Jubilant Zídek: Rozhodnutí odmítnout Celtics nelituju

Jiří Zídek starší, český Basketbalista století, čerstvě oslavil velké životní jubileum. Přesně před 70 lety začala životní cesta muže, který se proslavil střelou přes hlavu, přezdívanou "nebeský hák". Zídek během své bohaté kariéry posbíral šest titulů mistra Československa, dvě medaile z mistrovství Evropy i účast na MS a OH. Jen ta NBA mu nevyšla, i když chyběl opravdu jen krůček. Ani v 70 letech však nelituje, že za velkou louži nakonec neodcestoval.

Jiří, jak vzpomínáte na své dětství a basketbalové začátky?
Dětství a krásné mládí jsem strávil na Domažlicku. Ta dědina na okraji Chodska se jmenovala Poběžovice. Vyrůstal jsem na venkově, tak jsme dělali všechny sporty. Začal jsem hrát volejbal, ale v 16 letech mě objevil pan trenér Sládek a přetáhl mě na košíkovou. Viděl dlouhého chlapa, tak si řekl, že to zkusí.

A vaše kariéra začala...
Ano, pak už to nabralo grády. Studoval jsem v Plzni průmyslovku a třetí čtvrtý rok už jsem Škodě Plzeň pomohl na přebor republiky. A po dvou letech si mě vyhlédly Vysoké školy Praha, dnešní USK, kde jsem při studiu FTVS hrál.

Vaší specialitou byla střelba přes hlavu. Jak jste se k ní vůbec propracoval?
To byla kuriózní situace. Než jsem se dostal do Škodovky, tak jsem okoukával, co jsem kde viděl. Tak jsem se vlastně naučil střílet přes hlavu a stalo se z toho pro mě velmi úspěšné zakončení. Když jsme například s kluky soutěžili, kdo dá víc z deseti, tak oni stříleli normálně čelem a já přes hlavu. No a porážel jsem je. Pilování střely jsem se věnoval už od dětství. V Evropě nás pár bylo, kdo jsme jí ovládali. Je to ale hodně těžký způsob střelby. Možná proto jí dnes učí jen málo trenérů.



V čem byl basketbal v 60. letech jiný?
Tenkrát nebyla taková doba, že by hráči přestupovali z jednoho týmu do druhého. Party v jednotlivých družstvech byly uzavřené. Na VŠ se sešla výborná skupina kluků. Byli jsme hráči, kteří měli stejný cíl. Studovali jsme a vytvořili přitom opravdový tým. Všichni hráči byli schopní hrát na vrcholové úrovni v Evropě a vlastně i na světě. Jezdili jsme do Ameriky a na univerzitách dokázali vyhrát i dvanáct zápasů ze dvanácti.

Dařilo se vám ale i v Evropě, třeba v Poháru mistrů evropských zemí.
S CSKA Moskva a Realem Madrid jsme patřili mezi nejlepší družstva Evropy. Pravidelně jsme poráželi Olympii Lublaň, přední tým tehdejší Jugoslávie. Jak jsme byli vynikající hráči, zůstali jsme i vynikajícími kamarády a stále se jednou měsíčně scházíme.

Svými výkony jste oslnil i za Atlantikem. Proč nakonec angažmá v NBA nevyšlo?
Jako VŠ jsme byli na Poháru mistrů evropských zemí a tam byli američtí skauti z Bostonu. Doporučili mě pro angažmá v jejich týmu a oslovili mě. Nejdřív jsem o to měl zájem, ale když jsem si uvědomil, jaká by to byla situace pro rodiče a mou dívku, tak jsem to na letišti vzdal.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
Ne, nikdy. Byl bych sice ekonomicky někde jinde, ale já jsem tady prožil krásný život. NBA pak naplnil můj prostřední syn Jiří. Čeho jsem se mohl dotknout, dotkl se on.

Čeho si nejvíc vážíte z úspěchů v reprezentačním dresu?
Určitě medailí z ME v Helsinkách a Itálii. Šest týdnů před Helsinkami jsem byl na operaci levého kolena. Měl jsem utržený meniskus. Dostat se do formy a na ME byla velká námaha a zahrát si v Helsinkách čest. Podařilo se a byl jsem jedním z nejlepších hráčů šampionátu. A vážím si i toho, když jsem se na MS v Lublani stal nejlepším střelcem finálové skupiny.

Jak vzpomínáte na OH v Mnichově?
Olympijské hry pro nás byly smolné. V roce 1968 (OH v Mexiku), tedy v době, kdy jsme byli v nejlepší formě a možná bychom přivezli čtvrté páté místo a třeba i medaili, nás Československý olympijský výbor nevybral, abychom mohli reprezentovat. Dočkali jsme se až o čtyři roky později. To už byl ale tým za svým zenitem.

Jak vás před časem potěšilo, když jste byl zvolen za českého Basketbalistu století?
To vždycky zahřeje na srdci. Dělalo mi to dobře. Uvědomoval jsem si, že můj úspěch je hlavně úspěchem party z VŠ Praha. Bez svých spoluhráčů bych byl nula. To ocenění možná mohli získat i jiní moji spoluhráči.

Udržujete si stále kontakt s basketbalem?
Ještě před dvěma lety jsem hrál v Praze druhou třídu. V 68 letech jsem ale skončil. Čas od času si chodím ještě zahrát do Radotína, tak jednou, dvakrát v týdnu.