Italský vladař NCAA a mistr světa Auriemma o Dianě, armádě, 30 letech na UConnu a báječných Češkách

EXKLUZIVNÍ INTERVIEW A STORY - HVĚZDNÝ KOUČ-REKORDMAN GENO AURIEMMA   Most Valuable Player MS Maya Moore, nová medailová rekordmanka dějin světových šampionátů Sue Bird, hrající legenda ženského basketbalu Diana Taurasi, super pivotka Tina Charles nebo forwardka Breanna Stewart. Co jméno, to pojem. A nejspíš nebude náhoda, že právě těchto pět hráček ze skvadry letošních mistryň světa prošlo na univerzitě přenáročným drilem a průpravou v týmu vládců NCAA UConn Huskies. V týmu po neuvěřitelných 29 let vedeném potomkem italských přistěhovalců Luigim "Geno" Auriemmou. Svěžím šedesátníkem, který celek USA v neděli už podruhé dokormidloval ke zlatu na světovém šampionátu.

Jeho světem je svět univerzitního ženského basketbalu a náhodou nejspíš nebude ani to, že stejně jako on žne úspěchy s americkými ženami, i muže dovedl k posledním zlatým medailím jeden univerzitní super kouč - Mike Krzyzewski.

Ohromné úspěchy Geno Auriemmy s UConn Huskies, jež letos dotáhl - navíc již popáté bez jediné porážky - k rekordnímu 9. titulu (během pouhých 20 sezon), by ovšem nikdy nemusely přijít, kdyby před časem v USA nezměnili legislativu, jež vyžaduje rovnost pohlaví s ohledem na šance univerzit získat federální peníze (školy tedy musí mít vedle mužského i ženský tým). Ale skutečně jen možná. Auriemma by se totiž nejspíš prosadil tak jako tak.

UConn jej najal v roce 1985. Ženský celek tehdy za sebou měl 11 neúspěšných let. Po téměř třech dekádách s Auriemmou to je 9 titulů a dalších 6 účastí ve Final-4. 

Říkají o něm, že jeho největší předností i slabinou je touha po dokonalosti. Kdo by ale po takové titulové žatvě nechtěl mít právě tuhle slabinu? Auriemma to o sobě samozřejmě ví, ale jak dodává, kdyby byl jen tím bláznem, co vyžaduje pouze striktní dodržování pokynů a nekonečné cizelování činností až k absolutní preciznosti, už by ho hráčky dávno přestaly poslouchat.

Dobře ví, proč věci dělá právě takhle. Drží se toho, že vítězství zejména ve vyrovnaných zápasech se dosahuje silnější mentální stránkou, než má soupeř. I proto od hráček v přípravě žádá víc, než na co na první pohled mají. Jak ale tvrdí, jejich hranice nepozná dřív, než když sám vidí, že víc už prostě nezvládají. Jeho bývalá svěřenka Sue Bird jednou řekla, že v žádném zápase nezažila větší výzvy než právě na trénincích UConnu. A o tom, co jí osobně kouč dal, docela dobře vypovídá i výraz její tváře ve stylizovaném rozhovoru s Auriemmou na téma společného dobytí titulu z roku 2000.



Kouč, jehož týmy prošly ty nejlepší ze světových hráček, ani v šedesáti neusíná na vavřínech. Ví, že to, co fungovalo dřív, už na současné hráčky neplatí. A také si je vědom toho, že je čím dál těžší získat a vychovat ty kvalitní. Sám kriticky podotkl, že před příchodem na univerzity mají za sebou většinou jen stovky bezvýznamných zápasů, jimž dominuje individuálno nad kolektivnem. A že i některé základní dovednosti se hráčky učí až na vysoké, neboť mládežnická výchova ve Státech v poslední době výrazně upadla. Už dřív přiznal, že i jemu dost pomohlo šest let trénování na střední škole, kde podle něj mnozí prváci ani neumějí pořádně driblovat.

