Kouč Fousek o MS, svých citlivkách a jejich budoucnu

INTERVIEW BASKETMAGU    Kouč Richard Fousek už tyto dny válčí na maďarské frontě s reprezentací kadetek na A-divizním ME, Basketmag jej však vyzpovídal ještě na téma pro lvice parádního mistrovství světa sedmnáctiletých, byť to na západě Čech skončilo oplakanou bramborovou medailí. My jsme se od tohoto umístění s trenérem odrazili i k řadě dalších témat, týkajících se nejen tohoto skvělého celku. A tady je výsledek.

Trenére, na úvod se vraťme k utkání o bronz a Maďarskem, před nímž jste v šatně měl k děvčatům zřejmě natolik zásadní a emotivní řeč, až jste je rozplakal. Co jste jim řekl?
Teď nevím, jestli jsem udělal dobře, ale zpětně jsem jim i za celý realizační tým poděkoval za ty dva společně strávené roky a popřál jim vše nejlepší do další kariéry. Připomněl jsem jim vynikající výsledky, jichž dosáhly, a jež se tu dlouho neobjevily. Samozřejmě tam bylo i hecování na poslední zápas, opravdu si ale nejsem jistý, zda jsem udělal dobře. Ty reakce byly totiž překvapivé. (lehký úsměv) Já to tak ale dělal vždycky a nelituju toho. Naopak děvčata ukázala, že i ti největší tvrďačky...

...jsou také citlivé ženy.
Ano, a to družstvo jim prostě přirostlo k srdci.



Na vaši obranu - tým do utkání o bronz vstoupil 15bodovým vedením a měl Maďarky skoro na lopatě. O moc lépe snad odstartovat ani nešlo.
Vstup byl vynikající. Vždy když to na začátku takhle moc vychází, já tu euforii ale zároveň brzdím, protože většinou se to pak zlomí. A to se i potvrdilo. Maďarky přitvrdily v osobních soubojích, my jsme velmi špatně doskakovali v obraně, dovolili jsme spoustu druhých střel a soupeř trpělivě stahoval náskok. V druhé půlce pak začínal prakticky nový zápas a už to bylo hop, nebo trop. Soupeř tam byl lepší, klidnější, koncentrovanější a hlavně měl dostatečnou tvrdost v důležitých činnostech.

Jako trenéra vás ale muselo nevyužití úvodního 15bodového polštáře ještě dlouho mrzet.
Mrzelo to určitě. Jistě můžu za nás všechny říct - kdo je čtvrtý na světě? Stejně ale v hloubi duše neskutečně mrzí a bude to v nás ještě hodně dlouho, že jsme si na tu medaili nesáhli. Já jsem takových zápasů s obratem ve skore už zažil víc, jen je škoda, že tady to přišlo v tom nejdůležitějším. Na druhou stranu musím říct, že za ty dva roky jsme měli spoustu štěstí. Dokázali jsme vyhrávat řadu vyrovnaných bitev a tady se to prostě nepovedlo.

O kolik cennější by byl světový bronz ve srovnání s loňským evropským stříbrem?
Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě by určitě cennější byl.



Jak jste přijal veřejné prohlášení děvčat, že do národního týmu U18 chtějí příští rok jen vás, a to i s celým realizačním týmem?
Na jednu stranu vám to polichotí, protože jsme zažili úžasné a úspěšné dva roky s vítězstvím na olympiádě mládeže, s druhým místem na Evropě a čtvrtým na světě. Život jde ale dál a tohle je věc federace, která by měla rozhodnout, kdo povede jaký tým. U nás je systém, že jeden trenér vede stále jednu kategorii, tedy U16, nebo U18, nebo U20, a já jsem přesvědčen, že je to dobrý systém, protože dva roky (s plus minus stejnou sestavou) je akorát na to, že těm hráčům nebo hráčkám máte stále co dát. Pokud by tento tým měl mít nějaký výhled do budoucna, měla by se většina hráček rozprchnout do celků ŽBL a v tom okamžiku by národní tým měl vést trenér z tohoto okruhu, protože většina těch kvalitních hráček už bude v ŽBL nastupovat. Jasno by v této věci mělo být někdy v září, po hodnocení reprezentačních trenérů, kdy také Výbor ČBF rozhodne, jestli daní trenéři budou pokračovat ve své kategorii.  

