Lukáš Palyza - Obrana mé generace: O štěstí, odkazu Johna Ofoegbu, Američanech a patriotismu Španělů

Poslední dobou se rozmáhá názor, že na sobě čeští mladíci nepracují dost tvrdě a stačí jim, že hrají NBL. Já osobně s tímto názorem moc nesouhlasím. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že situace každého mladého hráče, který se snaží propracovat do týmů Mattoni NBL, je hodně složitá.

Je to otázka pro jednotlivce, aby se sám zamyslel nad tím, jestli obětuje maximum svého úsilí a svých možností tomu, aby mohl rozvíjet své basketbalové dovednosti. To si musí člověk uvědomit sám, a proto můžeme jen těžko soudit, jaká je pravda.

Je spousta věcí, se kterými se hráč musí vyrovnat. Není to jen přijít na trénink a jít zase domů. Je třeba přemýšlet o tom, co dělám, a to je asi v dnešním basketbalu ta nejtěžší věc. Běhat a skákat umí skoro každý a spousta starších hráčů vám dnes řekne, že je to o hlavě, chytrosti a uvažování.

Samozřejmě musím přiznat, že každý hráč by mohl dávat basketbalu víc času, o tom není sporu, ale ze své zkušenosti vím, že rozhodují i jiné důležité faktory, který ovlivňují basketbalový růst jednotlivce. Jmenoval bych tyto 4 body:

1. MOTIVACE

V dnešní době je velice těžké se prosadit v týmech jako Pardubice, Nymburk, Prostějov. Je to dáno ambicemi, které tyto kluby mají. Kromě toho, že disponují kvalitními zahraničními hráči, sází také na neméně dobré tuzemské hráče (25leté a starší) a tak příliš mnoho prostoru pro růst mladých talentů nezbývá. Tyto kluby, jež patří mezi TOP 5 ligy, se snaží zapojit i mladší hráče, ale ti si příliš nezahrají a tak musí hledat náhradu třeba v nižších ligách.

Můj názor je ten, že momentálně nejlepší variantou pro mladé talenty jsou kluby jako USK Praha nebo Opava. Vybral jsem tyto dva kluby, protože jsou schopny hrát o slušné pozice do play-off, ale zároveň se dá říct, že si na zapojení mladých ČESKÝCH (v případě Opavy i slovenských) hráčů do každého zápasu v docela slušných rozměrech zakládají.

Prostě jim věří a dávají prostor k tomu, aby z nich jednou vyrostli kvalitní hráči pro reprezentaci. Příkladem můžou být třeba Čarnecký, Pumprla nebo Kotas, kteří už dnes patří k oporám reprezentace. Dalšími týmy jsou samozřejmě i Svitavy a Plzeň, ve kterých hraje spousta mladých hráčů, ale bohužel zatím se v lize spíš snaží adaptovat a na play-off moc pomýšlet nemohou.

2. VZDĚLÁNÍ

Každý člověk by si kolem 20 let měl uvědomit, co vlastně od života chce. Každý hráč, který má zodpovědné rodiče, je veden k tomu, aby dokončil úspěšně střední školu, popřípadě, pokud s tím klub nemá problém, pokračoval ve studiu na vysoké škole. Basketbalová kariéra je totiž příliš krátká a vsadit vše na jednu, basketbalovou kartu a riskovat třeba těžké zranění a následný život bez vzdělání a sportu by se mohlo komukoli nemile vymstít.

Skloubit oboje určitě jde, nicméně je třeba obětovat určitý čas škole na úkor basketbalu. V českých podmínkách to bohužel není o tom, že si za patnáct let hraní vydělá hráč tolik peněz, aby finančně zajistil další čtyři generace své rodiny. Určitě je lepší, když se po skončení sportovní kariéry má člověk o co opřít, a dokáže dál produktivně fungovat a ne jen žít nějakou dobu z prostředků, které si vydělal basketbalem.

3. KOMUNIKACE S TRENÉREM (i realizačním týmem)

Vybral jsem i tento bod, protože si myslím, že by každý nováček nebo mladý talent v týmu měl vědět, jaká je jeho role. Může být občas frustrující, když trenér stáhne mladého hráče ze hřiště, aniž by chyboval a vsadí na zkušenější harcovníky, což je ale naprosto pochopitelné. Asi se všichni dokážeme vžít do situace, kdy tým potřebuje vyhrát, a kouč chce mít na hřišti prostě to nejlepší, co má.

