Kouč lvů U19 o překvapivém "Srbovi" Truhlářovi a o tom, jak ještě před MS hlavou zakrýt minusy fyzična

Stačilo pět přípravných zápasů a kouč národního týmu mužů U19 Petr Jachan by mohl sepsat malou brožuru poznatků. Basketmag s ním podrobněji probral především segment fyzické hry, který byl zřejmě nejvýraznějším aspektem, v němž lvy převyšovali soupeři z Austrálie a Srbska. To, jaké poučení si z prvního kvintetu duelů mladí Češi vzali, se uvidí už v dalších testech, které před MS v Praze přijdou z rukou brazilských, španělských a amerických protivníků.    

Kouči, co znamená bilance 1-2 z úvodního trojutkání s Australany na domácí půdě?
Austrálie proti nám hrála v kompletní sestavě a taky už má za sebou delší období přípravy, což se ukázalo v její kompaktnosti. Pro nás měla všechna tři utkání mimořádnou důležitost, bylo to poprvé s účastníkem MS, navíc to zatraktivnil fakt, že jde o mimoevropský celek. A je to tým vicemistrů světa do 17 let, tedy jeden z těch nejkvalitnějších, co se na MS představí. Význam pro nás byl především tom, že jsme vstoupili do světového basketbalu, který nás bude čekat, a který se vyznačuje mimořádnou rychlostí, agresivitou a tvrdostí. A ač jsme byli v neúplné sestavě, především hráčům ta utkání hodně naznačila, co nás na MS bude čekat. V tomhle to bylo strašně důležité.

Šlo v týmu soupeře spíš o ročníky ´94, nebo bylo i víc ročníků ´95?
Většina hráčů byla z týmu, co loni získal stříbro na MS U17, tedy spíš ročníky ´95. Na periferii pak měli ročníky ´94. Hlavní hvězdy jsou ovšem pětadevadesátky.

Vzápětí jste se v Srbsku setkali s ještě vyšší kvalitou v podání Srbů. Kam až budou na MS mířit?
Ta konfrontace s nimi byla na daleko vyšší úrovni než s Austrálií. My jsme si mysleli, že po Austrálii už jsme se adaptovali na to, co nás teď bude čekat, a že tedy budeme připravení. Realita byla ale jiná a zápasy v Srbsku byly daleko agresivnější a tvrdší. Z toho jsme byli překvapení, na druhé straně je třeba říct, že se hrálo v Srbsku, kde jsou zápasy vždycky tvrdší, než kdybychom hráli se Srby tady v Praze nebo jinde v Evropě. Tuhle zkušenost už mám. Srbové jsou nicméně bronzový tým z loňského ME U18 a svou kvalitu mají, nechybí jim ani velké osobnosti. Ten bronz ovšem získali hlavně díky výbornému týmovému pojetí. Na MS budou patřit k týmům bojujícím o medaile. Srbové mají i hráče ročníku ´95, z něhož je také jedna z největších hvězd týmu Ristič, ale těžit budou především z ročníku ´94. Bude záležet na tom, v jakém zdravotním stavu se sejdou, řada hráčů teď ještě dohrávala klubovou sezonu a proti nám tak reprezentace nebyla kompletní.



Když byli Srbové fyzicky o tolik jinde, co z toho bylo dané tím větším počtem ročníků ´94 a co je dané celkovou výchovou?
Ten věk nehraje vůbec roli. Tu hraje prostředí a srbská tradice. Týmy obecně hrají s vysokou úrovní agresivity a tvrdosti. Je to férový basket, ale tvrdost je prostě úplně jinde. Pokud se v tom pohybujete řadu let na denní bázi, jste pak taky na jiné úrovni. Jak už jsem ale naznačil, na MS až takový level tvrdosti nebude.

Chápu, že vás pískali srbští sudí.
Ano. Pískali výborně, ale typicky srbsky. Pouštěli velmi tvrdou a agresivní hru.

Proč u nás k takto agresivnímu pojetí hry kluci vedeni nejsou, když na mezinárodní úrovni je to běžná věc?
Odpověď je jednoznačná - od dětských kategorií se tak trochu bojíme a vyhýbáme fyzickému kontaktu. A zjednodušeně můžeme říct, že rozhodčí pískají jinak - nepřipouštějí fyzickou hru, ale je to dané i tím, že trenéři v klubech na to hráče nepřipravují a nechtějí to. Je to dlouhodobá systémová věc. Ten fyzický boj není na trénincích, není v utkáních, není už od dětských kategorií. U nás se tomu vyhýbáme x let, a jak se to postupně kumuluje, tak důsledky nám přicházejí v těchto klíčových kategoriích mezi 18 a 20 lety.

Na evropské scéně se poslední sezonu dvě čím dál víc zpřísňuje používání rukou v obraně, znamená to, že týmy schopné vysoké úrovně agresivity musejí většinu stíhat na nohách?
Přesně o tom to je. Paradoxně když mluvím o tom, jak jsme překvapení z tvrdosti a agresivity, tak musím taky říct pozor! - my hrajeme daleko nečistěji. Používáme ruce, kdežto oni hrají o hodně férověji. Je to o tom, že jsou fyzicky velmi dobře připraveni, zpevnění, zkoordinovaní, takže pohyb v obraně je skutečně na nohách a hrozně stabilní. My při menší stabilitě a koordinaci jsme v uvozovkách méně zpevnění a daleko víc používáme kolena, ruce, pomáháme si tím. U nás když hráč jde do kontaktu, fyzicky se úplně rozhodí, ten jejich ne. Není z toho překvapen. Bylo to jasně vidět - když my jsme se v Srbsku snažili hrát jako domácí, nás ty kontakty naprosto rozhazovaly a oni byli jako doma.

