Hanušová o klobouku před Sedlákovou, zemětřesení v Tokiu i Sokolově, japonských sudích i nezvyku modelů

Klíčová power forwardka IMOSu Brno Alena Hanušová patřila v pětizápasovém repre "turné" do Tokia k nejproduktivnějším skórerkám jinak střelecky střídmého celku lvic. Z toho lze usuzovat, že její úloha v týmu Lubora Blažka směrem k blížícímu se MS i nadále poroste. Její bodové úspěchy v daleké zemi však byly jen jedním z řady zajímavých témat, jež Basketmag s Alenou (na šestém snímku druhá zprava a na sedmém nahoře třetí zleva) probíral v následujícím rozhovoru. Ostatně, do Japonska se nelétá každý den.    

Aleno, máte za sebou první pobyt v zemi vycházejícího slunce. Na co jste se před odletem těšila nejvíc?
Je fakt, že do Japonska se člověk jen tak nepodívá, je to tam trošku z ruky. (úsměv) Jde o krásnou zemi, kde se mi líbí už jen její celková kultura a chování lidí. A těšila jsem se, že se půjdeme podívat i do města a nezůstaneme jen v ubytovacím komplexu, což se i vyplnilo.

Co všechno jste z typických japonských reálií stihly zažít?  
Samozřejmě jsme byly na sushi, to se v Japonsku musí ochutnat. Já teda sushi nejím, tak jsem měla jen jeden kousek, ale holkám to hrozně moc chutnalo. Pak jsme zavítaly do centra města, prošly si jeden chrám nebo si rychlovýtahem vyjely i na Sky Tree Tower, která měří přes 600 metrů, a je to nejvyšší vyhlídková věž světa (druhý snímek shora). Jaký to byl pohled? Město je odtud (první snímek) barák na baráku. A jak tam bývají zemětřesení, které jsme v malém vydání taky zažily, tak nestaví nějaké vysoké mrakodrapy. Jestli ty nejvyšší budovy mají 30 nebo 40 pater, je to ještě hodně. Město je to obrovské, všude milion lidí. Svezly jsme se i metrem, kde mají obrovskou síť drah. Na to jsme koukaly, protože samy bychom se tam asi nevyznaly. Nepočítaly jsme to, ale mají asi patnáct různých linek (třetí snímek shora). Možná po roce by se v tom dalo orientovat, takže zlaté pražské metro. (smích) Docela jsem i divila, že běžné jsou tam orientační nápisy v latince a to skoro všude.



Jízdu rychlovlakem jste nevyzkoušely, přesto, jak na vás působil dopravní chaos (s jízdou vlevo) v nejzalidněnějším místě planety, kde jen širší město má kolem 13 milionů obyvatel a s aglomeracemi dokonce 38?
My jsme nikam extra nevyjížděly a cestou do centra jsme jely autobusem. Jinak silniční síť mají promakanou, nezažily jsme žádnou přehnaně velkou dopravní špičku. Asi jsme vyjížděly v dobrý čas, ale nestalo se, že bychom někde stály půl hodiny na místě. Pořád to jelo a i docela rychle.

Při té ohromné zalidněnosti, nezažila jste někdy pocit stísněnosti?
Původně jsem myslela, že to bude hrozně chaotické, že na ulicích do sebe lidi budou vrážet, ale to se vůbec nedělo. Asi jsou na to už zvyklí a chovají se podle toho, a to včetně pohybu v metru.

Pokud jste se i na hotelu stravovaly převážně na japonský způsob, co na to říkaly vaše žaludky?
My jsme bydlely v obrovském komplexu. Je to něco na způsob Sportovního centra v Nymburce, ale hodně moderní. Bydlí tam sportovci, co už se chystají na olympiádu 2020 v Tokiu. V jídelně jsme si chvilku zvykaly, ale dalo se vybrat podle vlastní chuti. Nebylo to jen samé sushi. Jistě rýže byla připravená každý den, ale k tomu i vepřové nebo kuřecí maso, ryby na různý způsob, k tomu speciální japonská polívka nebo kari. Nemohly jsme si stěžovat.    



