Jindrová: Kvůli OH jsem brečela. A brečela bych i teď

Sedmdesáté narozeniny čerstvě oslavila česká Basketbalistka století Milena Jindrová, jež zasvětila své oblíbené hře takřka celý život. Rozehrávačka, její hráčská kariéra je spjata především se Slavií VŠ Praha, byla extrémně úspěšná na mezinárodním poli, když svých devět účastí na vrcholných akcích FIBA přetavila hned v sedm cenných kovů. Jen olympionička se z ní nikdy nestala. Přestože za to cítila křivdu, na basketbal nikdy nezanevřela a i ve svých 70 letech se mu věnuje na denní bázi.

Paní Jindrová, jak vzpomínáte na své basketbalové začátky?
Začala jsem hodně pozdě. Až v 15 letech na gymnáziu v Londýnské ulici u profesora Gargely. Měl tým kluků a holek dohromady a my jsme to tam chodili mydlit. Mohli jsme přijít, kdy jsme chtěli. Do té doby jsem dělala všechno možné - lyžovala nebo i hrála fotbal s kluky... 

V reprezentační kariéře jste dosáhla celkem na tři stříbrné a čtyři bronzové medaile z MS a ME. Jak moc mrzí, že ve vaší sbírce chybí zlato?
Mě mrzí dvě věci. Jednak samozřejmě to zlato, což ale v té době bylo dost problematické. My jsme v reprezentaci neměly vysoké hráčky a Sovětky nás vždycky umlátily. Zlato je ale zlato.

A ta druhá věc?
Ženský basket tehdy vůbec nebyl na olympiádě, protože já bych se jinak zúčastnila třeba tří olympiád. Mohla jsem se zúčastnit té poslední, ale? Ten konec byl takový smutný, když mě na olympiádu v Montrealu nevzali. Tvrdím já a tvrdí i veřejnost, že jsem na to ještě měla. Od trenérů to bylo takové nepříjemné.



Na to asi nevzpomínáte ráda.
Tenkrát jsem to hrozně obrečela. A vlastně i teď, i když je zimní olympiáda, tak bych to obrečela znovu. Je to snem každého sportovce, zvlášť po dlouhé kariéře, ukončit to nebo se zúčastnit olympijských her. To je vždycky takový bonbónek.

Byly Sovětky v té době opravdu neporazitelné?
V podstatě jo. My jsme je porazily jednou na turnaji v Karlových Varech. Ony ale jinak byly hrozně vysoké, a jak všichni dobře víme, výška v basketbalu je téměř nepřekonatelná. Kromě toho ony už tehdy šly na profesionální bázi, i když v naší době se o profesionalismu nemluvilo. Měly i střelkyně zvenku, protože ty holky trénovaly daleko víc než my.

Jaký je váš pohled na současný ženský basketbal?
Je to daleko silovější, atletičtější, rychlejší. I tím, že se více trénuje, měla by být přesnější střelba. Mě v současné době naše liga moc nebere. Nebýt tam cizinky, tak je to špatné. Je to dané i dnešní dobou. Za našich časů, když člověk sportoval, tak se podíval do zahraničí. A vůbec, hrály jsme se lvíčkem na prsou a to bylo o něčem jiném, než je dnes. Teď to berou samozřejmě. Do zahraničí se podívá kdokoli kdykoli. My jsme byly rády, že jsme mohly vyjet a koupit si tričko.

Jak vám bylo, když Petra Reisingerová na podzim překonala váš dlouholetý střelecký rekord?
Jednou to přijít muselo. To bylo jasné, že to někdo překoná. V naší době navíc ještě neplatily trojky. Tím to bylo taky dané. Stalo se, mohl to být kdokoliv jiný. Já jsem čekala Evu Vítečkovou. Ten rekord překoná zase někdo další. Trojkami to naskakuje rychleji. Navíc vyšším hráčkám se ty koše dávají snáze. Já jsem byla malá rozehrávačka. Sice jsem dávala 20 nebo 30 bodů za zápas, ale pivotky to mají jednodušší.

Od roku 1994 jste neodmyslitelně spjata se Sokolem pražským. Považujete současnou podobou klubu za své dítě?
Asi jo. Já jsem sem přišla, když tady byl kroužek basketbalu. To, co tady je, si dovolím říct, a oni to všichni vědí, že jsem vypiplala. Když jsem začínala, tak jsem trénovala třeba tři družstva. Synovi bylo osm devět let. Bylo to náročné, ale potom se mi podařilo kolem sebe sehnat trenéry. V současné době si myslím, že co se týče trenérů, to tu máme špičkové. Máme tady dobrou partu, nikdo nikomu nic nezávidí.

Co vás motivuje stále v práci v klubu pokračovat?
Já už netrénuju. Jen zaskakuju, když je potřeba. Už na to moc síly nemám. Pořád tu ale musím být platná ohledně organizování, shánění peněz a vyúčtování. Dostala jsem se do takové pozice, kterou jsem nikdy nedělala. Mám vystudovanou FTVS, hrála jsem, trénovala, ale teď jsem se musela naučit všechno možné, co se týká managementu a účetnictví.

Nelitujete energie a času, které jste Sokolu pražskému věnovala?
Ne, to určitě ne. Nikdy nebudu litovat ani toho, že jsem se věnovala sportu, že jsem mu obětovala svůj osobní život. Nakonec, dítě jsem stihla, co by mělo být posláním každé ženské. Podařilo se mi ho snad i vychovat dobře. S tou energií, která mi zbývá a kterou mi život dovolí, budu tady na Sokole pracovat dál.

Jdete si ještě někdy zahrát basketbal?
To ne. Běhání už maximálně v létě trochu po lese. Teď si jdu spíš zaplavat, zajezdit na kole nebo do naší skvělé posilovny. Kdyby mi někdo vyměnil nohy, tak bych si basket zahrála. Ruce a hlava by mi sloužily, nohy už bohužel ne.


Milena Jindrová