Pokud bychom jedno hodnocení už začali, kdo z vašeho týmu se za poslední rok nejvíc zlepšil, a kdo spíš stagnoval?
Do téhle otázky se mi moc nechce. Byla to obrovská dřina a ne všem děvčatům se to letos povedlo. Vím ale, jak pracovaly v přípravě, jak jim na tom záleželo, a že pro to každá z těch holek udělala maximum. A až pod dojmem určité nervozity a očekávání svých i všech kolem se turnaj ne každé úplně vydařil. Stejně bych ale za tu hráčku strčil ruku do ohně.

Ani u těch pozitivních případů neuděláte výjimku?
Tak, naše základní pětka (Malečková, Holešínská, Šoukalová, Šípová, Reisingerová) projevila určitou konkurenceschopnost proti jakémukoli hernímu stylu soupeřek. Tam byla naše síla. Takže tato pětice si udržela výkonnost z loňska a možná se i krapet zlepšila. Bylo znát, že nám do rotace chyběl výkonnostně stabilní třetí pivot plus jedna hráčka na perimetr. Tady byl náš největší problém: základní pětka byla poměrně kvalitní, ale když jsme museli střídat, chyběl někdo, kdo by po celou dobu MS podával stabilně kvalitní výkony.



Lze říct, že se víc čekalo od některých z top střelkyň domácí extraligy?
Domácí soutěž a MS s těmi nejlepšími týmy je obrovský rozdíl. A ne vždy vám návyky z extraligy na téhle úrovni fungují. Řeknu to takhle: pokud jsou děvčata soudná a umí si to vyhodnotit, sama poznala, že extraliga neznamená vrchol jejich výkonnosti a že prosazení tam není zárukou prosazení na mezinárodní úrovni. Můžeme tu mluvit třeba o Julii Reisingerové, která ve své dorostenecké kategorii nemá (v Česku) konkurenci a pod košem to má mnohem jednodušší, můžeme mluvit o střelcích Holešínské, Fadrhonsové nebo Matuškové, které mají v extraligách na každou střelu spoustu času, kdežto na MS bylo vypracování každé střely daleko složitější. Já jsem ale rád, že holky tuhle konfrontaci s různými styly mohly absolvovat a poznaly, jak na tom z hlediska herního projevu v extraligách skutečně jsou.     
  
Se 178 čísly jste byly jasně nejmenším týmem ze všech semifinalistů. Španělky i Maďarky měly průměr 182, USA dokonce 187. Bylo to v zápasech s oběma evropskými celky hodně znát?
My se s tímto problémem potýkáme celé dva roky. Na rozehře Malečková i Holešínská jsou malé hráčky, na pozici dlouhého křídla (small forwardky) je Šoukalová, která hrála proti o půl hlavy vyšším soupeřkám, a Šípová, která je na čtyřce velmi dobrou hráčkou, proti sobě měla také pokaždé vyšší protivnici. Problém pak přichází hlavně při doskakování, což jsme se vždy snažili nahrazovat enormním nasazením, bojovností a úsilím získat ten balon jiným způsobem. Zejména v utkání o bronz s Maďarskem ale bylo znát, že naše menší sestava měla hlavně doskok daleko těžší. Celkově se ale děvčata s tímto handicapem po celé dva roky dokázala popasovat nadprůměrně a ve většině případů jej i dokonale eliminovala.

Zajímavé je, že podle statistik patříme k vůbec nejvyšším národům na světě (průměr u mužů je přes 180, u žen 167). Znamená to, že se vyšší dívky do basketbalu nedaří lákat v dost velkém počtu?
Tohle je problém možná už začátků dětského sportování. Nejsem si jistý, jestli to tu děláme ideálně. Máme tu i házenou nebo volejbal a jde o to, kdo s náborem začíná dřív, a které typově vhodné holčičky odejdou do kterého sportu. Sám pracuju na sportovním gymnáziu, kde je i volejbal dívek, a když vidím chodit ty vysoké volejbalistky po chodbách, říkám si, že někde bude nějaký problém, když tyhle holky nehrají basket. A když se podíváme na náš letošní tým, tam ty vysoké holky prostě nejsou.



