Mladá neústupná koučka Marina, dcera legendy Boži Maljkoviče, o otci i revoluci, již zažehla doma v Srbsku

INTERVIEW SE SUPER KOUČKOU    Vymyká se všem měřítkům. A nejen v rodném Srbsku. Už proto, že na loňském mistrovství Evropy žen hlásila signály z lavičky jako jediná trenérka mezi patnácti - výhradně staršími - chlapy. Sama je totiž stále ve věku, kdy by sama mohla hrát, a nikdo by se tomu nedivil. Pořád teprve 32letá Marina Maljkovič je prostě unikátem. Pozornost samozřejmě poutá především tím, že jejím otcem není nikdo jiný než čtyřnásobný vítěz Euroligy a trenérská super legenda Božidar Maljkovič. Její geny tak byly dány už dávno před narozením. Jenže snad právě proto se chtěla z nepřekročitelného tátova stínu co nejdřív vymanit. A ač by se to na pohled zdálo jako zhola nemožné, podařilo se. A velkolepě.

S koučováním začala už jako teenagerka a příslušnou školu vystudovala v 21 letech! A pak to šlo ráz na ráz. Brzy se dostala k vedení dospělých ženských týmů a již v roce 2007, to jí bylo šestadvacet, jí svěřili ligový Vršac. A ona s ním hned získala dva tituly. A vzápětí další čtyři s Partizanem. Skládaly před ní ocenění, pršela chvála, to hlavní však teprve mělo přijít. Když loni dobyla se Srbskem senzační čtvrté místo na Evropě, stala se hvězdou. Brali ji do televize, fotili do časopisů. Způsobila revoluci v srbském ženském sportu. A nejen o tom bude hovořit v následujícím exkluzivním rozhovoru, který by stejně dobře jako v angličtině zvládla ve francouzštině, neboť v zemi galského kohouta dříve působila a loni se tam vrátila, tentokrát jako kormidelnice prvoligového Lyonu. 



Marino, loňským postupem do semifinále ME jste dosáhla se srbskou reprezentací historického úspěchu v éře samostatnosti. Jak to právě ženskému basketbalu ve vaší zemi pomohlo?
Posledních deset patnáct let jsme byly v opravdu bídné situaci. S ženami jsme se ani nedokázaly dostat na ME, nemluvě o MS. Takže vůbec kvalifikovat se na Eurobasket 2013 znamenalo velký úspěch. Konečné čtvrté místo spustilo v našem ženském basketbale svého druhu revoluci. Musely jsme mnoho změnit. Teď máme mladý tým a musíme do něj přivést další nové hráčky, s nimiž se budeme chystat na další mistrovství Evropy.

Před tím ovšem přijde ještě MS v Turecku, jaký pro něj máte cíl?
My si cíle nemůžeme dávat. V tenhle moment by to pro náš mladý tým z malé země nebylo rozumné. Osobně mám jen ambici bojovat nejlíp, jak to půjde, což se třeba nepovedlo první den turnaje tady v Karlových Varech (kde se rozhovor uskutečnil) proti Kanadě. Chceme tak jít krok za krokem a snažit se vybudovat dobrý tým pro příští ME.

Jste trenérka, navíc velmi mladá. Máte pocit, že jste otevřela dveře i pro prosazení dalších trenérek v nejvyšším patře evropského basketbalu?
To bych si určitě přála. Ano jsem mladá, je mi 32, ale koučuju už dlouho. Vlastně už od osmnácti. Takže ač mladá, mám už za sebou dost trenérských zkušeností, v klubech a nyní i v seniorském národním týmu. Určitě bych chtěla dát naději a povzbudit všechny bývalé hráčky i všechny ženy, které se v Evropě kolem sportu pohybují, aby se na koučování daly.



Šampioni NBA ze San Antonia nedávno jmenovali Becky Hammon dokonce asistentkou. Kdy k něčemu podobnému dojde i v Evropě?
NBA není tím, čím je, náhodou. Bylo to výborné rozhodnutí, ke kterému Spurs gratuluju. Především chovám velký respekt ke kouči Greggu Popovichovi a musím říct, že po tomhle jmenování se ještě zvýšil. Doufejme, že Evropa, Euroliga otevřou oči, protože NBA tímhle dala skvělý příklad toho, že v ženském basketbale je spousta vědění a v Evropě by tohle měli jen zkopírovat a vložit. (Maljkovič tu použila počítačovou terminologií)

Byl na vás otec Božidar, který je evropskou trenérskou veličinou, po loňském úspěchu na ME hodně pyšný?
Byl, a nejen po loňském úspěchu. Každý kolem basketu ví, že nebyl dvakrát šťastný, když jsem začala s trénováním, už kvůli mému zdraví, protože ví, čím si každý kouč musí projít. Ale pyšný byl, a to už i ty roky předtím, kdy jsme s Partizanem dosáhly spousty úspěchů a čtyřikrát v řadě vyhrály ligu. To znamenalo ohromnou změnu v ženském basketbale i v celém sportu v naší zemi.

Mluvíte s otcem po každém svém zápase se srbskou reprezentací? Je k vám hodně kritický a snaží se vás obdařovat mnoha radami?
O basketu samozřejmě mluvíme, o všem od Euroligy po WNBA, to je povinnost a u nás doma se tomu nedalo nikdy vyhnout. Pokud jde ale o rady, tak ty mi nedává. Oba jsme hodně silné individuality, a stejně jako on není ten typ, co by rady dával, já nejsem tou, co by je poslouchala.  



Přete se často?
To ani ne...

Vy si ale svoje řeknete.
No jasně! A táta to velmi dobře ví. Nejen teď, kdy už jsem něčeho dosáhla, ale ani v době, kdy jsem za sebou měla sotva tři čtyři roky, mi tak nevnucoval svoje názory. Dobře ví, že bych to nevzala.