Lubošův blog: Nepřemýšlet! Nepočítat! Neujídat se!

 

Zdravím čtenáře Basketmagu, tentokrát s příspěvkem, který se bezprostředně týká mé aktuální situace. Každý člověk, který se pohybuje kolem sportu, dobře ví, že pro sportovce není nejhorší porážka, nebo špatná forma. Jasně nejhorší věcí pro sportovce je totiž zranění. A čím delší herní pauzu to znamená, tím horší to samozřejmě je.

Jedna věc je ale o tomto faktu vědět a druhá věc je ho na vlastní kůži zažít.

Ten kdo nikdy nepodstoupil operaci (kolena, zad, ramena, čehokoliv) a nebyl mimo hřiště víc než půl roku, teď přesně neví, o čem mluvím. Mluvím o představě dlouhého temného tunelu, ze kterého vede jenom jedna cesta. Je to cesta velmi pomalá a v některých případech i cesta s dost nejistým koncem.

Ne z každého zranění vyjde sportovec ve stejném stavu, v jakém byl před ním. Někomu trvá delší dobu, než se dostane plně do formy, která kdysi byla pro něj normální. Jsou případy, kdy se už postižený nikdy do podobné formy, jak fyzické, tak herní, nevrátí a víceméně končí kariéru.



Mohl bych jmenovat spoustu hráčů, ale vyberu si Penny Hardawaye. Jeden z nejnadějnějších hráčů NBA 90. let se dostal do složité situace, kdy dvě sezony po sobě takřka nehrál a už se z toho nedostal. Následovalo 5 až 6 sezon v útlumu a předčasně ukončená kariéra.

Podobný problém měl Grant Hill, který byl považován za nástupce Michaela Jordana. Jeho chronické potíže s kotníkem ho vyřadily ze hry na víc než tři sezony a už se zdálo, že to bude konec další superhvězdy.

Díky velké psychické síle se však Grant ze své situace dostal a do teď hraje v NBA respektovanou úlohu za Phoenix Suns. Je mu 38 let a nikdo by neřekl, že před 8 až 9 lety byl na pokraji ukončení kariéry.

 

V současnosti jsou asi největšími smolaři dvě jedničky draftu z minulých let - Greg Oden (koleno) a Yao Ming (chodidlo). Oba jsou ve velmi těžké situaci a jenom velká psychická síla jim může pomoct vrátit se na palubovku.

Já osobně jsem měl dost štěstí na vážná zranění a vlastně do svých 29 let jsem neměl žádné zranění, které by přesahovalo rehabilitaci 5 týdnů. Můj kompletní výčet obsahoval: svalové problémy, výrony v kotníku, nalomený prst, nalomený meniskus v kolenu, vyhozené rameno. Přitom v té době jsem to bral jako šíleně dlouhý "distanc".

A potom přišlo "BUM" - rupla mi achilovka a ze dne na den jsem byl v úplně jiném světě - doktoři, diagnózy, operace, berle, vozík a hlavně spousta času na přemýšlení o tom, jak dlouho mi bude trvat, než se dám zpátky do kupy.



Hned po operaci jsem si začal hlídat, co a hlavně kolik toho sním. To je další aspekt dlouhodobého zranění. Pro některé hráče je velmi těžké změnit dietu a přiberou příliš na váze, což jim návrat na palubovku komplikuje.

Podle mě je ale nejdůležitější, jak se sportovec dokáže mentálně vyrovnat s "nepřízní osudu". Nemůže neustále přemýšlet o tom, co bylo, co mohlo být, co je, a co bude, a hlavně počítat měsíce, týdny a dny. Tímto stylem se člověk jenom "ujídá" a negativně ovlivňuje svůj návrat.

Mě teď čeká další rehabilitace po operaci ramene. Mám za sebou už dva týdny, které byly ty nejnepříjemnější. Brzo začnu s pohybem a pak přijde posilování. Jakmile začnu dělat víc věcí kolem basketbalu, čas bude ubíhat rychleji, ale na druhou stranu budu muset mít víc trpělivosti, protože se budu cítit dobře na to, abych začal hrát, ale moje rameno nebude jednoduše ještě úplně zahojené a bylo by vysoké riziko obnovení zranění.

Takže doufám, že vám všem se zranění, hlavně ta vážná, budou vyhýbat.

Sportem ku zdraví!
Luboš Bartoň