Zdá se děvčatům v tom klíčovém náborovém věku - nebo i jejich rodičům - volejbal přitažlivější?
Jedním základním faktorem je to, že rodiče-sportovci dávají své dítě na ten svůj sport. A druhým faktorem je, kdy který sport začíná s nábory. Basket může začínat ve druhé, třetí nebo i čtvrté třídě, volejbal může začínat třeba už v první, nebo už po školkách. Prostě kdo dřív přijde, ten dřív bere. Možná tady bude zakopán pes.    

Kolem 17. roku se prý většinou u dívek růst završuje. I s ohledem na to - kdo z této vaší sestavy má největší potenciál prosadit se jednou i v reprezentaci žen?
V šestnácti sedmnácti letech se z dívek pomalu stávají ženy, což je znát i na postavách. Není už tam pak třeba takový rychlostní progres. Dělali jsme srovnávací testy a u děvčat oproti loňsku - a po stejné přípravě - nenastal v rychlosti zásadní posun. Některé časy byly i horší. Výškově už to asi žádné zázraky nebudou, ale můžu říct, že Julia Reisingerová  je určitě hráčkou, která má perspektivu, Tereza Šípová už by měla nastupovat za ženy VŠ, Karolína Malečková by měla hrát ŽBL v Karlových Varech, Holešínská se Šoukalovou v A-týmu IMOSu Brno, Fadrhonsová se s BA Sparta bude pokoušet probojovat do ŽBL  a Matušková v Hradci Králové a Gaislerová ve Strakonicích určitě svou minutáž v ŽBL taky dostanou. To jsou všechno holky, které pokud dostanou příležitost, a bude se s nimi kvalitně pracovat, tak i přes výškový handicap z nich mohou být kvalitní hráčky.

Bude se třeba Šípová (aktuální výška 179) muset v dospělých přesunout zpod koše na small forwarda?     
Měla by na tom zapracovat. Se svou výškou to už teď na MS měla těžší, i když svou šikovností se stále dokáže prosadit. Kombinace trojky a čtyřky, pokud to bude na obou postech zvládat, bude pro ni jenom dobrá.



Španělky i Maďarky měly kromě výšky už i dost vyspělý herní projev. Do jaké kategorie lze ještě takovým soupeřům čelit především nezměrnou bojovností, agresí na doskoku a enormním nasazením v obraně?
V U16 je to jednodušší, tam stačí dobrá obrana a rychlý protiútok, a s tím můžete mít velký úspěch. V 18 nebo 20 letech už toho třeba pivotmanky umějí víc, je tam i větší taktická vyzrálost. Pro další roky to bude pro naše děvčata složitější, ale pořád ten buldočí projev a nasazení pro ně budou velkou devizou a může to být stále silná zbraň.

Děvčata po utkání o bronz přiznala zaskočení z toho, že Maďarky byly schopné měnit způsob obrany i během jednotlivých útoků. Je to výjimka, nebo se hra bude takto sofistikovat už i v mladších kategoriích?
On není až takový problém se to naučit. Maďarky se, tuším, postavily do zóny a před první přihrávkou přešly na osobku, ve které pak zůstaly. Problém je na to zareagovat pro útočící družstvo, což se nám v některých situacích nepodařilo, a možná nás to trochu nachytalo na švestkách. Musím říct, že jsme se s tímhle prvkem ještě nesetkali a Maďarky to nepoužily ani v prvním vzájemném utkání ve skupině.

