Kamil, co musel být Turek, o boháčích z II. ligy, kultuře lenosti repre, 16 hodinách v busu a zahalených ženách

9.2. INTERVIEW BASKETMAGU   Agent ho ještě přemlouval, ať počká na případné další nabídky, ale Kamil Švrdlík už chtěl hrát, protože od - pro vnější svět překvapivého - konce angažmá v druhé turecké lize už nějaký týden stál. V neděli se vrátil do NBL i dresu prostějovských Orlů. Výhrou. "Zažít vítězství, to se mi v posledních měsících moc nestávalo. Jsem rád, že jsem se dostal zpátky do prostějovského kádru. Kolín byl příjemný soupeř na úvod. Hlavně jsem se dočkal prvních bodů a mohl tak potěšit sebe i naše příznivce. Přijetí od nich bylo milé," podotkl autor 6 bodů a 8 doskoků za 19 minut po duelu 32. kola Kooperativa NBL. Nyní se už ale vrátí o několik měsíců nebo minimálně týdnů zpátky, aby řádně probral světlá i temná zákoutí svého několikaměsíčního pobytu v asijské části obrovitého velkoměsta na Bosporu. O tureckém basketbale, Istanbulu, lokálních zvycích i důvodech svého sbohem toho řekl docela dost.

Kamile, popište nejdřív trochu zázemí svého bývalého klubu DSI Istanbul.
DSI sídlí v asijské a poměrně starobylé části města, nedaleko mostu přes Bospor. Klub má ve vlastnictví jen tréninkovou halu a na zápasy a jeden předzápasový trénink si tak musel pronajímat jinou. Ta leží vlastně jen 15 minut cesty od fotbalového stadionu Fenerbahce. Zázemí jinak splňovalo nejzákladnější parametry. Měli jsme posilovnu, ale třeba regenerace, na kterou jsem byl zvyklý z Prostějova, ta už chyběla.

Kolik chodívalo příznivců na domácí zápasy?
Na to, že šlo o tým z Istanbulu, jich moc nechodilo. V průměru tak 600 až 700, kdy hlediště mělo jen jednu velkou strmou tribunu pro nějakých 1500 lidí. Oproti menším městům, kde jsme hrávali i před třítisícovými návštěvami, to byl rozdíl. Venku se většinou dostavilo přes 1000 diváků, přičemž záleželo, kde se hrálo. Hlavně se chodilo mimo Istanbul, kde se haly dost slušně zaplňovaly. Tři další istanbulské týmy stejně jako my moc velké divácké kulisy nemívaly.



V Istanbulu je teď celkem deset prvo- a druholigových týmů. To se zdá být opravdu hodně, ale při úvaze metropole, která má 14 milionů lidí, tedy zhruba jako někdejší Československo, to staví tohle číslo do trochu jiné perspektivy, že?
S našimi městy to srovnávat opravdu nejde. Oni to tam ani neberou, že ten daný tým je z Istanbulu. Působí třeba v nějaké okrajové části, takže se ani nebere, že je ještě ve městě. Je logické, že na tolik lidí těch klubů bude víc. Dřív jich prý bývalo ještě větší množství, ale museli to nějak pokrátit, aby se ligy rozšířily i do jiných míst země.

Jak velká péče je ve druhé lize věnována hráčům?
Tohle byl právě jeden z kamenů úrazu, na kterém to v mém případě celé dost ztroskotalo. Od začátku sice všechno vypadalo dobře, ale třeba ubytování, které jsem měl ve smlouvě, mi klub nebyl schopný najít tři měsíce. Bydlel jsem proto dlouho na hotelu, který byl včetně haly součástí celého komplexu, co patřil státní firmě DSI. Já jsem vedení několikrát upozorňoval, že mám byt ve smlouvě, ale stejně jsem ho dostal až před Vánocemi. Slyšel jsem, že Turci takhle postupují běžně, ale tady to byl už trochu extrém. Vlastně o jakoukoli věc, co jsem potřeboval, jsem musel bojovat.

Dá se v Istanbulu obejít bez auta?
Dokud jsem bydlel na hotelu, měl jsem to do haly pět minut. A jinak nás na trénink dopravovali dodávkou. Nebo nám dali na taxík. Auta jsme ale neměli.     