"V polovině 90. let jste mohli vyrazit v létě někam na hřiště a ze dvou týmů byste si vybrali i osm hráček pro divizi 1. Teď se pojedete podívat do Chicaga, kde je pět set týmů, ale 350 z nich nemá hráče úrovně první divize," soudí Auriemma, podle nějž teď rodiče neradi vidí, když jejich dítko hraje v jednom týmu s dalšími vynikajícími hráči, neboť jejich potomkovi to snižuje šanci na vyniknutí.

A Auriemma ještě dodává:

"O některých nováčcích na univerzitě slyšíte, že na střední patřili do celoamerického All-Star. Pak je vidíte půl hodiny hrát a říkáte si: Co tam trenéři dělají s hráči, kteří v tom All-Star nebyli? Radši bych se zabil, než takové hráče vést."

Kouč sice uznává, že dnes i ženy běhají rychleji a skáčou výš, ale chybí jim kvality při hře 5 na 5. U mužů je to prý podobné, ale tam mají trenéři v rámci celé Ameriky přece jen větší výběr. Auriemma si je jistý, že za slábnoucí výchovou v oblasti základních činností vězí ohromný nárůst role peněz v basketbalovém světě. Dřív se podle něj elitní mládežnické kempy soustředily právě na základní dovednosti, ale takové akce teď prý mizí a přibývá těch organizovaných především s vidinou zisku.

"Já asi nejsem ten, kdo by měl mluvit o penězích," pravil k tomuto tématu lodivod, který loni podepsal pětileté prodloužení smlouvy na téměř 11 milionů dolarů. "Ale je prostě fakt, že jak se jednou zjistilo, že i v ženském basketbale se dá vydělávat, všechno se tím změnilo. Jasně, budiž těm organizátorům přáno, protože tyhle kempy dnes rýžují slušné peníze. Kdo tím ale prohrál? Hráči. Za nic nestojí, protože pořádně netrénují a nikdo je nic nenaučí."

Auriemma by také rád změnil některá pravidla v ženském univerzitním basketbale, o čemž se nebojí nahlas mluvit. Úpravy by podle něj měly usnadnit hru v útoku, neboť americký ženský basketbal se stal příliš fyzickým. Hráčky k tomu vedou trenéři a Auriemma za tím vidí typickou americkou mentalitu, jež k úspěchu požaduje být "tough", tedy nad jiné odolný. "Pro fanoušky ale není žádná zábava sledovat hru se samým držením a tvrdými fauly na pronikající nebo střílející hráčky."

Ještě víc Auriemmovi v této oblasti otevřely oči poslední dvě MS i OH 2012, tedy tři turnaje, jež s USA ovládl. "Zbytek světa od této hry ustupuje," docela překvapil svým soudem kouč, neboť v Evropě se nyní mluví o stále větším a větším zfyzičťování a přitvrzování (ženské) hry.



Pro doplnění k tématu: podle pravidel FIBA se v každé čtvrtině střílí dvě šestky už od pátého faulu týmu ve čtvrtině. V ženské NCAA se hází pouze 1+1 od sedmého faulu v poločase a dvě šestky po sobě nepřijdou na řadu až do faulu číslo 10.

"Není vůbec neobvyklé, když trenéři v zápasech na velkých turnajích FIBA za fauly hráčům (hráčkám) nadávají, protože soupeř se tak snadno dostává k trestným hodům. A třeba když jsem vedl náš tým na olympiádě v Londýně, starší hráčky v zápasech doslova řvaly na mladší spoluhráčky, aby už nefaulovaly."

Progresivní Geno Auriemma žádá i další významnou změnu: návrat k používání stejné velikosti míče, s jakým hrají muži. V ženském univerzitním basketbale se od sezony 1984/85 používá balon o palec (2,54 centimetru) v obvodu menší a také o téměř 60 gramů lehčí. Důvodem jeho zavedení bylo snadnější ovládání a dribling menšíma ženskýma rukama.

