Muž rekordů Kokoškov o zoufalství z Čechů, koučování LeBrona a o šanci stát se prvním eurotrenérem v NBA

INTERVIEW BASKETMAGU   Je to jeden z nejzajímavějších koučů, jaký se v nymburské hale mohl objevit. Dvaačtyřicetiletý srbský lodivod gruzínského národního týmu Igor Kokoškov je totiž doslova mužem rekordů. Na kariéru trenéra se dal už ve 24 letech, poté, co těžká zranění při autonehodě ukončila jeho slibnou hráčskou kariéru. V roce 1995 si tak zapsal první primát, když byl prý vůbec nejmladším koučem jugoslávského basketbalu. Brzy získal zkušenosti i u reprezentace a už čtyři roky od startu trenérské dráhy se stal asistentem na University of Missouri, jako vůbec první Evropan v divizi 1 NCAA. Za rok už jej najali jako asistenta LA Clippers, což z něj udělalo pro změnu prvního cizince dějin, který takovou pozici v NBA získal na plný úvazek.  

Po třech letech v Městě andělů si jej vybrali Detroit Pistons, kde asistoval Larrymu Brownovi i u titulu v roce 2004. Zlomový byl pro Kokoškova rok 2008, kdy přesedlal do Phoenixu, a zároveň převzal gruzínskou reprezentaci. Tu dvakrát v řadě dotáhl na ME a především za to se mu dostalo nejvyššího vyznamenání od prezidenta země. V roce 2010 získal americké občanství a letos na jaře přijal další výzvu, když přišel posílit realizační tým Cleveland Cavaliers. Tehdy ovšem ještě v týmu nebyl nový kouč David Blatt, ani senzační letní posila - LeBron James.

Ve 42 letech má tenhle srbský trenér už hodně slušné curriculum. A kdo ví, tenhle ambiciózní chlapík možná ještě předběhne všechny evropské veličiny a stane se prvním eurokoučem v roli hlavního v NBA. Však už jím před dvěma lety tak trochu i byl!

Před středečním zápasem Gruzie s českou reprezentací Igor Kokoškov přislíbil, že po jeho skončení bude k dispozici na rozhovor. A svůj slib i po drtivé porážce dodržel. Nyní vám rozpravu nabízíme jak v českém překladu, tak v originálním znění bez titulků.



"Pro nás to byl velmi důležitý zápas, plný emocí. Dali jsme si dva cíle: prvním bylo vítězství, a pokud bychom měli prohrát, tak kvůli lepšímu rozdílu ze vzájemných zápasů do 11 bodů. Bohužel jsme nedosáhli ani jednoho. Vyhrál ale lepší tým, Češi dominovali zápasu v každém ohledu. My jsme hráli špatně, nechali jsme soupeře dát příliš bodů zpod koše a ve špatně fungujícím útoku jsme poztráceli moc míčů, přičemž přechodová fáze Čechů byla vynikající. Někteří jejich hráči je podrželi, trefili velké střely a Satoranský zahrál skvěle, což jsme i očekávali. Češi vyhráli zaslouženě a já jim k tomu gratuluju," řekl na úvod Kokoškov k duelu se lvy. A pak už došlo i na další témata.

Trenére, už první vzájemný duel byl velkým taktickým soubojem, který patřil vám. V Nymburce se vše ještě znásobilo. Jak důležitou roli tyhle taktické šachy sehrály?
V obou utkáních tam bylo hodně strategických prvků. My jsme museli skrýt své slabiny a využít své silné stránky, což je vždy úkolem kouče. Trenér soupeře odvedl skvělou práci. V prvním utkání jsme byli my agresory, hráli jsme aktivně a Češi se museli bránit. Tady to bylo přesně obráceně. Češi na nás tlačili celý zápas a my se jen snažili najít nějaký rytmus a získat dílčí momentum, což se nám ale nepovedlo - v obraně, kde jsme domácí nedovedli zastavit, ani v útoku. Hodně mě štve, jak jsme tu zahráli, Češi ale zápas skutečně ovládali.

S Gruzií jste už dvakrát za sebou postoupil na ME, teď máte třetí šanci. Co to znamená pro tuhle zemi a co pro vás osobně?
Jsem opravdu rád za celou zemi, že se to povedlo. Gruzínci basketbal milují, na každý zápas doma chodí mezi sedmi a deseti tisíci diváků, a tenhle zápas z Česka se přenášel živě v televizi. Federace odvádí opravdu skvělou práci, aby se hráči mohli soustředit jen na basketbal. Jsem u reprezentace šest let a za tu dobu tým zaznamenal velký progres. Má velkou budoucnost a já jen doufám, že postoupíme i na náš třetí Eurobasket. Gruzie je basketbalově malá země, s nevýznamnou domácí ligovou soutěží, kdy většina reprezentantů působí v zahraničí. Každý rok nám navíc někdo chybí. Letos to jsou Hickman, Markoišvili a Šermadini, což jsou velké ztráty. Vidíte, že naše zápasová rotace je hodně úzká a závisíme na šesti sedmi hráčích.

Strávil jste už spoustu let v NBA. Kolik ze svých zkušeností z nejlepší ligy můžete využít při své práci u reprezentace?
Basketbal je jen jeden. Já se samozřejmě snažím využít všechny své zkušenosti a znalosti, které mám i z jugoslávské a srbské školy, protože původem jsem Srb. Zároveň mi pomáhá i těch posledních 14 sezon strávených v NBA. Jistě, pravidla FIBA jsou trochu jiná a v evropském basketbale je lepší pohyb míče a je tu i o něco víc dobrých střelců. Pro mě osobně i mou rodinu je to zároveň velká oběť, když jsem v létě na dva měsíce pryč, ale zase mi to něco dá a zlepšuju se jako trenér. Je to výborná zkušenost. Evropský basketbal miluju a tohle angažmá pro mě udržuje kontakt s evropským prostředím. Jsem teď koučem v NBA, ale zůstal jsem Evropanem.