Turecko je poměrně rozlehlá země, 1600 na 800 kilometrů. Jak ve druhé lize vypadá přeprava na zápasy ven?
Do bližších míst, tak do pěti šesti hodin, se jezdí autobusem a do vzdálenějších destinací se lítá. Třeba Kayseri leží asi tisíc kilometrů daleko. Jednou jsme ale taky jeli autobusem asi 16 hodin. To jsem nepochopil. Pak si na nás vedení ještě stěžovalo, že jsme prohráli v koncovce o šest a já jim říkám: "Sorry, ale po tolika hodinách v autobuse se to někde muselo projevit."



K čemu by kvalita týmů v soutěži šla přirovnat pro našince?
První věc tam je, že každý tým smí mít maximálně dva cizince. A jen my jsme na těchto pozicích měli Evropany, jinak ostatní kluby využívaly výhradně Američany, tedy s výjimkou Řeka Tapoutose, který po půl sezoně taky odešel nespokojený. U domácích hráčů mě překvapilo, že to vůbec nejsou technické typy, všechno hrají na sílu a rvou to jen na pravou ruku. Bylo tam jistě i pár šikovných Turků, co říkali, že pokud nejsou v reprezentaci, v první lize by si nezahráli, hlavně tedy v té produktivní fázi kariéry mezi 25 až 30 lety. Jinak domácí hráči jsou hodně vysocí, byť jako národ Turci nevyčnívají. Tak kolem pěti hráčů z týmu bylo minimálně stejně vysokých jako já. Lepší kluby měly borce, co už hráli i první ligu, a byly schopné je k sobě přetáhnout. A cizinci tam jsou celkově hodně kvalitní. Takové by si u nás kromě Nymburka nikdo nebyl schopný dovolit. Do těch vkládají velké finance a dokázali přeplatit i zahraniční hráče z první německé nebo francouzské ligy. Jednou jsme hráli proti soupeři, kde měli amerického pivota, co se teď vracel do německého Artlandu. A ten říkal, že v druhé turecké dostal takové peníze, že by byla hloupost neodejít, i když hrál v německém eurocupové týmu. V tomhle jsou ty turecké kluby "šílené", navíc většina jich chce z druhé ligy postoupit. Jen asi pět šest včetně nás takové ambice nemělo.  

To jsou tedy věci.
Mně se to ale celé trochu nezdálo. Když jsem si to porovnal, tak s loňským Prostějovem bychom tam hráli ve špičce. Chybí tam týmové pojetí, hodně to tlačí přes ty dva cizince nebo přes lepší Turky, takže se hraje v pěti šesti lidech. U dalších už potom herní kvalita schází.

Na kolik si své zahraniční opory nebo osové turecké hráče kluby cení?
Říkali, že se to pohybuje mezi 20 a 25 tisíci dolarů měsíčně (615.000 korun), což by měl hráč dostat "na ruku". Třeba loni se už ve druhé lize zbláznila Darussafaka, což je taky istanbulský tým, který teď hraje vysoko i v nejvyšší soutěži, která šla jednoznačně za postupem a koupila i (tehdy 34letého) rozehrávače Lynna Greera, co hrál i v Olympiacosu, a dávala mu měsíčně asi 60 tisíc dolarů (1,5 milionu korun). A to většina těch druholigových týmů už v téhle fázi sezony své cizince i vyměnila. Nebo si dokupují třetího, který čeká na případné zranění někoho z těch dvou před ním. Chtějí mít prostě zálohu pro případ zranění po uplynutí přestupové lhůty. To je úplně jiný svět. Přitom si nemyslím, že by celkově ty týmy byly nějak lepší než mužstva v NBL, byť hlavní individuality jistě kvalitu vyšší mají.

Pro vás začátek sezony vypadal velmi slibně. Patřil jste k lídrům, nastupoval v základu, sem tam jste i vyhráli...
Ono to ani z pohledu celého angažmá nebylo špatné. My jsme pak taky vyměnili trenéra a hlavně jsme měli tři těsné prohry v koncovce, kterými se sezona zlomila. Začalo se hledat všechno možné jako příčina. Týmová hra, ani moje čísla se pak ale nezlepšovala a bylo to takové všelijaké.