Nevím, jestli jste mohl vidět dokument o francouzském mladíkovi Leu Westermannovi, který stejně jako Lotyš Bertans při kruté přípravě pod koučem Vujoševičem v Partizanu prakticky brečel bolestí a únavou. Je to v Srbsku běžné? A pokud by se něco podobného aplikovalo u nás, tak by od toho kluci utíkali?
Víceméně jste řekl to, co jsem odpověděl před chvílí. Právě proto, že Westermann přišel jako Francouz do srbské školy, poznal, že výchova je tam úplně jinde, a co je pro Srby běžné, pro nás není. Na druhé straně, kdybychom si na to u nás zvykli, hráčům by to tak nepřišlo. I u nás jsou ale mezi kluby rozdíly. Pro někoho je to standard, pro jiného ne. Je to o té zvyklosti a každodenní práci a i tohle je příklad, který potvrzuje rozdíly v rámci Evropy.

Byl někdo, kdo v Srbsku ve vašich očích v té fyzickosti obstál?
Naším jednoznačně nejlepším hráčem byl (podkošový hráč) Dan Truhlář. Právě fyzický kontakt je dlouhodobě jeho slinou stránkou. A přestože by řada odborníků vůbec netipovala, že může mít silnou roli na této úrovni, tak už proti Austrálii a především v Srbsku ukázal, že byl nejlíp připravený a adaptovatelný na ten fyzický basketbal. Opakem byl třeba Martin Peterka, který jako technický hráč s tím měl obrovské problémy.

Jistě by leckoho zajímalo, o kolik by to v Srbsku bylo jiné s Pecháčkem, Slaninou, Kouřilem či Švandrlíkem?
Takhle bych to neviděl. Ten tým se musí změnit jako celek, jeden dva tři hráči nezmění jeho celkový projev. My prostě musíme v přípravě chtít hrát fyzicky a přijmout ten souboj ve hře. Nicméně je pravda, že nejsme tak silnou zemí, abychom měli tolik vyrovnaných hráčů. My jsme byli velmi silní a konkurenceschopní v první a třetí čtvrtině, ale jak jsme začali střídat, rozdíly už byly obrovské. Základní rotace hráčů ovšem nedokáže v takto ohromném nasazení hrát hodně minut a v momentě, kdy se (počet konkurenceschopných hráčů) rozšíří, budeme schopní konkurovat i více minut. Nám se velmi dařilo prvních pár minut toho druhého utkání, kdy jsme byli rozhodnutí hrát stejně fyzicky jako soupeř. Z hráčů ta energie a odhodlání byly cítit, ale jak na to nejsou dlouhodobě zvyklí, postupně to upadalo a vrátilo se to ke stavu z prvního utkání. Takže krajánci přinesou určitou změnu, ale já dlouhodobě tvrdím, že nepřijdou jako spasitelé, ale musí se zapojit a týmu pomoct.

Jde ten fyzický charakter hry do MS ještě o něco vylepšit?
Ono to není jen o fyzické hře, ale i o tom, že ti soupeři i pod fyzickým tlakem velmi dobře využívají své technické dovednosti a dělají takticky správná rozhodnutí. A to byl náš problém. My některé věci zvládáme doma (v extralize), ale pod tlakem ty technické parametry chybí a taktická rozhodnutí nezvládáme udělat. Řada hráčů, kteří tady jsou schopní driblovat, v Srbsku pod tlakem nebyli? My určitě za měsíc nezměníme fyzický charakter hráčů, ani technické dovednosti a taktické rozhodování. Jsme ale hráče schopní mentálně připravit na to, aby chtěli v této činnosti konkurovat a aby byli mentálně silní a věřili si, že mohou být konkurenceschopní a ztotožnili se s tím stylem hry. My se zmíněným soupeřům v určitých parametrech jsme schopní přiblížit a dokážeme konkurovat díky jiným silným stránkám. A budeme se snažit o tu změnu v hlavách.

Z vašeho kádru v letošní sezoně hráli solidní minuty v NBL, tedy v elitní soutěži mužů, jen Feštr, Peterka a Šoula. Kolik takových borců bude v ostatních týmech na MS?
V týmech jako Srbsko, Litva, Španělsko a vůbec ve většině evropských týmů takových jistě pár bude, včetně hráčů z nižších mužských soutěží. V Rusku je pak dominantní soutěž do 21 let. U mimoevropských si tímhle moc jistý nejsem, tam mužské soutěže hráči z této kategorie spíš nehrají. Ovšem pozor - já bych netvrdil, že proto, že naši tři hráči účinkují v NBL, jsou na tom lépe fyzicky. Zrovna NBL nepatří, když to srovnáme třeba s tím Srbskem, mezi tak agresivní a rychle hrané soutěže. Třeba už zmíněný Martin Peterka má s mužským basketem nejvíc zkušeností a přitom s tím (fyzickou hrou) měl nejvíc problémů. Obecně jde spíš o připravenost hráčů na fyzický basketbal a NBL není zárukou pro to, že hráči jsou fyzicky adaptovatelní. Je ale pravda, že hráči U19, co už teď hrají nejvyšší mužskou soutěž v Srbsku, budou daleko fyzicky lépe připraveni než hráči, co hrají juniorskou soutěž.

-trh-