My mladí pak občas řešíme věci typu: "Proč mě sundal, když jsem tam nic nezkazil?!" Proto by měl každý vědět, jestli je jeho role momentálně taková, že: za A) sbírá minuty, za B) hraje pouze za rozhodnutého stavu, nebo za C) trenér se ho snaží zapracovat, ale ve vypjatých koncovkách to ještě prostě nejde.

To pomůže mladému hráči, aby zůstal nohama na zemi a nekladl si zbytečně přehnané cíle, ale naopak také nerezignovat, když si dva zápasy nezahraje tak, jak by si představoval.

Dál musím zmínit, že mladí hráči jsou hodně kritizovaní za nevyrovnanost výkonů. Proti tomu se nedá nic namítnout, určitě tam výpadky jsou, ale v této sezoně můžeme vidět, že dva nepovedené zápasy po sobě může mít na kontě i takový hráč jako je Corey Muirhead, což si dovolím tvrdit, je jeden z nejlepších a nejlépe placených hráčů v NBL.

Je asi snem každého hráče, aby podával v každém zápase excelentní výkon, ale v dnešním dynamickém basketbale, si myslím, že to není moc reálné. Každý občas zaznamená nějaký výkonnostní výpadek, ale co si myslím, že je mnohem důležitější a na co by se měl brát větší zřetel, je to, jak je schopen se s tím psychicky vyrovnat a zareagovat v dalším zápase.

Každý hráč musí zůstat optimistou, zapomenout na neproměněné střely, ztráty, hloupé fauly a musí se koncentrovat na to, co bude dál. Tu přihrávku, která skončila v zámezí, už stejně nijak nevezme zpátky.

A tímto se pomalu dostávám k bodu číslo 4 a tím je:

SKLADBA MANČAFTU

Měl bych mluvit jen za mladíky, ale tohle se týká nejen jich. Najít si svou pozici a uplatnit své přednosti, to je asi jedna z klíčových věcí pro každého hráče. Každý se musí umět přizpůsobit danému týmu. Prostějov sází na Litevce a Poláky, Ostrava a Pardubice mají ve svém týmu po třech hráčích ze severní Ameriky. Všichni mají odlišný styl hry. Tam, kde vám Polák devětkrát z deseti situací přihraje, Američan devětkrát smečuje nebo zakončuje.

Každý vyznává jiné pojetí basketbalu a proto je tu trenér, aby si hráče zkrotil a přizpůsobil tomu, co si myslí, že je nejlepší varianta herního stylu pro daný tým. Nicméně prosadit se v takovém národnostním mixu a k tomu podávat vyrovnané výkony nebo dokonce být lídrem a odsunout zahraniční hvězdy na druhou notu je velice složité.

Je to hodně o štěstí. Takový T. Satoranský dostal šanci, chytil ji za pačesy a dneska hraje španělskou ligu a je členem národního týmu mužů v 19 letech. Otázka ale je, jak by dopadl, kdyby se potkal na USK v jednom roce s Mylesem McKayem, nebo by třeba basketbalově vyrůstal vedle Mikea Mitchella v Ostravě. Jestli by tu šanci dostal, nebo by seděl na lavičce a tleskal americkým posilám na rozehrávce.

Ale jak říkám - štěstí měl, šanci dostal a dnes můžeme říct, že toho ještě jako teenager dosáhl víc, než oba zmínění dohromady - tím, že momentálně pravidelně nastupuje v týmu Cajasol Sevilla.

Teď se jen naskýtá otázka: "Co když tu máme takových Satoranských víc, "jen" ale potřebují dostat 22 a půl minuty na zápas v 17 letech?"

Bohužel dnešní trend je spíš takový, že kluby radši angažují hráče z NCAA, které považují za tahouny, posily a budoucí lídry. Příkladem toho může být situace v Ostravě před pár lety, kdy jsme měli v klubu Johna Ofoegbu.

