Kapitán Opavy o štěstí v neštěstí, kariérním hazardu s kolenem, vzoru Viktora Cveka a zamlžené budoucnosti

INTERVIEW S HVĚZDOU NBL   Je to děsivá noční můra a možná největší postrach mnoha profesionálních sportovců. Leckdy osudový ortel nad celou kariérou, nebo alespoň její obrovské přibrzdění. Koho někdy tohle zranění potkalo, už nikdy by jej nechtěl zahlédnout ani z dálky. Kdo ho zažil dvakrát, už zvažuje, zda pokračovat se sportem. Minimálně půlroční doba návratu je zvlášť pro špičkového sportovce zprávou jako z nejtemnější černé kroniky. Mnozí už teď vědí, že řeč je o diagnóze, kterou žádný sportsmen nechce nikdy slyšet, ač může udeřit kdykoli - přetržené křížové vazy v koleni.

Smutným důkazem toho, že tohle strašidelné zranění se nevyhýbá skutečně nikomu, byl před pár dny i titulový rekordman domácí ligové historie Ladislav Sokolovský. 37letý křídelník, kterému se dosud jakékoli vážnější trable v kariéře vyhýbaly. Až do utkání třetího kola nového ročníku Kooperativa NBL, kdy mu najíždějící soupeř z USK vrazil do nohy, jež vzápětí vypověděla poslušnost.

Stalo se zkraje sezony, již majitel 11 titulů předběžně považoval za svou derniérovou. Při hrozbě minimálně půlročního léčení od provedení plastiky by mu však vážně hrozilo, že by jeho vavříny ozdobená kariéra mohla skončit už oním nešťastným utkáním. Velcí hráči by ale takovýmhle způsobem ze scény odcházet neměli, a i proto se opavský křídelník rozhodl pro docela dost nestandardní řešení. I o něm je následující rozhovor.

Láďo, co vás jako první napadlo, když jste s tím zraněným kolenem opouštěl hřiště? Bylo to něco ve smyslu "Tak tohle je můj neslavný konec", nebo jste ještě doufal, že to třeba nebude tak hrozné?
Abych řekl pravdu, o konci jsem v ten okamžik asi nepřemýšlel, ale tušil jsem, že to nebude nic malého, protože ta noha mi ustřelila do boku hodně. Tak jsem přemýšlel, co by s tím mohlo být. S úrazy kolen jsem totiž až do teď neměl žádné zkušenosti. 



Pokud by platila varianta, že po operaci by se vše stihlo srovnat do šesti měsíců, bral jste to tak, že byste se ještě tuhle sezonu vrátil? Nebo tahle naděje byla spíš hodně malá?
To je těžké. Doktoři říkají, že plastika křížových vazů znamená pauzu od šesti do devíti měsíců, takže stihnout by se to i dalo a ještě bych třeba zvládl konec sezony. Taky ale vím o případech, kdy někdo začal po půl roce od plastiky trénovat a urval si i tu plastiku. Takže i to je pak risk. Mohlo by se stát, že bych to chtěl stihnout, uspěchal to a přerval si to znovu. A měl bych tu pauzu o další měsíce delší a došel do stejné fáze, ve které jsem teď. To znamená, že se radši zkusím vrátit i bez operace. Abych mohl sezonu dohrát, pokud to teda s tím kolenem půjde.

Právě tahle varianta mě překvapila snad nejvíc. Sice jsem už zažil různé sportovce, kteří hráli i bez operace, ale přece jen na vrcholové úrovni, s tou spoustou odrazů, dopadů i změn směru pohybu, k tomu i při uvážení vyššího sportovního věku, nejde už o moc velký hazard?
Já si beru příklad ze spoluhráče Viktora Cveka, který právě bez křížového vazu hrál rok a půl, a zvládl to. On je tím zmíněným případem, kdy šel po přetržení vazů na plastiku, po půl roce měl přijít první zápas, ale on si předtím na tréninku přerval i tu plastiku. Takže pak hrál bez vazu. I doktor mi říkal, že i na profesionální úrovni s tímhle hrát jde, byť tam riziko vyhození kolena je daleko větší. S tím se ale nedá nic dělat. Kdybych měl čekat až na další sezonu, nevím, jestli bych šel do rizika, že bych si při letní přípravě urval plastiku, protože to koleno k tomu pak jistě bude náchylnější než s původním křížákem. Rozhodl jsem se tedy - a doktor mě od toho nějak moc nezrazoval -, že v tomhle věku při úvaze poslední sezony nebude neobvyklé to zkusit i bez toho vazu. Samozřejmě to vyžaduje hodně posílit přední i zadní stehenní svaly, taky stabilitu celého kolena a postranních vazů. Musím mít i dobrou ortézu. Doktor říkal, že třeba dohraju celou sezonu a ani o tom nebudu vědět. Vím, že jdu do rizika, ale když začnu hrát třeba za měsíc a půl a vyhodím si to znova, aspoň už budu vědět, že na tu plastiku mám opravdu jít. A že můžu skončit. V mém věku už moc možností opravdu není.

