Místopředseda ČBF reportérským TV očkem Final-4

Stál uprostřed hřiště a vedle soklu s trofejí zpovídal šéfa Euroleague Basketball Jordiho Bertomeua. Jindy zase musel v přesně vymezeném limitu během zápasové přestávky rychlým trojdotazem vylákat nějaké moudro od kouče Obradoviče nebo Pianigianiho. Ke všem se musel dost ohýbat. Místopředseda České basketbalové federace, už několik let komentátor Final-4 pro Eurolegaue.TV a čerstvě i zápasový reportér Jiří Zídek, který před tuctem let v Mnichově sám poznal, jaké to je držet nad hlavou trofej pro vítěze soutěže. I když tehdy vypadala docela jinak.

Jiří, jak jste zvládl svou novou reportérskou TV roli při Final-4?
Vlastně to bylo podobné jako minulé roky, kdy jsem taky pracoval pro Euroleague.TV, jen letos jsem nekomentoval ty druhé zápasy dne pro ČT (v minulosti 1 zápas hracího dne komentoval pro Euroleague.TV a jeden pro ČT), ale dělal jsem v nich reportéra utkání taky pro Euroleague.TV. To znamená, že jsem před utkáním, v poločase a na konci měl na krátký rozhovor oba trenéry. Po finále to pak byli trenér vítězného Panathinaikosu Obradovič a MVP Diamantidis.

Jak na tohle všechno vypadala vaše příprava?
V pátek před oběma semifinále byla velmi detailní. Byli jsme v hale 14 hodin, od deseti od rána až do půlnoci. Procházeli jsme každou minutu a sekundu přenosu, kde bude jaká reklama, kde bude předtočené video. Probíralo se, kdy kdo vstupuje do přenosu, kolik vteřin má kdo na to, aby něco řekl. Vážně velmi detailní, věnovalo se tomu ze strany Euroligy hodně času a energie.

Jaké to pro vás bylo, najednou stát "na druhé straně řeky" a z hráče se stát reportérem, zpovídajícím aktéry zápasu? Tedy neodpovídat, ale ptát se?
Už pět let dělám komentování, ale pokládat otázky není žádná sranda. Nejhorší je v poločase se ptát trenéra prohrávajícího týmu. Tam jsem si uvědomil, jak je to těžká situace, že někdy otázky reportérů nevypadají zcela na místě a odpovědi trenérů jsou podrážděné. Samozřejmě tam trochu nervozity z mojí strany bylo, abych se nedotkl něčeho, o čem by nechtěli mluvit.



Jak jste k tomu tedy přistoupil, volil jste radši decentní, méně nebezpečné otázky?
Pokládal jsem obecné, jak jsem to cítil. Základem ale bylo to, že jsem seděl nahoře u stolku s komentátory a celý přenos poslouchal. Kolega Johnny Rogers, který komentoval, mi dával i papírky s poznámkami, když si něčeho všiml. Během poločasu jsem si tak napsal dva tři body, o čem se komentátoři bavili, a na to se snažil zeptat. Šlo ovšem o maximálně tři otázky, to je asi minuta. Trenéři mají v tu chvíli tři minuty do začátku druhé půlky, což je docela složitá záležitost se tam vmísit a vejít.

Které všechny trenéry a hráče jste za dva hrací dny zpovídal?
V semifinále Obradoviče, Pianigianiho, ve finále Blatta a zase Obradoviče.

Kdo byl nejsympatičtější, nejpřístupnější?
Myslím, že Obradovič, z kterého jsme s Johnnym měli původně jako z impulzivního trenéra obavy, byl úplně v pohodě. Asi nejkomunikativnější byl ale trenér Maccabi Blatt. Pianigiani ze Sieny, která v posledních minutách první půlky v semifinále přišla o vedení, byl naopak trochu popuzený povinností odpovídat.

Je v tyhle momenty nějaké plus, že jste bývalý vítěz a osoba z oboru, ze hřiště?
Myslím, že jo. Hráči určitě respektují bývalého hráče. A řekl bych, že i trenéři. Třeba se mu snaží i pomoct, že se s ním budou bavit víc, než se "standardním reportérem". Nevím, kdo si mě pamatuje, kdo ne, ale třeba Johnny Rogers hrál asi patnáct let v Evropě, má dva euroligové tituly s Panathinaikosem (pod koučem Obradovičem), hrál všude možně. Ten je asi víc rozpoznatelný než já.

O čem jste mluvili na půlce hřiště s šéfem Euroligy těsně před startem finále?
Mohl jsem mít tři dotazy, takže jsem ho zeptal na průběh Final-4 po předchozí dramatické sezoně, na atmosféru v hale a pak jsem mu předal slovo, aby oznámil, že příští Final-4 bude v Istanbulu. Nechtěl jsem se třeba ptát na jeho predikci finále, protože to je taková hloupá otázka.

Byla tahle nová reportérská zkušenost dobrá?
Určitě. Hlavně jsem získal respekt k zápasovým reportérům. Někdy to není legrace vstoupit do zápasu, když se danému týmu nedaří, aby ten respondent byl naladěn na příjemnou notu.

Ještě ke komentování zápasů pro Euroleague.TV. Je to hodně jiný přístup, než na jaký jste zvyklý z České televize?
Je to asi odbornější, jde o euroligovou televizi a tu si předplatí asi jenom fanoušek basketbalu, takže to je basketbalově velmi erudované. Zmiňují se specifické věci, není to prostě pro širší publikum.