Na úsvitu El Clásica Luboš-B odhaluje zákulisí Barcy, důvod plešatosti Pepe Guardioly a ostudu pod koši

V předvečer třetího spektáklu ze čtyřdílného šílenství El Clásico posledních týdnů, v němž se na fotbalovém trávníku drtí nenávidění nepřátelé Barcelona a Real, pro vás exkluzivní blogger Basketmagu Luboš Bartoň odkryl dosud nezveřejněné příběhy i temná zákoutí ze života svého bývalého klubu, organizace pod permanentní veřejnou palbou a pokladu Katalánska. Detailně se tentokrát zaměřil na jeho ústřední, tedy fotbalovou sekci. Jenže i to, co se dotýká světa zpod košů, stojí víc než za to. Nyní už se - nejlépe s šálkem dobré kávy po dlouhém dni - nechte pozvat...

Moje poslední dny jako "Blaugrana"

Už uteklo víc než 11 měsíců od zápasu, kdy jsem naposledy oblékl modročervený dres jednoho z nejznámějších klubů na světě. Jednalo se o zápas v Alicante, v posledním kole základní části. Vítězství by nás posunulo na rekordních 31-3. Celý tým byl poněkud unaven z oslav euroligového titulu týden před tím, víc psychicky než fyzicky. S mužstvem necestoval Lorbek, poněvadž mohlo hrát jenom 12 lidí, a já byl už konečně připraven hrát.

Začali jsme výborně, Navarro dal snad všechny naše body v první čtvrtině, ale v defenzivě nám to skřípalo. Hlavně na pozici 4. Trenér mě poslal hrát právě na "čtyřku", kterou jsem celý rok netrénoval. Museli jsme hrát jenom 3 až 4 systémy, které jsem si zapamatoval při oddechovém čase. Nakonec jsem odehrál z celého zápasu něco kolem 15 minut, dal 9 bodů ze 4 střel (všechno za tři body) a hlavně jsem vymazal v poslední čtvrtině "ve fazóně hrajícího" Katalynase.

I když jsem hrál 12 minut z 15 na pozici 4 (můj normální post je 3), myslel jsem si, že jsem už ukázal, že jsem zpět nejen fyzicky, ale i herně. Po dlouhé sezoně, prosezené v civilu na samém konci lavičky, to byl pro mě moment, na který jsem dlouho čekal. Diváci v Alicante byli jako šílení. Po zápase to vypadalo spíš jako po rockovém koncertě, kde Ricky a Navarro byli samozřejmě nejžádanějšími  členy skupiny. Museli jsme odejít z haly druhým východem a hned naskočit do autobusu.



Tohle byl můj moment! Cítil jsem se jako součást týmu, který zvítězil v Copě del Rey, Eurolize a právě udělal historický rekord ligy. I když můj podíl na úspěchu v té sezoně byl minimální a spíš jsem jen trénoval s týmem - konečně jsem našel v nadupané sestavě svoje místo.

A pak přišla chvíle, na kterou jsem nebyl připraven. Trenér Pascual mi dva dny před play-off sdělil, že mě vybral jako obětního beránka - nebudu na soupisce pro play-off = sezona pro mě skončila. Bylo nás 13, nikdo zraněný. Nejhorší věc byla, že rozhodnutí bylo definitivní. I kdyby se nám zranilo pět hráčů, nemohl jsem nastoupit!

Zlost, nechuť, rezignace...

Čekal mě ještě minimálně měsíc trénování s týmem (víc taktiky než samotného trénování), poněvadž v klubu, jako je Barcelona, člověk musí vždy počítat s tím, že se bude hrát minimálně finále. První dvě kola to byla hladká záležitost - Canarias, ani Malaga nekladli velký odpor. Pak přišlo finále proti Caje Laboral. A najednou BUM! Nešlo to! Během 8 dnů jsme prohráli třikrát v řadě, pokaždé v poslední čtvrtině a ze sladké sezony, která mohla být historicky vůbec nejlepší, se stala hořká pilulka.

A následovala další doba temna. Vůbec jsem netušil, co má se mnou management v úmyslu. Skoro celý měsíc jsem jen čekal. V tomhle momentě jsem byl připraven snad na všechno. A pak přišla zpráva: "Barcelona neprodlužuje smlouvu s českým basketbalistou Lubošem Bartoněm. Klub děkuje za jeho profesionální práci vykonanou v období dvou sezon." Tečka!

Tohle byla moje poslední osobní zkušenost s velkoklubem, o kterém vám teď chci říct něco i z trochu jiné stránky.

