Jak Maccabi zničilo Real nezměřitelným uměním války

Nikdy nic nikdo nemá mít za definitivní. Tenhle starý song dua V+W by si mohli po víkendu do omrzení zpívat hrdinní hráči Maccabi Tel Aviv. V euroligové semifinále s CSKA, ani ve finále s Realem Madrid neměli být těmi, kdo se bude na konci zápasu radovat. Přesto je 50násobný izraelský šampion novým králem Evropy, už popáté v dějinách! A i díky titulu v Suprolize je nyní spolu s Panathinaikosem druhým nejúspěšnějším klubem Evropy právě za Realem, jenž má v kapsáři už 8 trofejí.

10 tisíc fanoušků Maccabi drželo v Miláně po oba dny svůj milovaný celek obrovským způsobem, když se pro něj ani jeden zápas nevyvíjel příznivě. Po dvou obratech pak jejich extáze musela být dvojnásobná. Nejdřív otočení semifinále s CSKA až v posledních vteřinách a pak triumf nad Realem (98-86) dokonce až v prodloužení, které se ve finále hrálo poprvé od roku 1969.

Hlavní postavou vítězů byl opět americký guard Tyrese Rice, který ve čtvrté čtvrtině a v prodloužení, kde se poslední minutu Real taktickými fauly marně pokoušel o stažení manka, vystřílel 21 ze svých 26 bodů a po zásluze se stal MVP Final-4.

O tom, že Euroliga se nevyhrává ani trochu snadno, svědčí fakt, že Maccabi naposledy urvalo titul v roce 2005 a od té doby třikrát padlo ve finále. Kouč David Blatt se tak nyní konečně dočkal i nejprestižnější klubové trofeje kontinentu.

Novým "smolíčkem" Evropy se naopak stává madridský soupeř, čekající na euroligový trůn od roku 1995. Po loňském finálovém sehnutí se před Olympiacosem musel tentokrát skousnout ještě trpčejší porážku. V duelu s 19 změnami ve vedení od 21. minuty. V bitvě, v níž vedl v 17. minutě 33-22 a v asistencích v tu chvíli dominoval 9-3.



Dosavadní hegemon této eurosezony však v nejdůležitějším zápase dojel na to, čím celý rok vyčníval. Jednoznačně nejtalentovanější sestava kontinentu na papíře neměla konkurenci. Stejně tak v drtivé většině zápasů sezony, v níž Real natočil 28. vítězství v řadě v ACB (nyní 30-2) a v Eurolize podlehl poprvé až v Moskvě, po 13 výhrách v řadě.

Jeho efektní hra, plná parádních akcí, protiútoků a grandiózních střeleckých představení, však v jednom zápase mohla být poměrně zranitelná. A právě to se ve finále Realu stalo. Odpoutat ve finále Euroligy 34 trojek je i přes 11 tref pozvánkou do pekelných bran.

Navíc jeden z nejhorších dní roku si vybral základní rozehrávač Llull (bez bodu za skoro 36 minut), power forward Mirotič první body zaznamenal až v 25. minutě (nakonec 12 za 27 minut při střelbě 10/3) a super atlet Fernandez se po 10 bodech z prvních 26 týmu (ve 14. minutě) jakoby ze hry odhlásil (zápas hrál se zlomeným prstem na ruce) a končil na 15 za téměř 40 minut.

A nový MVP soutěže rozehrávač Rodriguez sice stihl 21 bodů (trojky 10/5) za necelých 22 minut, jenže už po 35 minutách měl 4 fauly, a to v tu dobu byl na hřišti pouhých 18 minut! Při svém pobytu ve hře navíc příliš sóloval, zjednodušoval soupeři bránění a svůj tým pak dorazil snahou dohánět bodovou ztrátu míjenými trojkami.  

Přesto to bylo ještě něco jiného, díky čemu se Maccabi z minus 11 vrátilo do zápasu a nakonec zaslouženě triumfovalo. Vedle disciplíny (částečně vyjádřené pouhými 7 ztrátami za 45 minut) to bylo především 150procentní nasazení (částečně vyjádřené 19 útočnými doskoky) a intenzita hry, jíž Real neuměl a nebyl sto vzdorovat.

Hráči Maccabi neúnavně napadali koš, pod nímž v pozdějších fázích zápasu už nacházeli stále menší odpor a výpomoc bránících soupeřů ze slabé strany. Smýkali sebou nevídaným způsobem po podlaze při boji o každý míč a také vyslali rozumný počet 22 trojek, z nichž navíc 9 proměnili (Rice 4/3, Smith 6/3). 