Vaše hlavní postava Julia Reisingerová do prvních zápasů MS vlétla jako velká voda, doručovala double-doubly a místy byla nebranitelná. V druhé půlce turnaje už ale její čísla začala klesat. Bylo to hlavně zvýšenou pozorností soupeřů i kvalitou jejich obran, nebo tím, že se Julia v úvodních utkáních vydala příliš a pak už jí docházela energie?
Asi to bylo všechno dohromady. Julia to zpočátku měla jednodušší, ještě nebyla tolik přečtená. Ve druhé polovině turnaje už byla zdvojovaná až ztrojovaná, souboje ji stály spoustu sil a to vše se na statistikách podepsalo. Platí tam to, že tak silově náročné souboje během roku v českých soutěžích nepozná. Je to pro ni nové, strašně složité, navíc jde o hráčku o rok mladší. Pořád je to ale pivotka, které když se nedaří v útoku, odvede svou práci v obraně a to je pro nás taky důležité. My na obraně vždy stavěli a pro mě je činnost hráček v ní důležitější.    



Vy jste si s tímto týmem už od loňska hodně zakládal na velkých číslech na doskoku, hodně i na tom útočném, a také na rychlém protiútoku vycházejícím z dobré obrany. V druhé půlce turnaje ale doskoků v útoku ubývalo, naopak soupeřky sbíraly druhé šance pro sebe a šancí na protiútok vám tak ubývalo. Co nejvíc stálo za tímhle?
My se s tím potýkali celou sezonu a já na to děvčata upozorňoval. To nejsilnější, co nás zdobilo loni na Evropě, bylo právě doskakování a protiútok. A během celé sezony jsme neměli taková čísla, jaká bychom si představovali, což byl náš asi hlavní problém. Protiútok souvisí celkově s rychlostí, o níž už jsem mluvil, a mně přišlo, že stagnovala, nebyla-li ještě nižší. A pokud chybí obranný doskok, dobrý rychlý protiútok taky nejde hrát. Skauting soupeřů věděl, v čem jsme byli silní, a pokud se na to připravovali, pramenilo z toho i menší číslo našich doskoků i protiútoků. A právě tady nám samozřejmě chyběla i ta výška.   

Po dvouleté konfrontaci s úplnou špičkou Evropy a světa, daly se vypozorovat nějaké nové poznatky a trendy, jakým směrem se dívčí a skoro už i ženský basketbal bude ubírat?
Narazili jsme na různé styly, ať šlo o běhavý asijský styl se zónami, zónpresy  a vytaženou obranou, nebo o silové soupeře jako Kanadu a Austrálii, kde to bylo o soubojích a tom, kdo je líp ustojí. Každý zápas byl jiný a nic převratně nového bych tam neviděl. V U17 už jistě přibylo taktiky, spolupráce malých hráček s pivotkami, které za poslední rok udělaly další kus práce. Už to nejsou jen hráčky na doskok, ale umí hrát i zády ke koši. A třeba hráčkám z perimetru přibyla i jistota ve střelbě.

Během celého MS nešlo pominout, že jste tak velký turnaj hráli doma. Jaké plusy a případně i minusy mělo právě domácí prostředí, které se navíc rozdělilo do dvou hal? A k tomu ještě jedna věc - podle nárůstu zájmu třeba na Facebooku se zdálo, že pozornost zejména vrstevnic a možná často kamarádek vašich hráček se postupem času zvyšovala. Zaznamenal jste i vy byť dílčí navýšení zájmu dívek o basketbal?      
Doufám, že jsme ženskému basketbalu a celkově tomuto sportu v Česku udělali dobrou reklamu. A když vezmu ty plusy a minusy, tak minusy nevidím žádné. Po pravdě, před turnajem jsme měli obavy z toho pořádat tak významnou akci v domácím prostředí, z toho, co to udělá s psychikou děvčat. Nakonec to ale bylo něco neskutečného! Všichni jsme si to strašně užívali, ty davy lidí, co do hal v Klatovech i Plzni chodily povzbuzovat. Oceňovali jsme i přístup organizátorů a jejich snahu vyjít všem vstříc. Bylo to neskutečné prostředí a frenetické povzbuzování nás dostávalo do takového varu, že nás fanoušci "nenechali zápas prohrát". Pořád nás hnali dál, i ve chvílích, kdy se nedařilo. V osmifinále s Itálií, kdy to pomalu vypadalo, že se nedostaneme do čtvrtfinále, nás tam publikum stejně dotlačilo. Proto patří neskutečný dík všem, že byli naším šestým hráčem. Bez nich bychom se tak vysoko nedostali.