Kouč repre 3x3 o MS, Madridu ve třech a zákazu NH, mega turné pro NBL, výdělcích Litevců i brutalitě hry

 

Odjet na velký kvalifikační turnaj FIBA World Tour 3x3 se třemi hráči se na první pohled zdá jako velký extrém a riziko. Česká reprezentace však do něj zkraje září musela jít. I tak stála pouhých pět bodů od postupu do velkého finále v Miami, což mrzelo nejen trenéra Michala Kruka, který se musel nouzově nechat zapsat jako hráč a klíčové semifinále dokonce dohrávat. O tom, o zákazu Ostravy a příliš streetballovém Stehlíkovi, o španělských mistrech světa Garbajosovi a Jimenezovi jako ponejvíce marketingových tahácích, o brutalitě i kráse trojkové hry, jejím dalším směřování, plánu trojkových mega turnajů pro celou NBL a ŽBL, o unikátních výdělcích Litevců i nedostatečnosti dvou rozhodčích hovořil reprezentační kormidelník víc než detailně.

Trenére, vraťme se nejdříve do Madridu. Proč jste na turnaj odjeli jen se třemi hráči (standardem jsou čtyři)?

V této sestavě jsme jeli proto, že jsem chtěl pozměnit styl hry oproti MS. V Madridu byla trochu jiná družstva a my jsme potřebovali být agresivnější směrem do koše z křídel, přesněji přes malé hráče. Proto tam měla být čtveřice Stehlík, Hanzlík, Votroubek a Slavík. Všechno bylo dohodnuté, ale jen do doby, než jsem pár dní před turnajem zavolal jen tak cvičně Honzovi Stehlíkovi a on mi sdělil, že Nová huť si nepřeje, aby odjel, protože prý hraje příliš streetballově. Takhle mi to pak řekl i kolega Medvecký (trenér NH). Nevím, co znamená příliš streetballově. Jestli hrál hodně 1 na 1, to je podle mého soudu dobře. Já ale samozřejmě musím ctít názory klubů, tak jsem řekl, že dobře. V tu chvíli se s tou nominací ale nedalo moc dělat. Byly koupené letenky, musel jsem nahlásit nominaci na Madrid, už proto, že prvotní informace byly takové, že hráče nejde (na poslední chvíli) měnit.

Nakonec se ale ukázalo, že to bude trochu jinak, což mě mrzelo dvojnásob. Nestalo by se totiž nic, kdybychom vzali i někoho, kdo nehrál českou Tour. To se stalo druhému českému týmu v Madridu (S.P.S.), kde měli i hráče, co Tour nehráli vůbec. Tohle mě vážně mrzelo, protože jsem ctil pravidla, která byla nějak nastavená, a nakonec to dopadlo tak, že jsem se jako hráč musel registrovat i já, abychom to v případě vyfaulování nebo zranění mohli vůbec dohrát.

Navíc už předem jsem odřekl Jirku Brůhu a Lukáše Krause, který pak měl už nasmlouvané akce v rámci své práce a na poslední chvíli už to nešlo změnit. Je to ponaučení do příštích let. Musí být naprosto jasné, že kluby akceptují to, že hráči budou hrát celé léto a udělá se nějaká dohoda, že je budou pouštět. To teď připravujeme na federaci.



Překvapuje mě, že jste se až v Madridu dozvěděl, že jste bývali mohli hrát i v jiném složení, než s hráči, kteří absolvovali českou Tour.
Když jsem si tohle v Madridu ověřoval u Kosty Ilieva (sportovního ředitele FIBA 3x3), řekl mi, že první rok nechali v tomto ohledu volnější. No, škoda že jsem to nevěděl.

Druhý český tým, doma hrající pod názvem S.P.S., jel tedy do Madridu na riziko, že nemusí být v jiném složení k turnaji připuštěn?

Z mého pohledu ano.

Byli jste jediným týmem se třemi hráči na turnaji?
Ano, bylo to tak.