Platí, že většinu bodů jste si musel urvat sám?
Ano, po hře 1 na 1. Musel jsem tak hrát. Určitě to bylo odlišné oproti Prostějovu, kde jsem se do toho nemusel sám tlačit. V DSI toho pro mě nikdo moc nevytvořil. Do nějakých pick and rollů se jim chodit nechtělo. Spíš byli radši, když jsem já na sebe natáhl obranu, a pak přihrával ostatním.

Projevila se nějak změna trenéra?
Snažili jsme se hrát o něco rychleji, což jsem kvitoval. Dál jsem zůstával v základu a měl jsem i některé dobré zápasy. Ten trenér byl ale bývalý asistent u týmu a spíš se choval jako kamarád hráčů. Předchozí trenér prošel i první ligou a snažil se hrát na užší rotaci sedmi hráčů. Jeho nástupce ale chtěl dát šanci všem. Přišel třeba zápas hraný na Štědrý den, kdy jsme jeli autobusem 10 hodin, ale pak se to pojalo, že si zahrajou všichni. Tak to jsem byl, zrovna o Vánocích, dost naštvanej.

Také jste během sezony vyměnili několik hráčů, že?
Ano, to už za prvního trenéra. Hráči ale spíš mizeli a až teď ke konci mého působení přišly i nějaké náhrady. Do té doby za ně ale nikdo nebyl, což mi připadalo divné a nevysvětlitelné.

Čím se nachýlil váš odchod z týmu, který nadešel po 17. zápase sezony při bilanci 4-13, přičemž vaše solidní průměry činily 12,2 bodu a 6,9 doskoku?
Hodně to souviselo s tím neplněním smlouvy. Od října jsem jim několikrát pohrozil, že odejdu a zažaluju je za neplnění kontraktu. Nakonec mi našli byt, ale cokoli jsem od nich potřeboval, byl i pak pořád problém. Přes agenta jsem jim dal vědět, že buď mě chtějí a smlouvu budou plnit, nebo ne a rozejdeme se. A oni vlastně přišli s tím, že už mě nepotřebují. Tak jsme se rozešli dohodou. Oni samozřejmě říkali, že jsem zahraniční hráč a nemáme výsledky a že za to vlastně můžu. Neříkám, že neplnili peněžní věci, ale spíš záležitosti jako zapojení televize, internetu nebo topení, což taky trvalo dost dlouho. A když jste dva tisíce kilometrů pryč, tak vám to otravuje život.  



Byla šance se ještě v rámci přestupového okna v soutěži udržet?
Oni tou dobou už prakticky všechny kluby cizince vyměnili, navíc je tam limit, kdy klub smí vystřídat na těch dvou pozicích za sezonu celkem jen 4 hráče. Takže protočit mohou jen dva a v aktuální situaci už bylo plno. A hlavně - jdou tam jen po Američanech.

Jakou zkušenost jste si tedy odnesl?
Co jsem se o tom bavil s různými hráči, v Turecku je to prostě risk. Může to i vyjít, pokud se narazí na dobrý tým, který se bude starat, a bude se i dařit. Je to risk i kvůli penězům a tak dále, ale já nelituju, že jsem to zkusil.

Hrozí vám třeba soudní pře o doplácení gáže?
Já jsem po nich mohl požadovat všechno, ale oni naznačovali, že pokud bych zůstal, udělali by mi z toho peklo. Tak to jsem si říkal, co ještě by chtěli udělat víc. Proto jsme se dohodli na ukončení smlouvy a nějakém kompromisu.     

Divočinu v klubu už jste popsal. Co ale horké okamžiky při zápasech, v hledištích?
U nás to moc divoké nebylo, ale venku se vždycky objevil nějaký sektor fanoušků, kteří rádi něco pokřikovali a podobně. Většinou to ale bylo v normálních mezích. Oni jsou tam na to pořadatelsky připravení, v halách bývá hodně policajtů a podle místních se v tomhle situace o dost zlepšila. Asi tam dřív byly dost přísné tresty za různé věci a celkově se to prostředí umírnilo. Jistě se nám stalo, že jsme po zápase odcházeli ze hřiště, chyběl tam ten ochranný tunel a plivali po nás a po rozhodčích nebo i házeli nějaké věci. Nebyl to ale žádný extrém, což potvrdili i spoluhráči.