Nejdřív se efekt menšího a lehčího míče ukazoval jako plus, neboť v sezoně 1985/86 se v NCAA střílelo s rekordní úspěšností 44,2 procenta. Jenže za posledních 7 let procento stále padalo, až na hodnotu 38,9, což je nejmíň od sezony 1981/82.

"Ženský míč je teď příliš lehký. Narazí do obroučky a odletí úplně pryč. Kdy naposledy jste viděli poskakovat tenhle balon po obroučce několikrát za sebou a nakonec spadnout do koše?" ptá se řečnicky kouč a sám si hned i odpoví: "Nikdy! Přitom v zápasech mužů se to s těžším míčem stává pořád. Sledujte schválně střely zpod koše s ženským míčem. Když se odrazí od obroučky, je okamžitě v trapu. Je to jak při losování s pingpongovými míčky."

UConn jednou uspořádal zápas smíšených týmů, složených z hráčů a hráček Huskies. První návrh byl, že první poločas se použije mužský míč a ve druhém ten dámský. Auriemma tehdy se ženským hrát odmítl. "A moje holky tu noc střílely jako z partesu."

A když už jsme u pravidel, Auriemma stejně jako mnozí další nechápal, proč AŽ před minulou sezonou byl v americkém ženském univerzitním basketbale, jako v tom posledním na světě, zaveden časový limit pro přechod půlky. Až do loňska na něj tým měl klidně celých 30 vteřin z limitu na útok, nyní to je už jen 10. Dříve prý panovaly obavy z navýšení množství ztrát, Auriemma ale nabídl upřímnější vysvětlení: Trenéři a trenérky se prostě báli, že nemají dost dobré hráčky na to, aby to zvládly.



Geno Auriemma je svéráz, který se nebojí své názory projevovat veřejně. Ať se týkají pravidel, jeho hráček nebo i soupeřů, ať jsou pochvalné nebo negativní. Někteří ho kvůli tomu mají až za arogantního. Pokud se ale hráček týká, než jde s jejich neřídkou kritikou ven, dozví se o jeho výtkách ony jako první. Ani to však není dvakrát příjemné, jak dokládá členka týmu mistryň světa z Turecka a opora UConnu Breanna Stewart:

"Musíte si prostě zvyknout na to, že vás takhle týrá. Snaží se z vás dostat to nejlepší a přimět vás k tomu, abyste sami zjistili, jak toho dosáhnout. Jde po mně pořád, celý trénink. A já to oceňuju. Když se to ale dělo dřív, tak mi to vadilo. Samozřejmě vím, proč to dělá, už proto, co se mu na UConnu podařilo."

Auriemma měl také velké štěstí, že v ženské NCAA se může spolehnout na delší pobyt svých hlavních opor na škole, neboť fenomén NBA, která magnetizuje nejlepší mladé hráče do ligy už po prvním (povinné minimum před odchodem do NBA) roce na univerzitě, v ženském basketbale stejnou silou nefunguje.

"Pokud by to tak bylo i u žen, svých úspěchů bych nedosáhl. Zakládám si na navázání silných vazeb a úspěch podle mě hodně závisí právě na budování co nejpevnějšího vztahu mezi trenérem a jeho hráči. A ten za jednu sezonu vybudovat nejde."

A nyní už přijde na řadu exkluzivní rozhovor s americkým koučem italských kořenů, který byl pořízen po přípravném duelu s českou reprezentací v útrobách uklízející se pražské Tipsport areny.

Ještě než vás k němu ale pozveme, je tu několik zajímavých dat ze životopisu:

Teenager Geno už od druháku na střední, kdy neprošel do prvního týmu školy, pozoroval práci trenérů. Postupně si stále navyšoval kvalifikaci a začínal asistentstvím u středoškolského týmu chlapců. Když jej v roce 1981 vzali jako asistenta k ženám na Univesity of Virginia - s nástupní gáží 13 tisíc dolarů za rok -, nebyl si jistý, že právě ženský tým je pro něj to pravé, ale čtyři roky vydržel. A pak už jej najal UConn, kde si v první sezoně, své jediné s negativní bilancí za 29 let, platově polepšil už na 29 tisíc.



