Jak nemluvící litevskou hvězdičku Jonase zastoupili srdcaři z Vilniusu, jejichž život řídí pouze basketbal

Na tomto místě měl být původně jiný text. Měl tu být rozhovor s vycházející hvězdou litevského a evropského basketbalu, číslem 5 draftu NBA 2011 a loňským hrdinou MS U19 Jonasem Valančiunasem. Jenže aby bylo možné jej uskutečnit, musel by se nejspíš nechat nymburský tým doma porazit, aby 19letý pivot měl náladu a chuť se vybavovat. Po sedmibodové porážce jeho Lietuvos Rytas v dalším dějství VTB ligy, po utkání, kde si možná pochroumal i kotník, se však při žádosti o slyšení jen beze slova otočil a pokračoval dál směrem do šatny...

V ní pak za zavřenými dveřmi probíhal týmový mítink. Bez trenérů. Jak dlouho, bůh ví. "Má smysl čekat?" zněla otázka na Dariuse Maskoliunase, jednoho ze tří asistentů Lietuvos Rytas a spoluhráče Jiřího Zídka při dobývání euroligového titulu v roce 1999 v dresu Žalgirisu.

"Můžete to zkusit, ale radši mě poslechněte a jděte domů. Nebude mluvit."
Tak zněla pro změnu upřímná odpověď.

Zklamání? Ano, zklamání. Čtenáři Basketmagu by si aspoň pár slov litevského velikána (na horním snímku vpravo) o vlastní budoucnosti v třípísmenné zámořské lize zasloužili.



Ještě než však zklamání stihlo vyprchat, už se otvíraly automatické dveře ve vchodu do nymburského Sportcentra. A před nimi stála clona většinou mladých lidí v červenočerných barvách Lietuvos Rytas. Být to v Itálii, už by se zřejmě chystal lynč týmu, který si nestoudně dovolil chybovat.

Jenže tihle chlapi a taky jedna slečna jsou v klidu. A to před sebou mají jedenáctisetkilometrovou cestu domů. Auty. V tu chvíli přitom prší tak, že málem nestačí ani první rychlost stěračů.

Ultras Lietuvos Rytas. Aspoň tak se skupinka 11 lidí označuje. Zbylé zhruba čtyři desítky fans, které tým přijely také podpořit a už sedí v autobuse, jsou prý normální fanoušci.

Ale ultras jsou ultras. Smyslem jejich života je basketbal a jejich tým. Když je slyšíte vyprávět, kam všude s mužstvem vyrážejí ven, nejde se nezeptat, zda i celou svou dovolenou obětují na oltář těchto výjezdů. A věru ano - plánovat si volno a vůbec celý čas v sezoně, znamená mít v ruce rozvrh zápasů Rytas. A neustále se přizpůsobovat novým okolnostem.



"V minulé sezoně, když se hrála Euroliga, jedna skupina udělala asi desetidenní zahraniční výjezd, ve kterém byly tři zápasy ve třech různých zemích," vypráví asi pětadvacetiletá mluvčí ultras.

Dáváte do toho celé srdce, že?

"Celý život," zní odpověď. "Všechno se točí kolem basketu."

Taková oddanost musí něco stát, už třeba jenom výlet z Vilniusu do Nymburka. "Každého nás to vyšlo zhruba na stovku eur," říká slečna ultras.

I ona se jistě podílela na mohutném skandování, kterým kotel hostujících fans provázel celé utkání, a také na choreu, jež bylo jakousi nadstavbou. Před sektorem Rytas visely celý zápas čtyři vlajky a několik velkorozměrových pak v určený moment zavlálo nad hlavami všech fans.



Na začátku třetí čtvrtiny pak došlo na první specialitu. Sektor překryly dobré dvě desítky papírových archů s jediným nápisem: SEIBUTI PAVARYK. Co to znamenalo?

Byla to hláška hráče Rytas Renaldase Seibutise, který jednou cosi vyřkl někde v rádiu a nyní se to s ním táhne sezonou.

A v závěrečné čtvrtině přišla na řadu i vlajka s velkým nápisem MUSU GRIŽO! To byl zase vzkaz kapitánu Babrauskasovi, který už je zřejmě používaný pořádnou dobu. Znamenal "Náš se vrátil" a byl výrazem díku za návrat opory, která po několika zahraničních štacích od roku 2008 opět obléká dres Lietuvos.   

Když v deštivém večeru má dojít na rozloučení, ultras najednou z kapes začínají vytahovat nejrůznější samolepky, které si možná chtěli vyměnit s domácími fandy, a možná na to nedošlo.

Hned pět jich neváhá jednu věnovat na památku.



Na první pohled zaujme ta se vzhůru obráceným znakem odvěkého nepřítele z Kaunasu, jeho hořící vlajkou na pozadí a nápisem, který nepotřebuje komentář. Snad jen že ŽALIA značí ZELENÁ.

Na dalším stickeru je pak na pozadí Vilniusu nápis, který říká: Tam stojí město s velikou historií, kde hraje tým nejsilnější ze všech.  

Když člověk pozoruje tuhle skupinku a naslouchá důkazům její oddanosti věci, nejde vztah ke klubu a jeho hráčům popsat jinak než slovem láska. 1100 kilometrů - mimochodem přes celé Polsko - jedna cesta, pak zažít porážku a zase zpátky. A tak pořád dokola, výhry i porážky, radost i zklamání. Tohle by bez lásky nebylo možné...

Petr Hamták
Foto : VTB liga a archiv