Mike Taylor: ďábelský skokan, tvůrce historie NBA s hvězdnou nocí v MSG i muž, jejž o job obral Iverson

Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Dobře to ví i Mike Taylor, chlapík s kopií jména reprezentačního asistenta lvů a vizáží, pro kterou byste si ho lehce spletli s jiným Mikem z rozehrávky českého mistra, nyní již ex-nymburským Lenzlym. 188 vysoký pointguard a neskutečný skokan a dunker, jehož první slova v interview s Basketmagem směřovala k Bohu, toho má za sebou v 26 letech už poměrně dost. Po dvou letech na Chipola College si ho vzala Iowa State z divize I v NCAA. V sezoně 2006/07 se uvedl jako její nejlepší střelec s 16 body, ale škola se s ním už po roce rozloučila, a to po trojím porušení zákona, jakými bylo podle informací AP například poničení pokoje na univerzitní koleji nebo trable s neregistrovaným autem. Mike se tak vrhl do NBA D-League, odkud byl jako vůbec první hráč v jejích dějinách draftován do nejlepší ligy...

Na čísle 55 si ho v roce 2008 vzali Blazers a vyměnili do Clippers. Tam v 51 zápasech zaznamenal průměry 15 minut, 5,7 bodu a 2,1 asistence. A hlavně 35bodovou show proti Knicks v Madison Square Garden. Ani to, ani další skvostné akce mu však delší než roční angažmá v LA nezajistily. V létě 2009 pak ještě bojoval o štaci u Grizzlies, ale tam měl zase jinou smůlu.   

Proto se vydal do Evropy, odkud se po roce a půl v CZ Bělehrad (angažmá skončilo během jeho zranění, kdy klub v tíživé situaci potřeboval i šetřit) opět vrátil do D-League. Za měsíc byl ale zpátky v Evropě, a to ve Veroně. Minulou sezonu už strávil v Kavale, týmu čtvrtfinalisty řecké ligy. A o tom dalším vám rodák z Chicaga poví již sám.



Miku, proč jste si pro pokračování své kariéry zvolil Nymburk?
Především musím poděkovat Pánu Bohu, který je světlem mého života. Bez něho bych tu nemohl být. Dalším zásadním důvodem byl osobní hovor s koučem. Toho si velmi vážím, že to nešlo jen přes agenta. Trenér mi popsal, jak skvělý tým a skvělou sezonu tu naposledy měli. A chtěli by na to navázat. Když jsem si udělal vlastní průzkum a promluvil s agentem, poznal jsem, že jde o výborný klub se vším všudy. Nebylo co dál řešit.   

Prý jste před časem zdejší trenéry zaujal při utkání Nymburka s vaší Crvenou Zvezdou v Last 16 Eurocupu (v Pardubicích měl Taylor 19 bodů, ale i 8 ztrát, doma už jen 6 bodů). Mohlo to mít takový účinek?
Na začátku své páté profesionální sezony už chápu, že na hřišti nereprezentuju jen svůj tým, ale taky sám sebe. Když jsem tehdy hrál proti Nymburku a přišel do arény (v Pardubicích), říkal jsem si, že je fakt krásná a cítil jsem se tam skvěle. Navíc jeden z mých kamarádů seděl při zápase v hledišti, což mě ještě posílilo. Netušil jsem, že by to tehdy mohlo něco znamenat, ale na nové angažmá se těším.

Jak moc při tom vstupním telefonickém hovoru kouč Ginzburg mluvil o herní strategii a stylu Nymburka?
Řekl, že hraje ve vysokém tempu, každý jeden přechod do útoku. A s tím jsem v pohodě. I to mě přimělo k podpisu. Jsou tu výborní střelci na každé pozici. A kouč taky zmínil, že tu minulou sezonu hráli přes 90 soutěžních zápasů, což je víc než v základní části NBA. To všechno, včetně VTB ligy, mě sem vtáhlo.



Prý máte velmi rychlý start s míčem. Měřili vám někdy třeba hladkou stovku?
Ne, to nikdy. Ale je fakt, že na rychlosti makám každý rok, každé léto. Pak je i všechno jednodušší. A k tomu běhání, na střední jsem běhal spíš delší distance, jako třeba na 1600 metrů (1 míle). Žádné drily na rychlost tam nebyly.

Takže nemáte představu, jak blízko k Usainu Boltovi byste mohl být?
(smích) Přál bych si být někde kolem jeho časů. To bych pak ale asi nehrál basket.

V Crvene Zvezdě to bylo vaše první evropské angažmá. Při vědomí, jak složitým obdobím klub procházel poslední roky, jak těžké bylo pro vás přejít tam ze zámoří?
Když jsem přišel, bylo to po mé sezoně v NBA. A ten přechod..., no, první měsíce byly hodně těžké. Chtěl jsem se vrátit do Ameriky prakticky každý den. Ale nerad se vzdávám, tak jsem se kousnul. Mluvil jsem i s matkou, která mi řekla, že jsem tam z nějakého důvodu. A tím je stále se zlepšovat. Tak jsem to vzal i já. Postupně jsem přestal volat domů a míň jsem si telefonoval i s kamarády. Chtěl jsem se prostě zbavit stesku po domově. A nějak jsem to zvládnul. Hlavní bylo, že jsem byl otevřený všemu novému. Chtěl jsem poznat novou kulturu i životní styl.  