Po uplynulé sezoně už měl kariérní výherní úspěšnost neuvěřitelných 87 procent (879-133), což je sdílené nejlepší číslo dějin celé ženské sekce NCAA, v rámci všech divizí. S blížícím se počtem 900 výher, jichž zatím dosáhlo jen pár trenérských veličin, už by mohl zaútočit i na jedničku historie podle počtu vítězství Pat Summitt (1098).

Letošním devátým titulem se už osamostatnil na čele žebříčku nejúspěšnějších trenérů ženské NCAA, když ovládl finále dvou v sezoně neporažených celků, k němuž došlo vůbec poprvé. Ač v následujícím rozhovoru přiznal, že první titul je jen jeden, reportéři v zámoří si všimli slz dojetí i po tom letošním, devátém.

Své hráčky se vždy snažil přesvědčit, že je důležité hrát tak, jak to mají fanoušci rádi. A fanoušci všude na světě, jak známo, chtějí být baveni. Produkci té správné zábavy mu jistě umožňovalo i vedení těch nejlepších dostupných hráček. Jinak řečeno - velkých hráček, pro jejichž definici si rád vypůjčuje slova neméně slavného univerzitního kouče Bobbyho Knighta:

"Velcí hráči v zápasech vědí, co musí dělat, a skoro pokaždé to dělají na horní hraně svých schopností. A právě tato schopnost z nich velké hráče dělá."

Auriemma si rád bere i rozdává. Bez problémů přizná, že z každého středoškolského zápasu, který sám přijde sledovat například kvůli rekrutaci nových kádrů, si zároveň odnese aspoň jeden zajímavý podnět. Na druhé straně sám v klidu nechá jakéhokoli kouče sledovat vlastní trénink, a to i během sezony. Jak sám říká, všichni děláme totéž, ale důležité je, jak a s kým.  

A i při tom všem, co si o něm leckdo myslí, nikdy nezapomínal na to, že - jak sám věří - kouči jsou zodpovědní za víc porážek než vítězství. "Hráči jsou ti, co vyhrávají zápasy. Když se ale trenér podívá na všechny své porážky, měl v nich nejspíš větší podíl než samotní hráči."  

Moudrá slova velkého kouče. Nyní už hovoří člen Síně slávy Luigi Auriemma vlastními slovy - a také s tím správným jižanským výrazem...



Kouči, na jaře jste vyhrál už svůj devátý titul v NCAA, navíc bez jediné porážky. Je to stále tatáž radost, jako když to bylo poprvé?
Pořád je to stejné... Jistě, asi nic se nevyrovná tomu úplně prvnímu triumfu. A také každý rok máte trochu jinou sestavu. Ta radost pak spočívá v tom, že sledujete cestu k titulu u dalších a dalších hráček. To je ta věc, ze které se těším já.

Asi už jste na to odpovídal mnohokrát, přesto - nechtěl jste za těch už skoro 30 let na UConnu přestoupit do světa mužského basketbalu, nebo třeba do WNBA?
Když jsem byl o něco mladší, nějaké možnosti proniknout do mužského basketu jsem měl. A jistě jsem o tom v minulosti přemýšlel. Teď už si nejsem jistý, že bych mohl, protože jsem trochu zestárl, ale stále platí: Nikdy neříkej nikdy, protože člověk nikdy neví, co ho potká.

Stále máte čas.
Ano, to mám.