Přes to všechno jste byli v semifinále pět bodů od výhry nad Slovinci a tím i od postupu do finále FIBA World Tour v Miami, kam zamířili oba finalisté. Byla úroveň turnaje natolik odlišná od MS, nebo jste i v dané trojici byli tak dobří?
V Madridu byl jiný herní styl. Finále hráli výborní Slovinci, s kterými jsme na MS těsně prohráli ve skupině, a Chorvaté (nakonec vítězové turnaje), které jsme v Madridu ve skupině jasně přehráli. A to jsme ještě v závěru netlačili tolik na pilu, abychom v té tříčlenné sestavě ušetřili síly. V Madridu bylo výborné to, na co jsem dopředu sázel - soupeři už věděli o Standovi Votroubkovi, jaký je střelec, a třeba Slovincům v semifinále bylo jasné, že jediná možnost je si k němu stoupnout a nenechat mu ani centimetr. Proto jsem chtěl vzít vedle Hanzlíka i Stehlíka, protože jsem věděl, že oni to odstřílejí zvenku.

Když se vrátím k MS, tak tam bylo vidět, že jakmile Lukáši Krausovi kolem páté šesté minuty došly síly, byl z něj třicetiprocentní hráč. A když hlídaný Standa neměl možnost střílet trojky, neměli jsme co dál nabídnout. Proto jsem sestavu změnil a v Madridu se moje předtucha potvrdila. Chorvati se od Standy nehnuli a rozhodl to Zdeněk Hanzlík třemi trojkami po sobě. Tím jsme udělali ve skupině rozhodující bod k postupu. Tudy jsem se chtěl protlačit až do Miami. Kdyby neexistuje, ale být tam kdokoli jako čtvrtý hráč, tak do Ameriky jedeme.   

 

Semifinále bylo jediným zápasem, do kterého jste musel kvůli vyfaulování některého z hráčů zasáhnout i vy?
Ještě to bylo v dalších dvou, když měl Jirka Slavík rychlé tři fauly (hráč se vyfauluje po čtyřech), tak jsme ho musel na tři minuty vytáhnout a snažil se nějak to aspoň odbránit. V semifinále jsme už šli do rizika, kdy jsme tam Standu na konci nechali i s fauly a on se dvě minuty do konce vyfauloval.



Ještě bych se vrátil na MS do Atén. Byla tam klíčem ke všemu koncovka zápasu ve skupině proti Španělsku, kdy si sudí podle hlasů z vašeho tábora vymysleli s koncovou sirénou faul na Garbajosu, ten z šestek urval výhru a vám pak toto vítězství chybělo k lepšímu osmifinálovému soupeři, než jakým byla Francie?
Přesně tak to bylo. Pokud bychom vyhráli tři zápasy, šli bychom na Venezuelu, která by byla hratelnější. O Francouzích jsme naopak ze společného soustředění a vzájemných zápasů věděli, že jsou vynikající. Dokud jsme stačili se silami, drželi jsme plichtu, ale jak jsme byli o kousek pomalejší, tak nás přehráli.
 

Problém je v jedné zásadní věci - kontaktů mezi hráči je tak obrovské množství, že ve dvou nejsou sudí schopní to stíhat. A když už je nějak stíhají, utečou jim zase věci, jako že hráč při trojce stojí jen jednou nohou za obloukem nebo že stolek zapomene znovu zapnout 12 sekund na útok. Tímhle byli v madridském finále poškozeni Slovinci naprosto nehorázně. Když jsem se ptal Kosty Ilieva, jestli by na semifinále a finále nenasadili tři rozhodčí, tak se k tomu ale nestavěl pozitivně.

Oni by to ti dva rozhodčí možná i stíhali, ale prozatím nemají žádný mustr, podle čeho rozhodovat. Jednou nějaký kontakt tělem nevadí a za chvíli menší dotyk tělem většího proti menšímu zase zapískají, třeba třikrát za sebou a pokaždé jinak. Je z toho pak zbytečná nervozita. V zápasech, kdy nás rozhodčí nechali hrát, a Jirka Slavík chodil aktivně do koše z dolního postavení, tak ty fauly získával, dával jeden koš za druhým a my jsme šli nahoru. Od soupeře k němu musel někdo ustupovat a my jsme z toho měli otevřené trojky. Naopak když se ty zákroky nepískaly, dostávali jsme se do těžkých situací.

