25.11.2009 - Redakce
počet přečtení: 2813
vytvořeno 25.11.2009, upraveno 25.11.2009
O zážitcích ze socialismu by mohl sepsat zvláštní knihu. Než se tak stane, bude vám kouč Nové huti vyprávět o době, kdy všechno patřilo všem a pan Vajíčko dělal reklamu na věci, které se nedaly koupit. Bude to vyprávění i pro teenagery v dresu Ostravy, kteří v té době ještě nebyli na světě...
O zážitcích ze socialismu by mohl sepsat zvláštní knihu. Než se tak stane, bude vám kouč Nové huti vyprávět o době, kdy všechno patřilo všem a pan Vajíčko dělal reklamu na věci, které se nedaly koupit. Bude to vyprávění i pro teenagery v dresu Ostravy, kteří v té době ještě nebyli na světě. A pro které je to stejná "prehistorie" jako třeba druhá válka nebo vznik Československa.
Kulisy posledního domácího zápasu s Prostějovem, připravené jako retro vzpomínka na dobu před 20 lety, pro ně musely vypadat jako něco sureálného, neskutečného. Atmosféra utkání tak trochu zaskočila i protřelého kouče Nové huti Zdeňka Hummela.
"Nakonec to ale mělo obrovský ohlas, k tomu se přidalo vítězství," pochvaloval si a trochu bilancoval: "Věřím, že většina lidí je teď velice šťastná a spokojená s tím, že žije ve svobodném systému. Zejména ti mladí ale tohle všechno asi vůbec nemohli pochopit."
Klub ke vstupu instaloval pořadatelskou službu v dobovém oblečení. Vstup byl za dvě koruny, jako před dvěma desetiletími. Za pakatel se dal pořídit i párek v rohlíku, houska se salámem, utopenci a klasická sodovka. V pauzách se hrály normalizační hity a cheerleaders vystupovaly s pionýrskými šátky, které u vstupu dostávaly i děti a dospělí. Chodil v něm také sportovní ředitel klubu Kudela.
"A panák stál pět korun, což diváci vedle ostatního hojně využívali," dodává Hummel. "Navíc před zápasem se hrála internacionála. Doufám, že když došlo k vítěznému zápasu, si teď někdo nemyslí, že z toho bude stálý rituál," směje se.
Kouči, v týmu máte hodně hráčů, co o Listopadu ´89 a době před ním už asi moc netuší...
(přeruší otázku) Kdyby se udělal dotazník, oni... Rozumíte, tihle mladí hrajou basketbal a já myslím, že jim moc neříkají ani jména jako Bobrovský, Zídek, Zedníček. Nehledě na to, že byl nějaký Medvecký nebo Hummel. Tu historii moc nesledují, natož aby věděli podrobně, jak to tu vypadalo před 20 lety. Mají teď docela jiné zájmy. Pro ně je samozřejmě obrovské plus, že to nemuseli zažít... Bohužel, zájmy téhle generace jsou úplně jinde.
Stihl jste jim během těchto dnů, kdy se hodně vzpomínalo, něco vyprávět?
Já jim vždycky jenom řeknu - a to nechci připomínat, co jsem musel sám pro basket udělat -, kluci, podívejte se: Hummel to hrál před první světovou válkou, Medvecký před druhou a nechceme vám říkat, co jsme pro to udělali. Někdy byste si ale mohli uvědomit, co basket potřebuje. O víc se nesnažím. Mohl bych jistě něco říct. Stane se ale maximálně to, že když nějaký novinář zdůrazní mých 14 medailí, tak si to možná někteří přečtou. Když my starší někdy mluvíme o těch úspěších, nebo neúspěších, oni tohle neberou. Na to je dobře znám.
Jak se revoluce rodila v Ostravě? Tehdy jste učil na VŠB, jak tím škola žila?
Ano, tehdy jsem učil. Jako dlouholetý člen trenérské rady svazu jsem v těch dnech, kdy se to lámalo, byl zrovna v Praze a šel se podívat na Václavské náměstí na demonstraci. Dal jsem se tam do hovoru s pánem, který mi objasňoval různé věci. Neměl jsem ale tušení, že to je jeden z disidentů. Jak to monitorovaly bezpečností složky, sebraly mě a vyslýchaly, jaký k němu mám vztah. Kolem Václaváku měly v domech k těmto výslechům různé místnosti. Trvalo to asi půlhodinu. Legitimoval jsem se a řekl, že toho pána vůbec neznám. Pak mě pustili.
Dovezl jste tedy do Ostravy nové informace o dění "v centru"?
Tady bylo všechno trochu opožděnější. Prožívali jsme to pak s těmi študáky a byla to radost. Na druhou stranu panovaly obavy, protože v osmašedesátém, kdy jsem tedy já ještě neučil, někteří kolegové protestovali proti vstupu "spřátelených armád" a pak to odskákali. Nesměli učit. Byly tam obavy, žili jsme dlouho v atmosféře strachu.
Vy jste musel své učební osnovy upravovat, nebo ani ne?
Já byl celou dobu tělocvikář. Biologii jsem učit nemohl, protože to jsem vždycky hned po zkoušce zapomněl. Mě se tedy žádné úpravy výkladu netýkaly. Nějaké pozitivum na té době ale přece bylo, i pro nás pedagogy. Kluci měli tehdy povinné kurzy pro vojáky a my jsme pak třeba se čtyřiceti děvčaty jezdili na letní kurzy na vodu. To byly příjemné vzpomínky.
Jak jste býval na škole oslovován? Tradičně soudruhu?
Od vysokoškoláků málokdy. My byli na všeobecné katedře tělesné výchovy, nic jsem rozhodně nevyžadoval. Někdy se to objevilo, ale většinou to bylo "pane profesore".
A v lize, říkali vám hráči někdy "soudruhu trenére"?
To už vůbec! Kdyby mi nějaký hráč řekl soudruhu trenére, to bych...
V lize jste to vůbec nezažil, ani u jiných?
Ne. Tehdy se i při velkých věkových rozdílech mezi hráči a trenéry vzájemně hodně tykalo. Pamatuju si, že jako dorostenci ve VŠ jsme měli trenéra Přemka Berana a první bylo, že mu musíme tykat. I když tam byl věkový rozdíl. Kdo vykal, dostal facana.
Bylo v basketbalových klubech hodně straníků, nebo zhruba stejně jako jinde?
Tohle nevím, jak bylo... Situace byla taková, že hodně špičkových hráčů a trenérů mělo možnost jezdit i za těžkých podmínek do zahraničí. Hráli jsme poháry, byli na špičce v Evropě, problém ale byl zajistit výjezdní doložky s hromadou razítek. Další těžkostí pak byl doprovod nějakého "ucha", jak jsme mu říkali, z řad politruků. Přední hráči a trenéři samozřejmě čelili častým nabídkám vstupu do strany. Tohle byla pro režim první věc, aby známého člověka dostali do strany. Někdo tam i vstoupil, ale většina sehrála negativní roli. Málokdo se v něčem angažoval.
Petr Hamták
Copyright © 2015 - 2025 Basketmag. Created by: LERIS.cz