Klub, hala a fanoušci

Český fanoušek, který nezná příliš poměry ve španělské lize, si asi představí, že Barcelona má všechno nej. Finanční zázemí je však asi to jediné. Barcelona hraje ve staré a "mrňavé" hale Palau, která má kapacitu jen 6 a půl tisíce diváků. Člověk by si taky myslel, že musí být pokaždé narváno - ale chyba lávky! Jakmile se nejedná o rivala zvučného jména, přijdou maximálně 4 tisíce. Volné lístky jsou ale beznadějně vyprodány! To znamená, že na zápas nepřišlo přes dva tisíce diváků, co vlastní permanentky. Zarážející? Ano. Ve fotbalovem klubu Barcelona? Nikoliv.



Basketbalová sekce je v klubu po fotbale druhá nejdůležitější. To znamená, že 80 procent je fotbal, 10 basket a pak je házená, pozemní hokej a zbytek. Až po dvou letech účinkování v klubu jsem se dozvěděl, že Barca má taky svůj volejbalový tým!!!!
Úžasné.

Fanoušci

Barcelona má velmi dobré fanoušky, ale bohužel ani tak se klubu nedaří, aby se vždy hrálo v naplněné hale. Barcelona se pohybuje na konci tabulky návštěvnosti nejen v Eurolize, ale i v ACB. To beru jako velkou hanbu klubu, který si hýčká nejkvalitnější soupisku v Evropě.

Barca má dva sektory fandů, tak zvaných Penyas, kteří povzbuzují tým i na zápasech venku. Mají svoje valné hromady, kterých se účastní i několik hráčů týmu, většinou těch nových.

Každý hráč i celý tým je pod drobnohledem médií, která jenom čekají, až Barca prohraje, aby mohla začít psát něco zajímavějšího než - Barca vyhrála podesáté v řadě před poloprázdnou halou. Tlak je obrovský, a jakmile se nedaří, tak se zdvojnásobuje. Pamatuju si, že jsme v mé první sezoně prohráli dvakrát za sebou a zdálo se, že to je konec světa.

Na konci dne však záleží jen na jedné věci - jak se vede fotbalovému mužstvu!!! Jestliže mluvím o obrovském tlaku na basketbalový tým, tak si ho teď zestonásobte!!! Tam někde se víceméně pohybují fotbalisté Barcy a samozřejmě jejich hlavní trenér.

Není žádnou náhodou, že Guardiola teď (spodní snímek) vypadá o 10 let starší, než když podepisoval smlouvu před téměř třemi lety (prostřední snímek), a ztratil skoro všechny vlasy. Mohl bych to přirovnat k prezidentovi USA, který žije pod neuvěřitelným tlakem po dobu 4 až 8 let!



Fotbal vs. Basket aneb Velký bratr vs Malý bratr

Ať šlo o štěstí, nebo něco jiného, já jsem podepsal smlouvu v době, kdy fotbalová Barcelona "měnila cyklus". Ve fotbale končili Ronaldinho, Deco, trenér Rijkaard, v basketu trenér Ivanovič a víceméně polovina týmu. V předešlé sezoně Barca zaznamela 0 titulů a byla tak považovaná za jednu z nejhorších v historii. Že byla Barca druhá? To nikoho moc nezajímalo. V basketu to samé. Finále ACB a záchrana Euroligy pro příští ročník byla jenom slabou náplastí.

Tlak v klubu byl v té době obrovský. Barcelonismo žádalo kůži každého, který se jenom trochu znelíbil místním "cules" (obyčejným fanouškům Barcy). Prezident Laporta musel bojovat o svůj post celé léto. Eto´o, jeden z nejlepších útočníků desetiletí, taky.

Jako trenér přišel Guardiola, bývalý hráč Barcy, a čekalo se, co bude. Tým byl poskládaný z velkých talentů a veteranů - Messi, Eto´o, Henry, Xavi, Iniesta, Pique a další -, ale nevědělo se, jak jim to půjde, navíc proti velkému očekávání.

A následovala sezona, která se nedá překonat - 6 titulů!!!!! Absolutní šílenost. Poslední měsíc v sezoně byl na Camp Nou vždycky takový dav turistů, že nešlo ani pořádně projet branou. V té době jsme si my, baskeťáci, opravdu připadali jako malí bratři našich velkých fotbalových sourozenců. Náš ligový titul, který přišel měsíc po konci fotbalové sezony,  skončil v nekonečném stínu trofejí ze zeleného trávníku.


Tak zase brzy nashledanou
Luboš Bartoň