Jak chápu, bydlely jste i hrály v jednom místě.
Ano, je to fakt obrovský komplex, kde jsou všechny sporty, na které si vzpomenete. Nechyběly dvě basketbalová hřiště, pak házenkářské, velká posilovna, viděla jsem i vzpěrače, a to jsme určitě neprošly všechno. Jen cesta na trénink nám zabrala dobrých pět minut.

Třeba postele vám zejména na délku stačily?
Ty byly obrovské. Vlastně všechny jsme bydlely v jednom velkém apartmánu a pokoje pak byly po dvou nebo po třech. Společné byly i koupelny a sprchy. Bylo to už chystané i na větší sportovce, protože jsem si v komplexu všimla i nějakého týmu basketbalistů.  

Užily jste si i standardní japonské úslužnosti?
Ano, všichni vystupovali velmi ochotně. Když jsme šly na jídlo, usmívali se na nás, podávali nám tácy, nebo v obchodech nám předávali peníze oběma rukama, klaněli se a děkovali za nákup. To bylo vážně pěkné.



Budily vysoké Evropanky ve městě pozornost?
No, koukali na nás. Jestli nestojíme na nějakém podpatku.

Když jsem si o Tokiu četl, jako podstatná informace vyskočila i ta, že jde o jedno z nejdražších míst na zeměkouli. Potvrdíte to?
My jsme si kupovaly jen drobnosti, jako hůlky na jídlo nebo náramky a podobně, ale když jsme různé věci přepočítávaly, třeba u elektroniky byly ceny normální jako u nás. A nebyly tam žádné "fejky" (napodobeniny známých značek).

Ještě ke zmíněnému zemětřesení, jak to vypadalo?
Zrovna jsme vstávaly nebo ještě ležely v posteli. A já, jak jsem ze Sokolova, kde taková zemětřesení taky jsou, ucítila jsem záchvěv a říkám: "Holky, tohle je zemětřesení, cejtíte to?" A ony: "Cože, tohle že je zemětřesení?" Pak to ještě ucítila Peťa Kulichová, taky to říkala ostatním a taky jí to nevěřily. Byla proto ráda, když jsem jí to potvrdila. Ono když jste třeba venku, necítíte to skoro vůbec, ale v budovách, když sedíte nebo ležíte, tak tam ano.



Uprostřed léta vyjet do Japonska, to jste si asi také užily prostředí prádelny kombinované se saunou, že?
Pokoje i hala byly klimatizované, ale venku ta vlhkost byla hodně znát. Kdykoli jsme někam šly, tak jsme se pak nejvíc těšily na sprchu, protože i v tílkách a kraťasech jsme byly celé ulepené. A to přitom někteří místní chodí v bundách, na což jsem teda dost koukala!

Pojďme na sportovní část výpravy s pěti zápasy s japonským národním týmem. Kolik na vás chodilo diváků?
Aspoň padesát to bývalo. Nevím ani, jestli to někde inzerovali. Chodili tam i pracovníci toho centra, sem tam jsem viděla nějaké starší diváky a na jedno utkání přišla i velvyslankyně paní Fialková s manželem. To bylo od ní hezké.

Třikrát jste hrály standardní zápas, dvakrát šlo o modelované utkání. Jak to vypadalo v praxi?
My jsme třeba na jedné půlce útočily pětkrát za sebou, pak se to otočilo a takhle to proběhlo třikrát. Nebo se to kombinovalo s nácvikem protiútoku. Nezdá se to, ale bylo to asi i náročnější než normální zápas. Tohle se všechno domlouvalo dopředu. První den to zpočátku nikdo tak úplně nechápal, kolikrát jsme vyrážely do protiútoku, kdy jsme ještě neměly, nebo kdy už jsme neměly. Druhý den už se to ale docela dalo a v obraze byli i rozhodčí. A po tomhle všem jsme si na závěr daly ještě zápas na 4x8 minut. A tam se už projevovala fyzička a to, jak hrozně navíc toho mají Japonky odtrénováno.