Realu paradoxně uškodilo drtivé páteční vítězství nad Barcelonou. Získal tím pocit nepřemožitelnosti, což potvrdil i zkušený kouč šampionů David Blatt.

 
"Přestali hrát svou hru a my se stále drželi na dostřel. Dostávali jsme rány do břicha, ale ne do hlavy. A pak, někdy kolem osmého kola, jsme jim dali pořádnou pecku na bradu, a když přišel ten správný čas je dorazit, udělali jsme to," použil Blatt zcela výštižně boxerskou terminologii.

"Nemyslím si, že bychom Real porazili v sérii, ale Final-4 je velmi speciální typ turnaje, kde v jedom zápase můžete zdolat soupeře, který je na papíře lepší." 

David Blatt zdůraznil, že neděle 18. května nebyla skvělým dnem jen pro všechny kolem klubu, ale i pro basketbal vůbec.

"Náš tým po individuální stránce rozhodně nebyl ten nejtalentovanější. Jako tým jsme ale byli nejlepší. Dokazují to nejen výsledky, ale i způsob, jakých jsme jich dosáhli. Dvakrát jsme tu porazili týmy, které jsou na papíře lepší než my. Jsem proto opravdu rád za zprávu, kterou posíláme do světa ostatním trenérům a jejich týmům. Můžete dosáhnout víc i s málem, pokud vše děláte správně."

"Naší výhodou bylo, že jsme vyrovnaným skore drželi soupeře pod tlakem. Oni dávali nejvíc bodů v soutěži a náš cíl byl dovolit jim maximálně 75. Řekl jsem týmu, že v takovém případě vyhrajeme. A v základní hrací době jsme je na téhle hranici také udrželi (73-73), a to konzistentní a klidnou hrou." 

MVP Final-4 Tyrese Rice byl těsně po Zápase svého života na vrcholu blaha.

"Ani nevím, co se právě stalo. Tohle je prostě Maccabi Tel Aviv. Viděli jste, kolik fanoušků nás sem přijelo podpořit. Jsou to ti nejlepší v evropském basketbale. Vždycky jsou s námi. V Miláně jsme se ocitli 3000 mil pryč a ve městě přitom bylo 20 tisíc našich. To je největší podpora, jakou jsem kdy zažil."

Zcela speciální pocity zažíval i Guy Pnini, byť ve finále hrál jen 11 minut.

"Splnil se mi sen. V tomhle klubu jsem vyrůstal, hraju tu od svých šesti let. Jako fanoušek jsem chodil podporovat i vítězné euroligové sestavy Maccabi a teď se mi zdá, že sním."



Real už od začátku vypadal jako tým bezstarostných kluků, kteří si přišli zahrát jen nějaký přípravný zápas. Zatímco Maccabi mířilo v prvních čtyřech minutách, až do jeho vystřídání, důsledně pod koš přes obra Schortsanitise, a to mnohem důrazněji než v semifinále, Real první tři útoky ostřeloval koš z trojek a jen za první čtvrtku jich měl 8 (2 trefy). Za poločas 16 (4) a za celý zápas již zmíněných 34.

Po vyrovnané první čtvrtce se Madrid rozjel poté, co do hry přistoupil (až v 11. minutě) MVP sezony Rodriguez. Jeho tým využil hlušší chvilky i technické chyby soupeře a také svých útočných doskoků k úniku na 26-15, od vedení 33-22 už ale v utkání následoval jen jeho pozvolný úpadek.

Real vypadal jako měkčí tým, který se nechal zatlačit agresí soupeře na obou koncích hřiště. Po odpalovaných trojkách čím dál méně chodil pro útočné doskoky. A až příliš mnoho útoků Maccabi pod koš zastavoval faulem a soupeř, který házel první trestné hody až po 14 minutách, z nich pak získával čím dál více půdy pod nohama (nakonec i díky taktickým faulům Realu bilance 30/25, Real 20/19).

A teď trocha zajímavých čísel: Maccabi za první půlku nemělo ani jeden zisk, soupeř měl 3. Za zbývajících 25 minut však ani jeden, naopak Maccabi 4. Zatímco skore ztrát po 20 minutách bylo 4-5 v neprospěch Maccabi, za zbylých 25 minut už to bylo 6-2 v neprospěch Realu. Zatímco do půle byl poměr útočných doskoků 9-5 pro Real, za zbytek zápasu 14-7 pro Maccabi.

To mohlo rozhodnout už v závěru normální hrací doby, kdy vedlo po 39 minutách 73-69. Rodriguez a Bourousis však chladnokrevně srovnali ze šestek a poslední trojka Rice minula cíl. V prodloužení už ale vítězové směskou trojek a především šestek soupeře dorazili.

    
-trh-