Po MS v Turecku nastoupíte už do své 30. sezony u Connecticut Huskies. Jak bláznivě vám tohle číslo zní, když třeba trenéři v NBA dostávají padáka dřív, než se stihnou v klubu trochu zabydlet?
Trenérství je složitá profese. Vést tým v NBA nebo i v evropském mužském basketbale s sebou nese ohromný tlak na vyhrávání. Majitelé utrácejí spoustu peněz za hráče, takže pro trenéry z toho plyne nevyhnutelnost vyhrávat, a to od samého začátku. A když to nejde? Vždycky je snadnější vyměnit jednoho trenéra než 12 hráčů. Já jsem měl vážně velké štěstí, že se nám povedlo něco vybudovat poměrně brzy. A pak to dlouho udržovat. Teď se cítím asi jako Gregg Popovich v San Antoniu. Čím déle někde jste a čím většího úspěchu dosáhnete, tím je pak všechno snazší. Ten úspěch potom přichází snáz.

Může být 30. sezona důvodem vaši famózní éru u Huskies završit, nebo půjdete i do čtvrté dekády?
Vzhledem k tomu, že teď máme v týmu fakt dobré mladé hráčky, které já rozhodně chci vést (důrazně), tak pokud mi někdo neřekne, že už nemůžu na škole dál trénovat, chci být za rok zase u toho.

Jste rodákem z italské Montelly a do USA jste se dostal s rodinou, když vám bylo sedm (1961). Až do roku 1994 to ale trvalo, než jste získal americké občanství. A ve své autobiografii jste přiznal, že důvodem bylo i to, že jste při výjezdu s týmem do Itálie nechtěl riskovat případné problémy s italskou armádou, která by po vás stále mohla "toužit". Bylo to skutečně tak, i když vám tehdy bylo už 40 let?
Možná se mi to mohlo stát, fakt nevím. (směje se) Nechtěl jsem ale nic riskovat. Já jsem vždycky věděl, že jednou americké občanství získám. Jen jsem nikdy nevěděl, kdy by byl ten vhodný moment. A tenhle výjezd mi tu příležitost poskytl, protože do Itálie jsem pas prostě potřeboval. Vzato ze širšího pohledu - spousta lidí v Americe říká, že jsou něco-Američané (například hispánští). Já tohle nedělám. Považuju se za Američana, který má italský původ. Tím prostě jsem.

V létě fungujete i jako analytik ESPN při zápasech WNBA a prý nemáte žádný problém "natřít" některou ze svých bývalých svěřenkyň. Jak to pak berou?
Vědí, že chci, aby z nich byly skvělé a úspěšné hráčky. Stejně tak vědí, že k nim budu vždycky upřímný a řeknu jim, co dělají dobře a co naopak ne. Asi nikdo tohle neslyší rád: co dělá špatně, co by měl zlepšit a tak dále. Tohle je ale přesně to, co v televizi chtějí. Abyste do toho vnesl lehkou polemiku a napětí.



Už se vám stalo, že se některá hráčka ozvala a vrátila vám to?
Jen Diana Taurasi. Ona je ta jediná,...

..., která to má povolené.
Jo, přesně tak. (úsměv)

Nedaleko odsud, v Karlových Varech, jste před čtyřmi lety vyhrál své první mistrovství světa, ve finále proti českému týmu, z něhož šest hráček proti vám nastoupilo tady v Praze i do poslední přípravy na letošní šampionát. Jaká je vůbec vaše nejsilnější vzpomínka na rok 2010?
Tehdy to byl včetně cestování obtížný turnaj. A play-off ve Varech bylo neméně těžké. A pamatuju si, jak tehdy český tým překvapil absolutně všechny. Tím, koho porazil, a že se dostal až do finále. A tam proti nám zahrál skvěle. Řada z těch hráček byla už v roce 2001 v juniorské reprezentaci na MS v Brně, kde jsme s nimi v semifinále prohráli (na české straně tehdy stály z aktuálních reprezentantek Vítečková a Veselá, na americké Diana Taurasi vedená koučem Auriemmou). Od té doby si je všechny dobře pamatuju. Už jsem v Česku byl mnohokrát a mám to tu rád, mám rád zdejší lidi a přál bych si, aby se tu mistrovství světa pořádalo pokaždé.