Vy jste vyrazily bez Burgrové a Satoranské, přičemž Jana Veselá byla po zranění zatím využívána jen omezeně, že?
Ano, už si pár minutek odehrála. A my byly rády, že to přežila. Měly jsme o ni strach. Vždycky když šla do koše, nebo ji domácí faulovaly, tak nám zatrnulo, ale nějak to zvládla.

Pokračovaly jste v trendu hry, s kterým jste vyrukovaly na loňském ME?
Dá se říct. Holky nahoře se snažily presovat rozehrávačky soupeře a získávaly tím i docela dost balonů a košů zadarmo. A k tomu jsme se snažily o rychlé protiútoky.

Předpokládám, že Japonky hrály obdobně.
Byl to hodně rychlý basket, Japonky navíc hrály hodně tvrdě. Domácí rozhodčí jim ale nepískali fauly, takže jsme byly i docela naštvané. Zajímavé bylo, že každý zápas pískali jiní sudí. Někdy domácím ani nepřipískávali, jiní rozhodčí je ale nechaly nás mlátit, což se pak projevilo i na skore. Jinak se to ale dalo.



Vaše sestavy se hodně točily, byl na tom pak závislý i vývoj skore, když třeba hrály méně zkušené hráčky?
To bych neřekla. Spíš to bylo tím, že nám nešla střelba, kdy jsme někdy i několik minut nedaly koš.

Jak se uvedlo trio novicek - Sedláková, Adamcová a Pochobradská?
Zahrály dobře. Před Kačkou Sedlákovou na rozehře klobouk dolů. Odehrála to fakt výborně, v obraně i útoku. Klára Pochobradská to taky zvládla dobře. Ničeho se nebála, jak ji znám z ligy. A Beáta si uhrála svoje a má už i své první koše za seniorskou reprezentaci.

Vy jste zasáhla do všech zápasů, dvakrát byla se 13 body i nejlepší skórerkou...
Snažila jsem se hrát, co předvádím celý rok i v lize. Být nápomocná týmu a snažit se bránit, abych se to konečně naučila (směje se). A ty větší body byly i dílem náhody. Měla jsem víc otevřených pozic a přišlo mi dost balonů. Anebo jsem se zrovna trefovala. (smích)



Při letošní první tiskové konferenci reprezentace kouč Blažek řekl, že byste potřebovala na hřišti ještě větší koncentraci. Jak na to kladl důraz právě v Japonsku?
On na to klade důraz pořád. Já se ale snažím být koncentrovaná pořád, i na tréninku. Jestli to tak nevypadá, nedá se nic dělat. Ale snažím se.

Zápasy skončily o -6, -13, +8, -20 a -8 s tím, že ani jednou jste nedaly 60 bodů. Na čem všem to záviselo?
Hlavně na úspěšnosti naší střelby a taky na obraně. A možná trochu i na těch rozhodčích. Pokusů i dobrých střeleckých pozic jsme měly hodně, ale nebyly jsme schopné to dávat. Jinak v obraně kromě toho zápasu o 20 (54-74) jsme moc bodů taky nedostaly.

Hrát pětkrát za sebou s jedním soupeřem je asi i psychicky dost náročné. Tak od třetího zápasu už jste se musely navzájem naprosto prokouknout. Anebo se v různých utkáních zkoušely různé věci?
Jeden nový signál jsme zkoušely, ale celkově to bylo vážně těžké. Ono už hrát v ŽBL tři zápasy play-off proti jednomu soupeři není lehké. To už si říkáte: "Ta mě má prokouklou, co na ni teď ještě můžu zkusit?" A když je to pětkrát a bráníte se se stále stejnými hráčkami, je to hodně náročné. Ony i my už jsme nevěděly, co vymyslet, znaly jsme každý signál, a třeba v pátém zápase si toho pak dovolíte čím dál míň. Vždy se to ale nějak zvládlo.

Po téhle super prověrce na sebe s Japonskem narazíte v září i na MS v Turecku. Jak to bude vypadat tam?
Asi podobně. My jsme ale zkoušely jen pár základních signálů, které jsme se učily jen kvůli těmto zápasům. Další máme v záloze až pro MS. Nevím jak ony, ale my to měly takhle. A jinak - v Turecku půjde určitě o hodně rychlý zápas.