I ve světle událostí po celé Evropě, jak bezpečně jste se teď cítil v Turecku obecně?
S tím jsem neměl problém. Já jsem pobýval v asijské části města, se silnou muslimskou tradicí a spoustou zahalených žen. I když jsem se ptal Turků samých, co říkají na to, že kousek za hranicemi jim řádí Islámský stát, tak mi na to odvětili: "My máme armádu, druhou největší na světě po Spojených státech, takže se nebojíme." Na ulicích jsem viděl i hodně policajtů a bezpečností rámy jsou i v supermarketech, přesto jsem pocit strachu neměl.
(Pozn.: turecká armáda je podle statistických údajů svou velikostí o pár míst níž, přesto 660 tisíc příslušníků při populaci 76 milionů je dost úctyhodné číslo)



V Istanbulu jste pobýval sám, hrálo se jen jednou týdně, jak jste trávil volný čas?
Vzhledem ke tréninkům, které byly někdy dvakrát, ale většinou jednou denně, jsem volno celkem měl. Oni si rádi dávali jeden delší trénink a taky se hodně začíná třeba v jednu, ve dvě nebo ve tři. To jsem říkal, co je to za čas? Jako u týmu minižáků. A když jsme trénovali v šest, tak všichni nadávali, že to je blbej čas. Tak nevím, co tam mají za zvyky. (směje se) A mimo basket jsem si hlavně prošel Istanbul a prohlédl všechny památky. Jinak jsem toho moc nezvládl, kolem nás v okolí byla celkem nuda.

Tradičním kamenem úrazu bývá i komunikace na veřejnosti, což zejména v Turecku asi nebyl žádný med.
V turistických částech anglicky mluví, ale v místě, kde jsem bydlel, to byl problém. Nějaké základní pojmy kvůli objednání jídla nebo vysvětlení taxikářovi, kam chci dovézt, jsem se naučil, ale... Oni si hlavně mysleli, že jsem Turek. Aby toho nebylo málo, tak jméno Kamil se používá i v turečtině, což jsem měl i na dresu, takže na mě turecky mluvili i rozhodčí, a když jsem se bránil, nechápali, jak to že nerozumím, když jsem Kamil, bílej (smích)... Pro ně jsou cizinci černoši a Američani, ale jak viděli Kamil, tak ten musel mluvit turecky. S tím jsem se potýkal prakticky celou dobu. A i když jsem vysvětlil, že nerozumím, stejně pokračovali turecky a že prý něco pochopit musím.

Co z místních zvyků všeho druhu byste označil jako plus, co naopak?
Třeba jejich jídlo mi chutnalo. Když se jde nakoupit zelenina a ovoce, je poznat ten rozdíl, kdy všechno mají čerstvé, vypěstované doma. Odnikud se to nepřeváží. Totéž se týká masa a ryb. Na druhou stranu toho místního, jako kebabů, už jsem se docela přejedl. A minusy? Bydlel jsem asi 100 metrů od mešity a v šest ráno mě pravidelně budilo svolávání k modlitbám. Takové brzké vstávání mi teda moc nevyhovovalo. A jinak jsem ještě nikde nezažil takovou lenost. Týkalo se to i hráčů. Na tréninku jsem se z toho občas mohl i zbláznit. U mladých kluků by člověk čekal, že budou trhat parkety, ale tady ne. Každý krok navíc byl špatně. Ne, tam nepůjdu a podobně. S Holanďanem jsme z nich občas šíleli. Mladej přijde na hřiště a jen si to tam vykluše, zaparkuje to na trojce a nikam dál nejdu. Tak to ale prý funguje všude. Když jsem se bavil s Honzou Veselým, tak se ptám: "Je to normální?" A on: "To je jak u nás." A tam přitom mají i turecké reprezentanty. Hlavní je se neunavit, odjet si tu hodinu a půl na tréninku a zase zpátky k čaji. (sarkasticky)

S kolegou z vyšší soutěže jste se měli možnost setkávat běžně?
Jo, párkrát jsem byl na zápase, kdy mi Honza nechával lístek, a pak jsme se viděli. On ode mě byl vlastně kousek, protože od naší tréninkové haly jsem to měl deset minut taxíkem k aréně Fenerbahce. DSI a Fenerbahce jsou vlastně jediné kluby z asijské části Istanbulu ze všech deseti, co v první a druhé lize působí.