Byl to velice dobrý hráč, atletický, měl dobrou střelu ze střední vzdálenosti. Vynikal bloky a smečemi, které jsme dlouho neviděli, ale byl to taky namyšlený člověk, který někdy ani nepozdravil spoluhráče na tréninku a tvářil se na všechny jako na nějaký basketbalový odpad z Česka. Jenomže v tu dobu byli v týmu také dva dnešní top čeští hráči Zbyněk Pospíšil a Petr Bohačík, kteří herně strádali.

Nedostávalo se jim takové podpory jako naší tehdejší americké posile. Ofoegbu nepůjčil balon, hrál hodně na sebe. Dodnes si pamatuju některé zkušenější hráče, jako třeba Jardu Prášila, který se jako kapitán snažil mluvit s trenérem, aby se začalo hrát kolektivněji, protože jsme z toho byli všichni nešťastní.

Také si pamatuju, že jsem se s ním několikrát bavil a sám mi před sezonou řekl, že chce hrát co nejvíc, aby se jednou dostal do nějakého pořádného klubu. Proto možná taky ty naštvané obličeje pokaždé, když měl jít střídat.

Pokud si dnes uděláme srovnání Bohačík + Pospíšil versus Ofoegbu, tak se snad ani nemusíme bavit o tom, kdo má větší přínos pro český basketbal. Ofoegbu nikde a kdyby jeho minuty tehdy dostali naši dva dnešní reprezentanti, nikdo by se nezlobil. A výsledek?

Ani Prášil, ani Pospíšil, ani Bohačík už v Ostravě dávno nehrají. Nechci říct, že za to všechno mohl jen John Ofoegbu, ale nějaký podíl na tom mít bude. Ne vždy, ale často to bývá tak, že si čeští hráči musejí vydobývat důvěru trenéra a pozici v týmu mnohem intenzivněji, než kdejaký Američan, který třeba jen na sezonu zavítá do naší republiky.

A ať chceme, nebo ne, jediný cíl 90 procent Američanů v naší lize je, aby si nahráli slušné statistiky a šli za penězi pryč. Ke klubům nemají ani zdaleka takový vztah, jaký mají Češi. Je jen pár výjimek, mezi které se řadí třeba Levell Sanders, který zůstal v Česku několik let a vytvořil si k českému basketbalu výborný vztah. Je schopen se podřídit týmu, hrát kolektivně a takových je strašně málo. Kvalitní obrana a kolektivní pojetí přeci jen moc ve statistikách vidět nejsou.

A toto všechno ovlivňuje růst hráče jako jednotlivce, který si s tím musí umět poradit, jinak nehraje a sedí na lavičce. O jednoduchou záležitost určitě nejde. A pokud má takový problém hráč v nejlepších basketbalových letech, tak těžko můžeme uvažovat o tom, že mladý talent, který ještě nemá ani dvacet let, bude schopen s takovou situací něco udělat.

Nechci být brán jako odpůrce všech hráčů z amerického prostředí, přicházejících do naší ligy. Poslední dobou jsou tu i výborní hráči, kteří se týmu umí podřídit a patří mezi hvězdy ligy: například Hatcher, Hampton, Muirhead a mohl bych pokračovat. Myslím ale, že by se českým borcům mohlo dostat trochu víc podpory a neměli by vysedávat na lavičce ve prospěch zahraničních hráčů v takovém měřítku, jako je tomu dnes.

Jsou vyrovnané zápasy třeba mezi Nymburkem a Prostějovem, kdy člověk nevidí pomalu žádného Čecha na hřišti, a to je škoda. Samozřejmě nejsem naivní a nemyslím si, že týmy, které prahnou po trofejích z nejrůznějších soutěží, budou mít v základní rotaci tři teenagery, na to nemají místo ani čas.

Ale taky nikdy nezapomenu, jak jsem v 16 letech odjížděl ze štace z Malagy, a bylo mi řečeno: "Celý týden ses nám líbil, uvažujeme, že bychom tě angažovali (do mládežnické akademie a nižší ligy), ale musíš zvážit jednu věc. Na tvůj post máme stejně starého španělského reprezentanta, který má taky ke dvěma metrům výšky, a my vždycky dáme šanci jemu, a to i když budeš třeba o trochu lepší než on, protože on je Španěl a ty ne."