Jste už definitivně rozhodnutý, že tahle sezona je tou poslední? O té další jste letos ani trochu neuvažoval?
I tohle je těžké. Že by tenhle rok byl poslední, tak jsem to vyloženě postavené neměl. Nejsem příznivcem kategorických vyhlášení, že příští rok UŽ NE a podobně. Vím, že mi aktivní basket bude chybět, navíc jsem sám sebe přesvědčil, že na ligu i v tomhle věku pořád mám a že dovedu být týmu platný. O to je to teď horší. Na 90 procent si myslím, že tohle poslední sezona bude, přesto si tu malou rezervu ještě nechám. Ono je to těžké, jít do budoucnosti, do které nevidím. Až třeba začnu za pár týdnů trénovat a vyhodil bych si to koleno, šel na plastiku, pak 6 až 9 měsíců čekal a v létě se cítil dobře, možná bych si ještě řekl, že to zkusím. Ono to ale není jen o zdravotních ohledech, ale už i o rodinných a dalších.

Když někdy vidím, jak nevinné věci k přetržení vazů stačí, třeba i jedno špatné došlápnutí, je možné, že právě tohle zranění se může stát téměř při čemkoli a je neskutečné štěstí přežít celou basketbalovou kariéru s oběma koleny v pořádku?
Taky jsem nad tím přemýšlel. Takových kontaktů jsem ustál spoustu, i když je fakt, že v tomhle případě se do mě ten protihráč opřel tvrdě. Možná si ale to tělo řeklo, že už toho bylo dost a měl bych se poohlížet po něčem jiném. Ano, je pravda, že těchto kontaktů a situací je za kariéru tisíce a statisíce, bohužel se to ale stalo teď. Nebo spíš bohudík, že AŽ teď. Uprostřed kariéry by to bylo horší, protože ji to pak dokáže ovlivnit daleko víc. Měl jsem tak vlastně malinké štěstí v neštěstí.    



Co vás vlastně dosud potkalo nejhoršího?
Před dvěma lety jsem měl potíže s meniskem na druhém koleni, ale to nebylo úrazem, spíš postupným opotřebením. A hlavně se s tím dalo hrát. Možná horší jsem měl nějaký výron kotníku, ale ani to nebylo nic velkého. Takže asi nejhorší byla situace, když mě spoluhráč píchl do oka, a zůstal jsem týden v nemocnici. Nikdy jsem tedy moc dlouho neabsentoval. Až teď a doufám, že už to nezažiju. (hořký úsměv)

V Opavě vás zdravotní rány stíhají už od léta. Jak to berete vy osobně a vlastně i celý tým?
Máme velice slušně poskládaný tým a je vidět, že i při té marodce jsme zápasy odehráli na výbornou (vyřčeno před pátým kolem a domácím zápasem s Lions). Zatím se s tím tým pere velmi dobře a má svou vnitřní sílu. Teď už to bude jenom lepší. Už by měl hrát Martin Gniadek, za několik dní se vrátí i Radim Kramný a dá se říct, že pak budeme i s návratem Robina Matějky po nemoci kompletní. Se mnou se aktuálně moc počítat nemůže. Budu se teď nějakou dobu pohybovat spíš po boku (trenéra) Petra Czudka. A pak uvidíme, jestli to půjde.

Kdo od vás převezme kapitánskou pásku?
Nejspíš Šířa (Jakub Šiřina). Když jsem jeden den přijel na trénink, zrovna šel jako zástupce kapitána za Čoudou (trenérem), že by se mohl hrát fotbal. Tak to asi bude on. (pobaveně)

Hovoříme spolu při vaší cestě do školy, kde zahajujete druhý rok studia trenérské jedničky. Teď na něj budete mít o něco větší klid, že?
Mně by na to stačil i ten čas, co byl při hraní. Naopak doufám, že víc času potřebovat nebudu a podaří se mi po tom měsíci a půl vrátit na hřiště, abych si eventuálně ještě v téhle sezoně zahrál. A když ne, svět se nezboří a bude víc času na sbírání zkušeností na to trenérství.