V čem konkrétně vám NBA pomohla se zdokonalit? Asistent českého národního týmu mi prozradil, že váš playbook (seznam herních systémů a signálů) je neskutečně rozsáhlý. Je to důsledek vašeho působení v zámoří?
Ano. Pracuju v NBA, ale evropský basketbal sleduju stejně intenzivně jako zámořskou soutěž. Musíte využít to, co cítíte, že se vám hodí z hlediska vaší sestavy. Náš gruzínský tým se mění každé léto. Loni na ME jsme byli týmem dominantně hrajícím z perimetru, letos s Pachuliou zase hrajeme zpod koše. Jako kouč musíte být flexibilní a přizpůsobovat strategii a skladbu vašich systémů podle předností své sestavy. A já se přirozeně snažím využívat všechny znalosti, co jsem načerpal za všechny ty roky v NBA. To znamená u Pistons pod Larrym Brownem a Flipem Saundersem, nebo později ve Phoenixu pod Alvinem Gentrym, kde vedení Stevea Nasha bylo zase něco úplně jiného.

Mají hráči v národním týmu čas za těch pár letních týdnů vstřebat všechny vaše systémy? Nebo jim je dokonce posíláte předem?
Ne, neposílám napřed nic. Vtip je v tom, že osa našeho týmu je celých šest let podobná a náš hlavní rozehrávač Tsintsadze už přesně zná terminologii a mou filozofii. Já vždy začínám od rozehrávače a Tsintsadze tak už vše potřebné zná, což nám mnohé usnadňuje. Jak tedy začneme první přípravný kemp, jen si oživujeme, co jsme dělali rok zpátky.



Jak vás napadlo využít obranný systém box and one na Tomáše Satoranského?
Udělali jsme to ze zoufalství, abychom ho nějak vyřadili ze hry. My jsme to nikdy nepoužili ani v NBA, a ani já sám to nepoužíval, tedy s pár výjimkami u týmu Gruzie v posledních letech. Proti Satoranskému to ale dávalo smysl.

Pojďme za Atlantik. Po pěti letech ve Phoenixu vás na konci uplynulé sezony najali Cavaliers. V té době jste ale ještě netušil, že vám tam pošlou i nového head coache Davida Blatta a pak dokonce LeBrona Jamese...
S Davidem Blattem jsme se utkali na ME 2011 v Litvě. Je to vynikající trenér, který basketbalově vyrostl tady v Evropě, a on sám se považuje za evropského trenéra. Uvidíme, já jsem otevřený všemu, což jako profesionál i musím být. Snad teď Cleveland - se svou vylepšenou soupiskou - bude mít i větší šance, možná i na titul. LeBronův příchod změnil celý tým hodně.

V zámoří o vás mluví jako o ofenzivním guru. Už máte nachystané nápady, jak Jamese využít lépe, než tomu bylo při jeho první štaci v Clevelandu?
Každý tým vede jen jeden trenér, a to ten hlavní. Všichni asistenti mu jen pomáhají a předhazují různé náměty a nápady, ale hlavní musí dělat finální rozhodnutí. Blatt je velmi dobrý trenér po stránce útoku, ví, co potřebuje, a asistenti mu musí jen sloužit a podporovat ho. Blatt podle mě bude v pohodě. A LeBron James? Každý dobrý hráč vás jako trenéra inspiruje. LeBron může hrát jakoukoli pozici od 1 do 5 a bude schopen zahrát, cokoli po něm budeme chtít. A zahrát to dobře.

Jde si představit něco lepšího než mít možnost trénovat nejlepšího hráče planety?
O tom není sporu. Legendární kouč Nikolič říkával, že trenéři se učí od hráčů stejně jako hráči od trenérů. A LeBron inovoval nebo změnil náhled na spoustu věcí v basketbale.

Pro mnohé je David Blatt oním prvním NBA head coachem z Evropy. Kvůli jeho americkým kořenům jej však stále za Evropana považovat nelze, navzdory mnoha letům působení na starém kontinentu. Na toho skutečně prvního se tak stále čeká. Často se mluví o Messinovi nebo Obradovičovi, ale při vaší dlouholeté zkušenosti se zámořskou ligou, nemohl byste to být právě vy?
Nikdy nevíte. Jako kouč musíte být hlavně připravený, až to přijde. Správné načasování je to klíčové. Uvidíme, co mi život přinese. NBA je mým džobem a už jsem jednou vlastně byl provizorním head coach ve Phoenixu, po odvolání Alvina Gentryho před dvěma lety. Tehdy jsem tým v podstatě vedl. Takže člověk musí být připravený a možná to vyjde. Nebo to bude někdo jiný. V Evropě je spousta skvělých trenérů. Spahija teď přišel jako asistent do Atlanty, Messina je v San Antoniu a tak dále. Basketbalový trh se sjednocuje. Já jsem teď spokojený s tím, kde jsem. A jestli se ta příležitost naskytne, snad budu připraven. Anebo bude první někdo jiný. Možná můj syn Luka bude lepším trenérem než já.

Vypadá na to?
Ne, je to ještě kluk. To byl jen vtip. (směje se)