Co bylo při této přivykací periodě nejtěžší?
To, že jsem byl pryč od rodiny. A to trvá, protože mám teprve dvouletého syna. On roste, začíná mluvit a dělá všechno možné, o co já přicházím a ještě budu přicházet. Ale jsem tu, abych mu dal lepší život do budoucna. Všechno co dělám dnes, nemusí být vidět hned, ale v budoucnu bude. A on bude mít lepší dětství, než jsem měl já.

Takže za ty dva roky jste syna téměř neviděl?
V létě ano. A minulou sezonu za mnou přijeli asi na měsíc do Řecka. Byl to můj nejlepší měsíc toho angažmá. Jinak jsem ale sám a to je strašně nepříjemné. Beru to ale jako oběť, kterou musím snášet jako profesionální basketbalista.

Přicházíte z další složité destinace, z Řecka, které teď prochází doslova očistcem. Jak jste to zažil vy osobně, na kurtu i mimo?
Po stránce basketbalu to bylo jedno z nejlepších období. Kouč tam byl skvělý a já si nemohl přát lepšího. Měl pochopení a vycházeje z řeckého zázemí byl i jakýmsi učitelem, až skoro druhým otcem. Dozíral na to, abych byl správný profík, abych v hale byl před tréninkem a zůstával i po něm. Tým byl perfektní, každý mě přijal, a dařilo se nám. Ovšem život... Řecko jako takové je krásná země, ale tohle období se všemi ekonomickými problémy, s vládou v těžkostech a tak dále... Třeba jeden měsíc stávkovali taxikáři a žádného jsem tak nemohl sehnat. Jindy zase stávkovali popeláři a celé ulice byly plné odpadků, že se ani nedalo nikde zaparkovat. Na to se zvykalo hodně ztuha, ale dal jsem to. Moji řečtí kamarádi mi říkali, že nedostali zaplaceno už čtyři měsíce, ale sám bych si nechtěl stěžovat. Zažil jsem i dobré věci.   



Jakým problémem byly opožděné výplaty?
Záleží, jak k tomu kdo přistupuje. Nikdo včetně kouče nedostával výplatu včas. Měli jsme týmovou schůzku a rozhodli se, že budeme hrát hlavně za sebe. Čím víc výher, tím lepší angažmá můžeme získat napřesrok. Já k tomu takhle přistupuju rád, jsem týmový hráč. V takové situaci hraju pro svou čest a důstojnost a taky pro rodinu.   

A teď ještě k vám a NBA. Jaké šance si dáváte do budoucna?
Po pravdě momentálně se tím nezabývám. A budoucnost se teď těžko odhaduje. Chci jen každý jeden den dosáhnout toho nejlepšího, čeho jsem schopen, a když nadejde vhodný čas, dám tomu šanci. Teď je ale mým jediným zájmem působení v Nymburce.

Vy už ale máte v nejlepší lize něco za sebou.
Strávil jsem sezonu u Clippers. Pak jsem šel do přípravného kempu v Memphisu. To byla doba, kdy tam byl Allen Iverson, a já jsem se stal posledním, koho ze sestavy "odřízli". A nechali si Iversona. Kvůli tomu ale nemůžeš být naštvaný, když vezmeš, co má za sebou. Jen těch trofejí pro nejlepšího střelce... A tak jsem odešel do Crvene Zvezdy. Rozhodl jsem se vybudovat si jméno v Evropě, kde se hraje taky skvělý basket. Moc mě to tu baví. Celkově tu v basketu panuje hodně odlišná psychologie.



Ještě jedna zajímavost, když jste naťukl srovnání Ameriky s Evropou. Bogdan Tanjevič, jeden z velkých evropských koučů, nedávno zostra sepsul trenéry z NBA, které až na výjimky moc neuznává. Vy můžete už líp srovnávat, pokud jde o používané herní strategie a další věci. Jaký je váš názor?
Hlavní rozdíl je míra talentu a dovedností. Když vezmeš hráče jako Durant, James nebo Bryant, těm stačí podat balon a nechat je dělat to, co umí. Pak už záleží na nich, jestli využijí mismatch v obraně, nebo co se rozhodnou udělat. Takové hráče nemusíš koučovat. Jak můžeš koučovat někoho, jako je Kevin Durant, který v útoku dokáže úplně cokoliv? Právě v tomhle vidím velký rozdíl. Takový hráč může buď skórovat sám, nebo vytvořit pozici pro jiné. Tady v Evropě je v útoku téměř každý v pohybu, zapojený do systému. Využívají se tu výhody vzniklé z pick and rollů, z pořádně postavených clon. V NBA stačí těm hvězdám dát jen balon a nechat je...

...sázet trojky jako na olympiádě.
Jo, přesně tak.




Petr Hamták