Na MS Španělé vyslali i pětkové mistry světa z roku 2006 Garbajosu s Jimenezem. Ukazuje to směr, kam se trojkový basketbal posouvá, a jaké osobnosti lze ve hře čekat?
Podle mě tam oba poslali, aby zvedli prestiž. Pokud je tlačili rozhodčí, ještě to šlo, když ale pískali víceméně rovinu, nebyli schopní se s tou tvrdostí vypořádat. Jimenez jednoznačně přiznal, že takhle tvrdou hru není schopen hrát. Bylo znát, že ta hra je někde jinde. Ubírá se to do mnoha osobních soubojů, což je pro diváky atraktivní, má to rychlý spád a je tam spousta výbušných situací.

Třeba finále MS mezi Francií a Srbskem bylo úžasné v tom, že Srbové hráli intuitivní basket, postavený na skvělých individuálních činnostech. Nás v základní skupině "vysvlíkli do naha". Kdokoliv dostal míč, tak okamžitě hrál 1 na 1 a po přejití obránce řešil přesilovou situaci. A měli to tak zvládnuté, že i Američany, kteří měli hru postavenou na tomtéž, jasně přejeli. Na druhé straně Francouzi hráli velmi promyšleně, s pick and rolly nebo clonami na hráče na slabé straně. Herně se mi líbili i víc než Srbové, ale v danou chvíli byli Srbové lepší.



Co všechno vás čeká příští rok a co budete požadovat na federaci, aby se neopakoval odjezd na velký turnaj ve třech hráčích?
Opět bude FIBA World Tour a já bych byl rád, aby se postavily dva (reprezentační) týmy, které by odjely od osmi do patnácti turnajů. K tomu všechno směřujeme, aby vznikla skupina zhruba deseti lidí, tvořících páteř nároďáku. S těmi bychom pracovali dlouhodobě, i s vidinou účasti na olympiádě (konání turnaje 3X3 zatím pro OH v Riu nebylo potvrzeno).

A každopádně musíme udělat českou Tour pro hráče z elitních soutěží. Jako cíl bych viděl tři velké turnaje někdy v červnu, kde by každý klub NBL a ŽBL postavil svůj tým, k tomu by se přidaly i mixy. Turnaje by byly zajímavě finančně dotované. A pak by se zorganizovalo velké finále, kam bychom přizvali i špičku ze Španělska, Francie, Srbska nebo Francie, odkud mi účast na kvalitně obsazeném turnaji u nás už přislíbili. A kluby a jejich funkcionáři by pak viděli, že nejde o nějakou pouliční zábavu pro hráče mimo NBL. Basket 3x3 se jednoznačně začal ubírat k profesionalismu, třeba tým Litevců si za letošní sezonu vydělal kolem 60 tisíc dolarů (téměř 1,2 milionu korun). To pro čtyři lidi není zrovna málo. Pokud by se v Česku i jinde v Evropě daly dohromady top turnaje, s minimální dotací 20 až 30 tisíc eur (od půl milionu korun výš), nastartovalo by se to a budou hrát i špičkoví hráči.

Musím podotknout, že při vší úctě k Lukáši Krausovi, který je technicky i fyzicky vynikající hráč, tak v okamžiku, kdy nebude hrát NBL, bude mu po těch pěti šesti minutách zápasu rychle docházet dech. U kluků, co jsou v pravidelním tréninku, je znát, že vydrží tvrdě hrát i těch deset minut. V trojkovém basketu je totiž ta zvláštnost, že se tam dostáváte do laktátu (při vysokém tempu hry se rychleji zvyšuje zatížení svalů a dochází k nadstandardní tvorbě laktátu (který je solí kyseliny mléčné), což vede k zakyselení organismu, pocitu bolesti ve svalech, ztrátě jejich síly, a tím i ke snížení koordinace a zhoršení techniky pohybu), což se v normálním basketu stane maximálně jednou za x zápasů. A na 3x3 tak musí být hráči úplně jinak trénovaní. My jsme se tomu museli přizpůsobit i v tréninku a dělat ho trochu jinak, aby hráči vydrželi ty dvě tři minuty hrát v kuse bez zastavení. Když pak máte takové tříminutovky tři po sobě, dostanete se až na dno sil.          

 
 

Petr Hamták