamatujete ze svého působení v Nymburce?
Tomáš Satoranský tehdy hrál za USK a bylo to ještě 17leté "dítě". Pořád ale provádí ty své bláznivé smeče. Petr Benda a Radek Nečas hráli se mnou v Nymburce. A když jsem je viděl, zdá se mi, že vůbec nestárnou.

Co jim už zvládnete říct česky?
Málo. (začne česky, aby už pokračoval v angličtině) Jak jsem řekl, porozumění mi jde, ale mluvení je těžší. Snažím se, ale kluci si pak ze mě dělají srandu, protože moje čeština s jiným akcentem zní trochu legračně. Je ale dobré se učit nová slova a být schopný s nimi mluvit.

Zkoušíte mluvit česky i na své děti?
Někdy jo. Ony na to ale ode mě nejsou zvyklé a jen se na mě tázavě podívají a křičí: "Tati, to snad ne! Zníš srandovně. Ty mluvíš česky!" A ženě se to taky líbí.



Musel jste kvůli získání občanství podstoupit i test z češtiny?
Ano, to bylo při mé poslední návštěvě. Na výsledek teď čekáme. Doufám, že jsem to složil. (směje se) Byl jsem z toho nervózní, nevěděl jsem, co mám čekat. Připravil jsem se ale, jak nejlíp to šlo. Očekával jsem poměrně náročné prověření, ale nakonec to nebyla taková hrůza.

Trávíte v Česku mezi sezonami hodně času?
Ano. Rodiče ženy žijí na severní Moravě a o prázdninách nebo někdy i ve volných dnech během sezony sem jezdíme.

Už se o vaši českou zkušenost zajímal někdo ze zámořských kamarádů nebo jiných hráčů?
Člověk to všechno v nové zemi musí přijmout za své. Být na to pyšný a být schopný se adaptovat na nové prostředí a kulturu. Musí se snažit poznávat tu zemi co nejvíc - jídlo, jazyk, svou rodinu, politiku i dějiny. Je to důležité, protože pak můžeš líp splynout s prostředím. Pokaždé se tu proto snažím poznat něco nového.

Co se vám tu zatím nejvíc líbí?
Na prvním místě bych jmenoval jídlo. To mi tu vážně chutná. Má velmi dobrou chuť. Moje žena doma vaří pořád a mně se moc líbí, jak jí to jde. Pak mám rád tu rodinnou atmosféru. Jak si každý s každým může promluvit a sdílet i některé velmi intimní věci. To je hodně důležité. A pak je to zdejší svoboda - můžu tu jít po ulici a každý se chová přátelsky. Není tu moc pouličního násilí, které tě může potkat v Americe. A lidi se o sebe navzájem zajímají, což je taky důležitá věc.



Umíte si už představit, že byste tu zůstal trvaleji?
Jistě. Říkám to ženě pořád, že až jednou skončím s basketem, najdeme si něco na venkově, zůstaneme tam a trochu zpomalíme. Za ty roky spolu to totiž zatím všechno běželo hrozně rychle.

Máte za sebou dvě euroligové zkušenosti - jednu s francouzským Chalonem a druhou s CZ Bělehrad. Jak rozdílné tyto zkušenosti byly?
V Chalonu se všechno muselo vybudovat od začátku. Museli jsme nejdřív vyhrát domácí titul a Euroliga pak byla velkou odměnou za všechnu tu tvrdou práci. Pro mě to byla vůbec první euroligová sezona a hrát tuhle soutěž jsem měl jako velký cíl. V Crvene zvezdě už to byl etablovaný tým, s hráči se zkušenostmi z evropských soutěží. Šlo o klub s bohatou historií a já se mohl stát její součástí. Navíc fanoušci se tam do toho ohromně pokládají. Byla to perfektní zkušenost, jen nešťastně skončila.

Vy jste z klubu odešel v půlce sezony. Co se stalo?
Jak říkám, šlo o nešťastnou situaci. Třeba s trenérem jsem dodnes v kontaktu. Řekl mi, že by si býval přál, aby to všechno dopadlo nějak jinak. Pro mě bylo tehdy nejdůležitější, abychom jako rodina mohli být spolu a měli na sebe i čas. Děti tam ale nemohly chodit do školy a doma jsme se ani nestihli moc vidět, protože jsem buď měl tréninky, nebo byl na výjezdech ven. Pro mě je ale důležité, aby rodina byla spokojená. Pak i já můžu podávat lepší výkony. 

Teď jste se čerstvě z Paříže přesunul do Galatasaraye Istanbul. Ten měl v minulé sezoně alespoň podle zpráv z médií dost finančních problémů a klíčový rozehrávač Arroyo odešel v rozehrané soutěži. Jak to v klubu vypadá nyní?
O minulé sezoně kromě zpráv z médií moc nevím. Teď se ale klub bude chtít vrátit do špičky turecké ligy a dojít daleko i v Eurocupu. Fanoušci už se ke mně hlásí přes Twitter, takže nadšení je tam znát. Myslím, že klub má teď i nový mladý management, který se chce vydat jiným směrem. A to je dobré znamení.